Plán RAM

Plán RAM, také známý jako operace RAM, Brana Plan nebo Rampart-91, byl vojenský plán vyvinutý v průběhu roku 1990 a dokončený v Bělehradě v Srbsku během setkání o vojenské strategii v srpnu 1991 skupinou vysokých srbských důstojníků Jugoslávské lidové armády (JNA) a experty z oddělení psychologických operací JNA. Jeho účelem bylo organizovat Srby mimo Srbsko, upevnit kontrolu nad Srbskými demokratickými stranami (SDS) a připravit zbraně a střelivo ve snaze vytvořit zemi, kde by „všichni Srbové se svými územími žili společně ve stejném státě“. Provedením plánu byla pověřena samostatná skupina tajných agentů a vojenských důstojníků. Tito lidé pak během jugoslávských válek podnikli četné akce, které byly později popsány jako etnické čistky, vyhlazování a genocida.

Plánování a úniky

Plán RAM (lit. "rám") vznikl v průběhu roku 1990.[1] Dokončen byl v Bělehradě v Srbsku během schůzky o vojenské strategii v srpnu 1991 skupinou srbských důstojníků Jugoslávské lidové armády (JNA), včetně generála Blagoje Adžiće, generálmajora Milana Gvera, majora Čeda Kneževiće, podplukovníka Radenka Radinoviće a generála Aleksandra Vasiljeviče[2] a odborníků z oddělení psychologické operace JNA[3]. Ve stejném měsíci se srbský prezident Slobodan Milošević a Radovan Karadžić sešli, aby prodiskutovali, kdy zaútočit na Bosnu a Hercegovinu, přičemž Karadžićovi bylo řečeno, že jeho dodávka zbraní brzy dorazí od generála Nikoly Uzelace, velitele JNA ve městě Banja Luka.[4] Během rozhovoru se Milošević zmínil o RAM a zeptal se Karadžiće: „Víš, co je RAM?“ na což Karadžić reagoval kladně. Milošević a Karadžić byli v pravidelném telefonním kontaktu.[5]

V září 1991 byla existence plánu RAM prozrazena jugoslávským premiérem Ante Markovićem a jeho podrobnosti byly zveřejněny v bělehradském týdeníku Vreme.[6] Říká: "Linie byla jasně stanovena [mezi srbskou vládou, armádou a srbskými politiky v Bosně a Hercegovině]. Vím to, protože jsem slyšel, že Milošević dal rozkaz Karadžićovi, aby se spojil s generálem Uzelacem a nařídil v návaznosti na rozhodnutí schůze vojenské hierarchie, aby byly rozdány zbraně a aby TO Krajiny a Bosny byly vyzbrojeny a využity při realizaci plánu RAM.[7] Obvinil JNA, že se „vložila přímo do služeb jedné strany“[8] a požádal, aby jugoslávský ministr obrany Veljko Kadijević a Adžić rezignovali s tím, že oba „vedou vlastní válku v Chorvatsku“ a že během své návštěvy v Moskvě v březnu 1991 dohodli tajný obchod se zbraněmi s konzervativními vojenskými vůdci Sovětského svazu. Marković naléhal na Kadijeviće, aby plán RAM komentoval.[9] Uniklý přepis pásky řekl:[7]

„ Milošević: Jdi za Uzelacem, všechno ti řekne. Pokud máš nějaké problémy, zavolej mi.

Karadžić: Mám problémy dole v Kupresu. Někteří Srbové jsou tam spíše neposlušní.

Milošević: S tím si poradíme. Stačí zavolat Uzelacovi. Neboj se, budeš mít všechno. Jsme nejsilnější.

Karadžić: Ano, ano.

Milošević: Nebojte se. Dokud bude armáda, nikdo se nás nemůže dotknout....Nebojte se o Hercegovinu, Momir [Bulatović, prezident Černé Hory] řekl svým mužům: 'Kdo není připraven zemřít v Bosně, vykročte o pět kroků vpřed.' Nikdo tak neučinil.

Karadžić: To je dobře...ale co je s tím bombardováním v...

Milošević: Dnes není pro letectvo dobrý den. Zasedá Evropské společenství.

“

Vreme uvedl, že kromě bosenskosrbských deklarací autonomie bylo vynaloženo úsilí na vyzbrojení srbských vesnic a měst v Bosně a Hercegovině již v roce 1990 a pokračovalo až do roku 1991. Podrobně popisuje původ zbraní a zapojení JNA do této záležitosti.[8] Během Miloševićova procesu u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii byla na pásce přehrávané od 8. července 1991 uvedeno:[10]

„ Milošević: Budoucnost RAM má strategický význam, víš, co je RAM?

Karadžić: Ano, všechno vím, všechno vím.

Milošević: Skupina Banja Luka je schopná a mobilní.

Karadžić: Dobře.

Milošević: Takže ze prvé zajístíš, že je způsobilý a mobilní a že nejsou žádné problémy. A za druhé, že se za hodinu ohlásíš Uzelacovi s odkazem na dohodu.

“

Milošević později tvrdil, že RAM je kódové označení označující přechod na zabezpečenou komunikaci a neznamenalo válečný plán, i když k žádnému takovému přepnutí následně nedošlo[11], což Milošević nevysvětlil proč.[10] Chorvatský historik Davor Marijan následně popsal nároky plánu RAM jako založené na nepřímých důkazech a řekl, že od roku 2012 nebyly poskytnuty žádné konkrétní důkazy o plánu.[12]

Únik v září 1991 znepokojil bosenskou vládu, která se 15. října rozhodla vyhlásit nezávislost. V té době už byla chorvatská válka za nezávislost v plném proudu a srbské akce v Bosně odrážely akce Srbů v Chorvatsku.[6] V prosinci 1991 Ante Marković odstoupil na protest proti nadměrnému využívání jugoslávského rozpočtu k vojenským výdajům, na které bylo věnováno 86 procent.[13]

Přípravy

"Podstatou plánu bylo vytvořit velké Srbsko. RAM měl sledovat linii Virovitica, Karlovac, Karlobag, což jsme viděli ve skutečnosti potvrzené později rozhodnutím o stažení JNA, Jugoslávské lidové armády, ze Slovinska a částečně z Chorvatska do těchto pozic."
Jerko Doko, bývalý bosenský ministr obrany ve svém svědectví v Haagu[14]

Účelem plánu bylo zorganizovat Srby mimo Srbsko, upevnit kontrolu nad Srbskými demokratickými stranami (SDS) a připravit zbraně a munici[1] ve snaze vytvořit zemi, kde by „všichni Srbové se svými územími žili společně ve stejném státě.“[6] Ve svém plánu důstojníci popsali, jak bude dělostřelectvo, munice a další vojenská technika uskladněna na strategických místech v Chorvatsku a Bosně. Tajná policie měla být nasazena při vyzbrojování a výcviku místních Srbů k vytvoření „stínových“ policejních sil a polovojenských jednotek v rámci Chorvatské Krajiny a Bosny a Hercegoviny.[14] Tyto organizované a vyzbrojené bosenskosrbské polovojenské síly měly vytvořit Vojska Republiky srbské (VRS).[15]

Při realizaci plánu se vytvořil konsenzus o tom, že řetězec velení bude co možná omezený a bude připomínat „užší společnost“.[16] Vznikla neformální skupina s vybranými generály, které se začalo říkat Vojenská linie.[1]Jovica Stanišić byl dosazen jako hlava a Mihalj Kertes se zúčastnil jako „ministr etnických čistek“.[17] Bylo rozhodnuto, že to bude řídit plukovník Željko Ražnatović (Arkan) a že generál Ratko Mladić a generál Andrija Biorčević[18] budou koordinovat „autonomní“ skupiny jako Bílé orly Vojislava Šešelje a Arkanovu Srbskou dobrovolnickou gardu (SDG).[16] Jejich výzkum ukázal, že „morálku, touhu po boji a vůli Bosňáků“ (bosenských Muslimů) lze snadněji rozdrtit znásilňováním žen, zejména nezletilých a dokonce i dětí, a zabíjením příslušníků muslimské národnosti v jejich náboženských zařízeních.“[3] Podle zápisu došla varianta sepsaného plánu RAM k závěru, že:[16]

Naše analýza chování muslimských komunit ukazuje, že morálku, vůli a bojovnou povahu jejich skupin lze podkopat pouze tehdy, zaměříme-li svou činnost na bod, kde je náboženská a sociální struktura nejkřehčí. Máme na mysli ženy, zejména dospívající, a děti. Rozhodný zásah do těchto společenských osobností by rozšířil zmatek [...], což by vyvolalo především strach a pak paniku a vedlo by k pravděpodobnému ústupu z území zapojených do válečné činnosti. V tomto případě musíme k našim dobře organizovaným, pronikavým akcím přidat širokou propagandistickou kampaň, aby se panika zvýšila. Zjistili jsme, že koordinace mezi rozhodujícími zásahy a dobře naplánovanou informační kampaní může vyvolat spontánní útěk mnoha komunit.

Vladimir Srebrov, politik, který spolu s Karadžićem založil SDS, četl plán RAM v roce 1992[19] a říká, že důstojníci zahájili rozsáhlou kampaň etnických čistek „za účelem ekonomického zničení Bosny a úplného vyhlazení muslimského lidu.“[14] Rozvedl, že:[20]

Plán vypracoval v 80. letech generální štáb Jugoslávské lidové armády (JNA). Počítalo s rozdělením Bosny na dvě zájmové sféry, které by vedly k vytvoření Velkého Srbska a Velkého Chorvatska. Muslimové měli být podrobeni konečnému řešení: více než 50 % z nich mělo být zabito, menší část konvertována na pravoslaví, zatímco ještě menší část – ti, kteří měli peníze, samozřejmě – měla odejít do Turecka, takzvaným „tureckým koridorem“. Cílem bylo zcela očistit Bosnu a Hercegovinu od muslimského národa a rozdělit zemi podél řeky Vrbas. Samotné jméno Bosna mělo zmizet. To byl cíl za vznikem "Republiky srbské."

Ve svých pokusech prosit srbské nacionalisty, aby tento plán neprováděli, byl uvězněn a srbskými milicemi mučen.[19]

Implementace

"Bosenští Srbové se zúčastnili. Ale nejlepší bojové jednotky pocházely ze Srbska. Jednalo se o speciální policejní komando zvané Červené barety. Byli ze srbské tajné služby. Moje síly se zúčastnily stejně jako ostatní. Operaci jsme velmi pečlivě naplánovali a vše šlo přesně podle plánu."
Vojislav Šešelj, zakladatel a předseda Srbské radikální strany[14]

V letech 1990 a 1991 Srbové v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině vyhlásili řadu „srbských autonomních oblastí“ se záměrem je později sjednotit a vytvořit Velké Srbsko.[21] V roce 1990 byla bosenská teritoriální obrana odzbrojena, dělostřelectvo bylo rozmístěno k obklíčení velkých měst a řada zbrojních továren byla přesunuta z Bosny a Hercegoviny do Srbska.[5] Již v září nebo říjnu 1990 začala JNA vyzbrojovat bosenské Srby a organizovat je do milicí. Do března 1991 JNA distribuovala odhadem 51 900 střelných zbraní srbským polovojenským jednotkám a 23 298 střelných zbraní SDS.[4] V důsledku operace byli chorvatští a bosenští Srbové do léta 1991 „dobře vyzbrojeni“.[22] Podle historika Noela Malcolma „kroky, které podnikl Karadžić a jeho strana – [prohlášení Srbů] za „autonomní oblasti“, vyzbrojování srbského obyvatelstva, drobné místní incidenty, nepřetržitá propaganda, požadavek na „ochranu“ federální armády – přesně odpovídaly tomu, co bylo učiněno v Chorvatsku. Jen málo pozorovatelů mohlo pochybovat o tom, že byl v běhu jediný plán. Komise expertů Organizace spojených národů (UNCoE) zkoumala, že:[23]

Za prvé, bosenskosrbské polovojenské síly, často s pomocí JNA, převezmou kontrolu nad oblastí. V mnoha případech jsou srbští obyvatelé vyzváni, aby oblast před začátkem násilí opustili. Cílem ničení jsou domy nesrbských obyvatel a ničeny jsou kulturní a náboženské památky, zejména kostely a mešity. Za druhé, oblast spadá pod kontrolu polovojenských sil, které terorizují nesrbské obyvatele náhodným zabíjením, znásilňováním a rabováním. Za třetí, zabraná oblast je spravována místními srbskými úřady, často ve spojení s polovojenskými skupinami. Během této fáze jsou nesrbští obyvatelé zadržováni, biti a někdy převezeni do zajateckých táborů, kde dochází k dalšímu zneužívání, včetně masového zabíjení. Nesrbští obyvatelé jsou často propouštěni z práce a jejich majetek je zabavován. Mnozí byli nuceni podepsat dokumenty, kterými se vzdávají svých práv na domov, než byli deportováni do jiných oblastí země.

Zprávy zaslané Arkanem Miloševićovi, Mladićovi a Adžićovi uvádějí, že plán postupuje, s tím, že psychologický útok na bosňácké obyvatelstvo v Bosně a Hercegovině byl účinný a měl by pokračovat.[24] Důkazy získané humanitárními organizacemi, včetně Organizace spojených národů a Human Rights Watch, potvrdily, že byla organizována a prováděna politika znásilňování. Jejich zjištění určila, že „výzkum, plánování a koordinace táborů pro znásilnění byly systematickou politikou srbské vlády a vojenských sil s výslovným záměrem vytvořit etnicky čistý stát“.[3] UNCoE dospěla k závěru, že „praktiky etnických čistek, sexuálních útoků a znásilňování byly některými stranami prováděny tak systematicky, že se silně zdají být produktem politiky“. V následné zprávě uvedlo, že bylo „přesvědčeno, že tato ohavná praktika [znásilnění a zneužívání žen] představuje záměrnou válečnou zbraň při naplňování politiky etnických čistek prováděných srbskými silami v Bosně a Hercegovině, a [...] že odporná politika etnických čistek byla formou genocidy.“[25]

Velitel třetího praporu VRS Milan Dedić ve snaze o „rozhodující zásah“ hlásil Kertesovi, že: „Šestnáct set osmdesát muslimských žen ve věku od dvanácti do šedesáti let je nyní shromážděno ve střediscích pro vysídlené osoby na našem území. Velký počet z nich je těhotných, zejména ve věku od patnácti do třiceti let Podle odhadu Boćka Keleviće a Smiljana Geriće je psychologický efekt silný, a proto musíme pokračovat.“ Kertes srbské armádě řekl, že:[26]

Jugoslávské ministerstvo vnitra [srbská vláda] nezahájí žádné vyšetřování znásilnění, protože jde o součást psychologických a strategických nátlakových aktivit [armády]. V souladu s ministerstvy zdravotnictví a bezpečnosti a na žádost Dr. Vidy Mandić a plukovníka Loginova je stanoveno, že určitý počet mladých žen, počet bude dohodnut, bude převezen do Slavonie a Baranje pro potřeby srbských sil a také pro důstojníky UNPROFOR.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku RAM Plan na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c Judah 2000, s. 170.
  2. ↑ Allen 1996, s. 56.
  3. ↑ a b c Salzman 1998, s. 356.
  4. ↑ a b Ramet 2006, s. 414.
  5. ↑ a b Ramet 2006, s. 415.
  6. ↑ a b c Lukic a Lynch 1996, s. 204.
  7. ↑ a b Judah 2000, s. 191.
  8. ↑ a b Udovički a Štitkovac 2000, s. 180–181.
  9. ↑ Cohen 1995, s. 231.
  10. ↑ a b Sense Agency 2003.
  11. ↑ Marijan 2012, s. 252–253.
  12. ↑ Marijan 2012, s. 252.
  13. ↑ Udovički a Torov 2000, s. 101.
  14. ↑ a b c d Danner 4 December 1997.
  15. ↑ Hoare 2004, s. 36.
  16. ↑ a b c Allen 1996, s. 57.
  17. ↑ Sémelin 2009, s. 192.
  18. ↑ Judah 2000, s. 170, 187.
  19. ↑ a b Sells 1998, s. 15–16.
  20. ↑ Tatum 2010, s. 77.
  21. ↑ Lukic a Lynch 1996, s. 203.
  22. ↑ Donia a Fine 1994, s. 216.
  23. ↑ UNSC 28 December 1994.
  24. ↑ Allen 1996, s. 59.
  25. ↑ Salzman 1998, s. 355–356.
  26. ↑ Allen 1996, s. 59–60.

Literatura

  • ADAMS, Nathan A. A Human Rights Imperative: Extending Religious Liberty Beyond the Border. Cornell International Law Journal. 2000, s. 1–66. ISSN 0010-8812. 
  • ALLEN, Beverly. Rape Warfare: The Hidden Genocide in Bosnia-Herzegovina and Croatia. Ithaca: University of Minnesota Press, 1996. Dostupné online. ISBN 978-0-8014-4158-5. 
  • COHEN, Lenard J. Broken Bonds: Yugoslavia's Disintegration and Balkan Politics in Transition. Boulder: Westview Press, 1995. Dostupné online. ISBN 978-0-8133-2477-7. 
  • DANNER, Mark. America and the Bosnia Genocide. The New York Review of Books. 4 December 1997. Dostupné online. 
  • DONIA, Robert J.; FINE, John V. A. Bosnia and Hercegovina: A Tradition Betrayed. New York: Columbia University Press, 1994. Dostupné online. ISBN 978-0-231-10160-8. 
  • Šablona:Cite report
  • HOARE, Marko Attila. How Bosnia Armed. London: Saqi Books, 2004. ISBN 978-0-86356-367-6. 
  • JUDAH, Tim. The Serbs: History, Myth and the Destruction of Yugoslavia. New Haven: Yale University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-300-08507-5. 
  • LUKIC, Reneo; LYNCH, Allen. Europe from the Balkans to the Urals: The Disintegration of Yugoslavia and the Soviet Union. Oxford: Oxford University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 978-0-19-829200-5. 
  • MAGAŠ, Branka; ŽANIĆ, Ivo. The War in Croatia and Bosnia-Herzegovina 1991–1995. London: Frank Cass, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-7146-8201-3. 
  • MARIJAN, Davor. Zamisao i propast napadne operacije Jugoslavenske narodne armije na Hrvatsku u rujnu 1991. godine. Journal of Contemporary History. Croatian Institute of History, November 2012, s. 251–275. Dostupné online. ISSN 0590-9597. (srbochorvatsky) 
  • RAM – šifra ili plan?. Sense Agency. 10 April 2003. Dostupné online. (srbochorvatsky) 
  • RAMET, Sabrina P. The Three Yugoslavias: State-Building and Legitimation, 1918–2005. Bloomington: Indiana University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-253-34656-8. 
  • SALZMAN, Todd A. Rape Camps as a Means of Ethnic Cleansing: Religious, Cultural, and Ethical Responses to Rape Victims in the Former Yugoslavia. Human Rights Quarterly. May 1998, s. 348–378. doi:10.1353/hrq.1998.0019. S2CID 143807616. 
  • SELL, Louis. Slobodan Milosevic and the Destruction of Yugoslavia. Durham: Duke University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-8223-8525-7. 
  • SELLS, Michael Anthony. The Bridge Betrayed: Religion and Genocide in Bosnia. Berkeley: University of California Press, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-520-92209-9. 
  • SÉMELIN, Jacques. Purify and Destroy: The Political Uses of Massacre and Genocide. New York: Columbia University Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-231-51237-4. 
  • TATUM, Dale C. Genocide at the Dawn of the Twenty-First Century: Rwanda, Bosnia, Kosovo, and Darfur. New York: Palgrave Macmillan, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-230-31609-6. 
  • UDOVIČKI, Jasminka; ŠTITKOVAC, Ejub. Burn This House: The Making and Unmaking of Yugoslavia. Redakce Udovički Jasminka. Durham: Duke University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-8223-2590-1. Kapitola Bosnia and Hercegovina: The Second War, s. 175–216. 
  • UDOVIČKI, Jasminka; TOROV, Ivan. Burn This House: The Making and Unmaking of Yugoslavia. Redakce Udovički Jasminka. Durham: Duke University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-8223-2590-1. Kapitola The Interlude: 1980–1990, s. 80–108. 

Zdroj