Planula

Planula kořenoústky Rhizostoma luteum

Planula je larva žahavců (Cnidaria). Vychází z gastruly, s tělní stěnou tvořenou pouze dvěma vrstvami buněk: vnitřním entodermem, nazývaným v tomto případě také fagocytoblast, a vnějším ektodermem. Ze vzniklé dutiny se zakládá láčka neboli gastrovaskulární dutina dospělce. Povrch planuly je obrvený, pomocí brv a svalových vláken se larva také dokáže pohybovat. Díky schopnosti pohybu má mírně protažený tvar.[1] Planuly mívají apikální orgán,[2] v případě čtyřhranek se objevují i jednoduchá očka (ocelli).[3]

Typ planuly i jejich vývoj se mezi jednotlivými žahavci liší. U některých korálnatců a medúzovců se objevuje krmná planula, ovšem ta v tom případě potravu nikdy nefiltruje prostřednictvím obrvených pruhů (jako některé jiné druhy larev). Jiné planuly bývají lecitotrofní, potravu jim tedy poskytují zásoby žloutku.[4] Planuly žijí většinou v planktonu, podle klasického schématu metamorfují ve stádium polypa přisednutím svým aborálním pólem k substrátu a přeměnou prvoúst v ústní, resp. vyvrhovací otvor.[2] Planula může být před svým usazením už relativně dobře vyvinutá, například larvy některých korálnatců s osmi kompletními přepážkami těsně před usazením se označují jako stádium edwardsia (podle stejnojmenného rodu Edwardsia).[5] Výjimkou nejsou ani planuly vyvíjející se uvnitř či na povrchu těla rodičovských organismů,[6] planuly bentické,[5] u parazitické sasanky Edwardsiella existuje planula provrtávající se do těla hostitelů.[7] Planula také nemusí metamorfovat v polyp, ale přímo v medúzu (např. u různých zástupců třídy medúzovci).[8]

Planula poskytla předobraz pro jednu z teorií vzniku mnohobuněčných živočichů, kterou představil již německý biolog Ernst Haeckel. Navrhoval evoluci přes organismus podobný planule, s vnějšími obrvenými buňkami a vnitřními buňkami neobrvenými. Není zřejmé, jakým způsobem by se takové stádium mělo živit – současné planuly nepřijímají potravu pouze přechodně, dokud nemetamorfují v dospělého žahavce.[9] Podobné hypotézy jsou značně spekulativní a například český evoluční biolog Jan Zrzavý jim přisuzuje spíše historický význam.[2]

Reference

  1. ↑ ROČEK, Zbyněk. Obecná morfologie živočichů [online]. Praha: Přírodovědecká fakulta UK v Praze, 1998. Kapitola 15 Morfologie larev, s. 200–201. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c ZRZAVÝ, Jan. Fylogeneze živočišné říše. 1. vyd. Praha: Scientia, 2006. 255 s. ISBN 80-86960-08-0, ISBN 978-80-86960-08-1. OCLC 124086610 
  3. ↑ BRUSCA, R. C.; MOORE, Wendy; GIRIBET, G., 2023. Invertebrates. 4. vyd. New York: Oxford University Press. ISBN 9780197554418. S. 230. (anglicky) 
  4. ↑ NIELSEN, Claus, 2012. Animal Evolution : Interrelationships of The Living Phyla. 3. vyd. Oxford: OUP. ISBN 978-0-19-162530-5, ISBN 0-19-162530-2. S. 49. (anglicky) 
  5. ↑ a b Brusca, Moore a Giribet 2023, s. 232.
  6. ↑ Brusca, Moore a Giribet 2023, s. 233.
  7. ↑ IAKOVLEVA, Anastasiia; MOROV, Arseniy R.; ANGEL, Dror. From ctenophores to scyphozoans: parasitic spillover of a burrowing sea anemone. Scientific Reports. 2024-09-06, roč. 14, čís. 1. Dostupné online [cit. 2025-07-28]. ISSN 2045-2322. doi:10.1038/s41598-024-72168-7. (anglicky) 
  8. ↑ Brusca, Moore a Giribet 2023, s. 234.
  9. ↑ Nielsen 2012, s. 35.

Zdroj