Otto von Frank

Otto von Frank
Ředitel Vojenského zeměpisného ústavu (Militärgeographisches Institut)
Ve funkci: 1901 – 1916
Předchůdce	Christian von Steeb
Nástupce	Arthur von Hübl
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní zbrojmistr (1913), polní podmaršál (1907), generálmajor (1903)
Narození	13. března 1854 Nymburk
Úmrtí	17. prosince 1916 (ve věku 62 let) Vídeň
Profese	kartograf a důstojník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otto von Frank (13. března 1854 Nymburk – 17. prosince 1916 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil původně jako nižší důstojník u dělostřelectva, později působil jako pedagog na Válečné škole a uplatnil se v oboru vojenské kartografie. V letech 1901–1916 byl ředitelem Vojenského zeměpisného ústavu (K.u.k. Militärgeographisches Institut). V armádě dosáhl hodnosti polního zbrojmistra (1913) a krátce před smrtí byl povýšen do šlechtického stavu.

Pocházel z rodiny nymburského lékaře Josefa Franka a jeho manželky Anny, rozené Müllerové. Základní vzdělání získal v rodném Nymburku, poté absolvoval vojenskou průpravu na kadetních školách v Hranicích a ve Vídni (1869–1876). Do armády vstoupil v roce 1876 jako poručík k 9. pluku polního dělostřelectva ve Vídni.^[1] V letech 1879–1881 si doplnil vzdělání v kurzu pro důstojníky dělostřelectva a v roce 1881 byl povýšen na nadporučíka. Poté vystřídal službu u dělostřeleckých jednotek ve Štýrském Hradci, Stolaci a znovu ve Vídni. V roce 1885 byl povýšen na kapitána a přidělen ke kartografickému oddělení na generálním štábu,^[2] později se podílel na mapovém zpracování Tyrolska nebo Sedmihradska. V roce 1891 získal hodnost majora^[3] a pět let působil jako pedagog na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni, kde vyučoval vojenskou geografii (1891–1895).^[4] Mezitím byl v roce 1894 povýšen na podplukovníka a v letech 1895–1897 byl zástupcem velitele 8. dělostřeleckého pluku v Radkersburgu.^[5] V roce 1897 byl povýšen na plukovníka a následující tři roky strávil jako velitel 18. dělostřeleckého pluku v Prešově.^[6][7]

V roce 1901 byl povolán do Vídně, kde byl pověřen provizorním řízením Vojenského zeměpisného ústavu (K.u.k. Militärgeographisches Institut)^[8] a v roce 1903 byl oficiálně jmenován jeho ředitelem. Činnost Vojenského zeměpisného ústavu byla v té době na vysoké úrovni a především díky zpracování vojenských map dosáhla uznání i v zahraničí. Ústav byl původně podřízen generálnímu štábu,^[9] v roce 1913 byl převeden pod ministerstvo války. Otto Frank zůstal jeho ředitelem až do své smrti a mezitím dále postupoval v hodnostech. Byl povýšen na generálmajora (1903),^[10][11]polního podmaršála (1907)^[12][13] a nakonec dosáhl hodnosti titulárního polního zbrojmistra (1913).^[14][15][16]

Zemřel ve Vídni 17. prosince 1916 a byl pohřben na vídeňském Centrálním hřbitově.^[17]

Dne 11. prosince 1916 byl císařem Karlem I. povýšen do šlechtického stavu (titul Edler von Frank).^[18] Protože ale zemřel o několik dní později, příslušný majestát byl vyhotoven až v následujícím roce 1917 a obdržel jej vdova Luisa, rozená Steinhausenová.^[19] Byl čestným členem C. k. zeměpisné společnosti. Během vojenské služby obdržel řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku, jako dlouholetý ředitel Vojenského zeměpisného ústavu obdržel několik ocenění i v zahraničí.^[20]

• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1895)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1901)
• Řád železné koruny III. třídy (1902)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1909)
• Služební odznak pro důstojníky (1911)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1916)

• komandér Řádu sv. Olafa (1902, Norsko)
• Řád sv. Stanislava II. třídy (1904, Rusko)
• velkokříž Řádu Spasitele (1908, Řecko)
• velkokříž Řádu italské koruny (1910, Itálie)
• velkokříž Řádu Albrechtova (1911, Sasko)
• Řád vycházejícího slunce II. třídy (1913, Japonsko)
• velkokříž Řádu meče (1914, Švédsko)
• Řád červené orlice I. třídy (1915, Německo)

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 124–125 (heslo Otto Frank) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

• Otto von Frank na webu rodinny-erb

Zdroj