Otto von Bismarck

Otto von Bismarck
Německý kancléř
Ve funkci:
18. ledna 1871 – 18. března 1890
Předchůdce funkce založena
Nástupce Leo von Caprivi
Rodné jméno Otto Eduard Leopold von Bismarck
Narození 1. dubna 1815
Schönhausen, Pruské království Prusko
Úmrtí 30. července 1898 (ve věku 83 let)
Friedrichsruh, Německé císařství Německá říše
Příčina úmrtí plicní paralýza
Místo pohřbení Bismarckovo mauzoleum
Národnost Němec
Choť Johanna von Puttkamer (od 1847)
Rodiče Ferdinand von Bismarck a Wilhelmine Luise Mencken
Příbuzní Malwine von Bismarck a Bernhard von Bismarck[1][2] (sourozenci)
Zaměstnání politik
Náboženství luteránství
Ocenění Řád černé orlice (1864)
velkokříž Řádu nizozemského lva (1869)
čestný občan Coburgu (1895)
čestné občanství (1895)
Řád Vilémův (1896)
… více na Wikidatech
Podpis Otto von Bismarck, podpis
Commons Otto von Bismarck
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen, vévoda z Lauenburgu (1. dubna 1815, Schönhausen, Pruské království – 30. července 1898, Friedrichsruh, Německé císařství) byl jeden z nejvýznamnějších politiků 19. století a budovatel sjednoceného Německa. Byl první ministr (tj. premiér) Pruska (1862–1890) a první v řadě německých kancléřů (1871–1890). Jeho nekompromisní přístup k řešení politických problémů a autoritativní vystupování vůči sněmu mu vyneslo přezdívku Železný kancléř.[3] V zahraniční politice pro něj byla typická tzv. reálpolitik, jež je definována chladným mocenským kalkulem a agresivní diplomacií.[4]

Mládí a studia

Narodil se 1. dubna 1815 v Schönhausenu, pět let po svém bratru Bernhardovi. Otec Ferdinand (1771–1845) byl málo nadaný, prostý, bez ctižádosti, velký pijan. Matka Vilemína Menchenová (1790–1839) byla ctižádostivá městská dívka, milující město, vzdělání, společenský lesk a konexe u dvora. Bismarck matku nesnášel, vyčítal jí citový chlad, rozumářství, liberalismus. Otto studoval práva v Göttingenu a Berlíně. Pocházel z junkerské rodiny Bismarcků, nedlouho po jeho narození se rodina přestěhovala na statek v západních Pomořanech, později, když mu bylo sedm let, odjel do Berlína, aby se mohl vzdělávat. Po nějakém čase odešel Bismarck na univerzitu v Göttingenu, kde studoval práva, ale později se pro finanční potíže vrátil zpět do Berlína. V letech 1836–1839 byl zaměstnán ve státní správě, ale roku 1839 zemřela jeho matka a on spolu s bratry odešel na pomořanský statek. Roku 1845 zemřel i jeho otec a on odešel zpět do Schönhausenu. V té době si vzal za manželku Johannu Puttkamerovou, stalo se tak 28. 7. 1847.

Politická kariéra

Roku 1845 se nechal zaměstnat jako vládní poříční správce, neboť se domníval, že se tak dostane nejrychleji do zemského sněmu, což se také roku 1847 stalo. V letech 1851–1859 byl zástupcem Pruska ve Spolkovém sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde odmítal vůdčí pozici Rakouska v Německém spolku. Roku 1859 byl vyslán do Petrohradu jako pruský vyslanec, kde setrval do roku 1862, kdy byl z popudu královské pruské rodiny přeložen do Paříže.[5] V té době byl rozpoután konflikt mezi pruským panovníkem Vilémem I. a poslaneckou sněmovnou, která zamítala reformu armády. Nakonec byla prosazena díky dosazení Bismarcka do funkce pruského ministerského předsedy, které navrhl tehdejší pruský ministr války, Albert Roone.

Bismarck jako výhybkář (karikatura v časopise Punch, 1878)

Po pruském vítězství v prusko-rakouské válce rozpustil roku 1867 Německý spolek a založil Severoněmecký spolek, v němž mělo vedoucí úlohu právě Prusko v čele s Bismarckem a zároveň byl sestaven nový parlament.

Roku 1870 se vyostřily již tak napjaté vztahy s Francií kvůli emžské depeši, ve které zesměšnil jednání s Francií. Byla mobilizována pruská armáda a po obklíčení francouzské armády u Sedanu a několikaměsíčním obléhání Paříže byla Francie donucena v květnu 1871 podepsat mírovou smlouvu; Německo anektovalo Alsasko a část Lotrinska a navíc museli Francouzi zaplatit reparace 5 miliard franků. Se záborem francouzských území sice nesouhlasil, ale byl umlčen vojenskými kruhy.

Otto von Bismarck, 1873

18. ledna téhož roku (1871) bylo v Zrcadlové síni ve Versailles vyhlášeno Německé císařství, Vilém I. se stal německým císařem a Bismarck prvním německým kancléřem.

Nedlouho poté byl na něj spáchán neúspěšný atentát rukou mladého katolíka a tak omezil moc katolické církve a strany Centrum. Tím začal tzv. Kulturkampf.[6] Z něho vyšla strana Centrum posílena, na což reagoval podáním rezignace na svoji funkci, což mělo ale posloužit jen pro postrašení panovníka.[7] Ten ji ale navzdory jeho očekáváním přijal a tak se musel stáhnout a odjet na dlouhou dovolenou, ze které se vrátil až 14. 2. 1878. Téhož roku byl z jeho popudu uspořádán Berlínský kongres, který měl ukázat Prusko jako zemi otevřenou Evropě. Roku 1881 byl zaveden nový systém sociálního pojištění, který zahrnoval všechny vrstvy obyvatelstva a dokončen byl až roku 1889.[8]

Politický pád a smrt 1888-1898

Roku 1888 Vilém I. zemřel a nedlouho po něm i jeho nástupce, Fridrich III. Na trůn nastoupil Vilém II., který sebou nenechal tolik manipulovat a postupně Bismarcka donutil rezignovat na jeho funkci, což se stalo 18. 3. 1890. Poté se Bismarck uchýlil na své statky, kde psal paměti. V listopadu 1894 zemřela jeho žena Johanna. On sám zemřel 30. července 1898, krátce před jedenáctou hodinou večer.

Bismarck na smrtelné posteli

Willy Wilcke a Max Priester: Bismarck na smrtelné posteli, 31. července 1898

Bismarck na smrtelné posteli je mimo jiné název černobílé fotografie bývalého kancléře Otto von Bismarcka bezprostředně po jeho smrti, která iniciovala novinářský skandál v Německé říši. Bez ohledu na to existuje několik současných obrazů s názvem Bismarck na smrtelné posteli.[pozn. 1]

Dne 30. července 1898 kolem 23:00 [9] Bismarck zemřel ve své posteli ve Friedrichsruhu . Jeho rodina, sousedé, služebnictvo a lékař Ernst Schweninger byli svědky této události. Nebyla vyrobena žádná posmrtná maska, ani nedošlo k veřejnému vystavení zemřelého. Příbuzní pouze pověřili spisovatele a fotografa Arthura Mennella, který bydlel v nedaleké hájovně, aby pořídil několik fotografií prince na smrtelné posteli, které měl zpřístupnit výhradně rodině Bismarcků.

Přesto se podařilo zhotovit fotografie i hamburským fotografům Willymu Wilckemu a Maxi Christianovi Priesterovi. Podplatili Bismarckova lesníka a starostu Louise Spörckeho, který je průběžně informoval o stavu umírajícího. Několik hodin po Bismarckově smrti, když Spörcke držel noční službu, získali nelegálně přístup do komnaty smrti. Přes okenní parapet se dostali do místnosti a pořídili fotografii zesnulého s hořčíkovým bleskem. Wilcke předtím upravil polštář tak, aby byla Bismarckova hlava lépe vidět. Hodiny na nočním stolku byly nastaveny na 20 minut po 11 (tj. 23:20)[10] i když ve skutečnosti už byly 4 hodiny ráno.

Dne 2. srpna oba fotografové prostřednictvím inzerátů v berlínských novinách Tagesrundschau a Lokalanzeiger hledali kupce pro snímek, který předtím vyretušovali, odstranili z něj noční náčiní a kostkovaný kapesník. V pokoji Grand Hotel de Rome Unter den Linden představili obraz ke zhlédnutí a k prodeji. Zájemce nabídl 30 000 marek (při dnešní hodnotě asi 220.000 euro) plus 20 % podíl na zisku.

Dne 4. srpna byli zatčeni a fotografie zabavena. Spörcke byl odsouzen k osmi měsícům vězení, Wilke a Priester k pěti měsícům.[11] Oba fotografové dva roky marně u soudu bojovali o navrácení fotografie.

Tituly a vyznamenání

Podrobnější informace naleznete v článku Tituly a vyznamenání Otto von Bismarcka.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ V němčině dva různé názvy: Bismarck auf dem Sterbebett případně auf dem Totenbett

Reference

  1. ↑ Dostupné online.
  2. ↑ Biographisches Jahrbuch und Deutscher Nekrolog. Berlín. Dostupné online. [cit. 2023-01-01]
  3. ↑ ŠTĚTKA, Jan. Železný kancléř Bismarck zkorumpoval německou politiku a vynalezl mezinárodní nenávist. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2020-03-18 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 
  4. ↑ HOLBORN, Hajo. Bismarck's Realpolitik. Journal of the History of Ideas. 1960, roč. 21, čís. 1, s. 84–98. Dostupné online [cit. 2021-09-11]. ISSN 0022-5037. DOI 10.2307/2708000. 
  5. ↑ PYZIUR, EUGENE. Bismarck's Appraisal of Russian Liberalism as Prussian Envoy in St. Petersburg. Canadian Slavonic Papers / Revue Canadienne des Slavistes. 1968, roč. 10, čís. 3, s. 298–311. Dostupné online [cit. 2021-09-11]. ISSN 0008-5006. 
  6. ↑ ROSS, Ronald J. Enforcing the Kulturkampf in the Bismarckian State and the Limits of Coercion in Imperial Germany. The Journal of Modern History. 1984, roč. 56, čís. 3, s. 456–482. Dostupné online [cit. 2021-09-11]. ISSN 0022-2801. 
  7. ↑ ROSS, Ronald J. The Failure of Bismarck's Kulturkampf: Catholicism and State Power in Imperial Germany, 1871-1887. [s.l.]: Catholic University of America Press 219 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8132-1023-0. (anglicky) Google-Books-ID: kfBXNwAACAAJ. 
  8. ↑ DUDEK, Karel. U zrodu sociálního pojištění nestála žádná ikona proletariátu, ale Železný kancléř, Otto von Bismarck. Náš region [online]. 15. 5. 2021 [cit. 2021-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-09-11. 
  9. ↑ Volker Ullrich: Otto von Bismarck. 1998, s. 128 (dort auch Abbildung von Lenbachs Ingreszeichnung)
  10. ↑ Oder zeigt die Uhr 5 Minuten vor 4 Uhr? (Nebo hodiny ukazují za 5 minut 4?)
  11. ↑ Zitat: „Nach fast einstündiger Berathung verurteilt der Gerichtshof Wilcke zu 6 Monat, Priester zu 3 Monat und Spörcke zu 5 Monat Gefängniss und zu gemeinschaftlicher Tragung der Kosten.“ In: Photographische Korrespondenz. 36. Jg., 1899, s. 273.

Literatura

  • DELLIS, Constantin. Bismarcks Außenpolitik von der Krieg-in-Sicht Krise 1875 bis zur Erneuerung des Dreikaiservertrags 1881 unter besonderer Berücksichtigung der deutsch-russischen Beziehungen. Prague Papers on the History of International Relations. 2000, roč. 4, s. 137–167. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-85899-93-0. 
  • RÁKOSNÍK, Jakub. Cukr a bič kancléře Bismarcka. Historický obzor, 2004, 15 (5/6), s. 130-138. ISSN 1210-6097.
  • Loewenstein, B.: Portréty - Otto von Bismarck. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1968.
  • STELLNER, František. Bismarck und Caprivi: Die Probleme der postbismarckschen Eliten. Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 419–427. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6. 
  • SUCHÁNEK, Drahomír. Bismarckův kulturní boj - kořeny, příčiny, souvislosti. Historický obzor, 2000, 11(11/12), s. 248-258. ISSN 1210-6097.
  • WOLF, Richard. Zhroucení Německa. Praha: Melantrich, 1934. 359 s. Dostupné online. S. 12–30. 

Související články

Externí odkazy

Zdroj