Otto Klemperer

Otto Klemperer
Narození 14. května 1885
Vratislav
Úmrtí 6. července 1973 (ve věku 88 let)
Curych
Místo pohřbení Israelite Cemetery Upper Frisian Mountain
Alma mater Univerzita umění v Berlíně
Klindworth-Scharwenka Conservatory
Konzervatoř dr. Hocha
Stern Conservatory
Povolání dirigent a hudební skladatel
Manžel(ka) Johanna Geisler (1919–1956)
Děti Werner Klemperer
Lotte Klemperer
Příbuzní Victor Klemperer (bratranec)
Georg Klemperer (bratranec)
Felix Klemperer (bratranec)
Ocenění Goethe Medal for Art and Science (1933 a 1932)
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
Velký kříž za zásluhy s hvězdou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo
Pour le Mérite
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otto Klemperer (14. května 1885 Vratislav, Německé císařství – 6. července 1973 Curych, Švýcarsko) byl německý dirigent a hudební skladatel. Jeho strýc byl pražský rabín Wilhelm Klemperer.

Rodina

Klempererův otec Nathan Klemperer se narodil v Praze a jeho dědeček Abraham Klemperer, učitel náboženství, je zde pochován. Matka pocházela ze starého židovského rodu Reéových. (Ze Španělska, odkud byli Židé na konci 15. století vyhnáni, přesídlil rod do Francie a po Bartolomějské noci odešel nejprve do Altony, náležící tehdy Dánsku, a poté do Německa.) Otto se narodil roku 1885 ve Vratislavi. Otec v tehdy německé Vratislavi působil jako obchodník, ovšem mnoho peněz nevydělal. Měl však nesporné umělecké nadání, vášnivě četl, recitoval Goetha a Schillera a velmi dobře zpíval Schubertovy či Schumannovy písňové cykly. Otto byl však povahou podobný spíše pražskému dědečkovi, muži přísnému a ortodoxnímu.

Studium a angažmá

Studoval reálné gymnázium v Hamburku, v roce 1901 přešel na Hochovu konzervatoř ve Frankfurtu nad Mohanem, kde studoval klavírní hru u Jamese Kwasta a komponování u Ivana Knorra. Po roce studia odešel (1902) do Berlína. Na dirigentskou dráhu nepomýšlel. První vystoupení v roli dirigenta ve slavném činoherním divadle Maxe Reinharta považoval za pouhou epizodu, ale jeho profesionální dráhu ovlivnil Gustav Mahler, s nímž se třikrát setkal.[1]

První angažmá získal Otto Klemperer v pražském Novém německém divadle (1907), také díky Mahlerovu doporučení, ale pobyl tu (na místě sbormistra a později kapelníka) jen tři roky, přestože ohlasy byly příznivé. Následovala angažmá v Hamburku (1910–1913) a Brémách (1913–1914), významné místo druhého kapelníka opery ve Štrasburku (1914–1917) a angažmá v Kolíně nad Rýnem (1917–1924). Zde konvertoval ke katolicismu, ovlivněn mj. přítelem, křesťansky orientovaným myslitelem Maxem Schelerem. Roku 1919 se oženil s pěvkyní Johannou Gaislerovou. Na scénu zdejšího divadla uvedl kromě klasických děl také Janáčkovu Jenůfu, Káťu Kabanovou a další operní novinky tehdejší doby.[1]

Při následujícím angažmá ve Wiesbadenu (1924–1927) již o Klempererovi věděla celá hudební Evropa. Uskutečnil také první pohostinská vystoupení, kromě jiného v Moskvě a Leningradu.[1]

Roku 1927 dostal nabídku stát se šéfdirigentem a uměleckým ředitelem berlínské opery „Am Platz der Republik“, která do dějin vešla jako „Krollova opera“. (Význam této scény pro hudební divadlo bývá srovnáván s významem, který má pro architekturu 20. století Bauhaus.) Působili zde významní scénografové v čele s Ewaldem Dülbergem a hudebníci, kteří chtěli dělat kvalitní hudební divadlo nezatížené mašinérií běžného operního provozu. Během čtyř sezón uvedla Krollova opera 36 premiér včetně Stravinského Krále Oidipa, děl Paula Hindemitha, Ravela či Debussyho. V novém a svěžím nastudování se objevily i opery Mozartovy (v jedné z nich účinkovala též Jarmila Novotná). Velký ohlas měl Verdiho Falstaff a Wagnerův Bludný Holanďan. Ovšem politický tlak fašistické pravice a velká hospodářská krize přiměly vládu roku 1931 tuto ojedinělou scénu uzavřít. Krollova opera oficiálně patřila pod operu Unter den Linden, v níž měl Otto Klemperer následující krátké angažmá. Následovala ještě série koncertů po Evropě (Salcburk, Leningrad, Varšava aj.) a Klempererovo angažmá ukončil nástup Hitlera. Po předchozích událostech další politický tlak Klemperera příliš nepřekvapil.[1]

Životaběh Otto Klemperera od narození po rok 1933 je předmětem prvního svazku jeho biografie Otto Klemperer: his life and times: 1885–1933. Druhý svazek slavné biografie Otto Klemperer: his life and times: 1933–1973 sleduje dirigentovy osudy od doby, kdy byl emigrantem ve Spojených státech.

V roce 1933 odejel Otto Klemperer do USA. Stal se šéfdirigentem Los Angeles Philharmonic Orchestra. Pobyt ve Spojených státech ho také více přiblížil Arnoldu Schönbergovi. V Los Angeles působil do roku 1946, ale v roce 1939 vážně onemocněl a podstoupil operaci mozkového nádoru. Do konce války dirigoval již jen příležitostně.[1]

Po návratu do Evropy v roce 1946 dostal Otto Klemperer pozvání Aladára Totha (*1898, †1968), maďarského muzikologa, milovníka Mozartova díla a ředitele opery. V Budapešti mohl pracovat se třemi orchestry a měl k dispozici skvělé pěvce. Tato kapitola je reprezentativně zaznamenána na gramofonových deskách. V období vrcholného stalinismu došlo k výrazné eskalaci protižidovských projevů a konflikt s komunistickým režimem přiměl Klemperera v roce 1950 k odchodu.[1]

Poslední velký zlom nastal v roce 1951, kdy Klemperer podepsal smlouvu s Walterem Leggem a byl jmenován doživotním šéfdirigentem Philharmonia Orchestra v Londýně. (Pettitt uvádí, že doživotním šéfdirigentem byl O. Klemperer jmenován roku 1959: „V roce 1959 Legge opustil svou zásadu, že by orchestr neměl mít žádného stálého dirigenta, a jmenoval Klemperera »doživotním dirigentem«.“[2]) Nastalo dvacet let intenzivní koncertní i nahrávací činnosti. V roce 1964 se orchestr přejmenoval na New Philharmonia Orchestra a jeho šéfem a prezidentem se stal Otto Klemperer („old Klemp“, jak mu hráči vtipně přezdívali).[1]

Hrob v prosinci 2009.

Dlouho byl posledním žijícím příslušníkem „generace velkých dirigentů“. S publikem se rozloučil posledním koncertem 26. 9.1971. V témže roce s ním Peter Heyworth, který je autorem důkladné dvousvazkové monografie, natočil rozsáhlý autobiografický rozhovor – portrét i bilanci zároveň.[1]

Otto Klemperer se nakonec usadil ve Švýcarsku. Zemřel ve věku 88 let v Curychu 6. července 1973 a je pohřben na hřbitově Oberer Freisenberg.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h BÁLEK, Jindřich. Umění má být světem bez kompromisů. Harmonie: klasická hudba, jazz a tanec [online]. 9. červenec 2002 [cit. 22. 1. 2022]. ISSN 1210-8081. Dostupné z: https://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/umeni-ma-byt-svetem-bez-kompromisu.html
  2. ↑ PETTITT, Stephen. Philharmonia Orchestra: a record of achievement 1945–1985, s. 96. London: Robert Hale, 1985. ISBN 978-0-7090-2371-5.

Literatura

  • BAKALA, Břetislav. [Dopis Břetislava Bakaly Josefu Vincourkovi] [rukopis]. 6. 2. 1926. 1 pohlednice. {Přijel si poslechnout [Artura] Toscaniniho, [Sergeje Aleksandroviče] Kusevického, [Otto] Klemperera a [Wilhelma] Fürtwanglera. Je nadšený. Včera byl v Metropolitní opeře a navštívil i [Otakara] Bartíka. Doufá, že se s Vincourkem uvidí v Brně.}
  • HEYWORTH, Peter Lorriman, ed. Conversations with Klemperer. London: Victor Gollancz, 1973. 128 s. ISBN 0-575-01652-3.
  • HEYWORTH, Peter, ed. Gespräche mit Klemperer. Frankfurt a. M.: S. Fischer, 1974. 278 s. ISBN 3-10-033501-5.
  • HEYWORTH, Peter. Otto Klemperer, Dirigent der Republik, 1885–1933. [Aus dem Englischen von Monika Plessner.] Berlin: Siedler, 1988. 544 s. ISBN 3886801667, ISBN 9783886801664.
  • HEYWORTH, Peter. Otto Klemperer, his life and times. Cambridge: Cambridge University Press, 1984– [Originally published 1983.]
  • HEYWORTH, Peter. Otto Klemperer: his life and times. 1st publ. Cambridge: Cambridge University Press, 1985–1996. 2 sv. ISBN 0-521-24488-9: Vol. 1: 1885–1933. 1985. 492 s., fot. ISBN 0-521-49509-1 (Vol. 1). Vol. 2: 1933–1973. 1996. 486 s., fot. ISBN 0-521-24488-9 (Vol. 2).
  • HEYWORTH, Peter. Otto Klemperer: his life and times. Vol. 1, 1885–1933. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. 475 s. ISBN 0521495091, ISBN 978-0521495097.
  • HEYWORTH, Peter. Otto Klemperer: his life and times. Vol. 2, 1933–1973. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. 486 s. ISBN 0521244889, ISBN 9780521244886.
  • KLEMPERER, Otto. Über Musik und Theater: Erinnerungen, Gespräche, Skizzen. 1. Aufl. Berlin: Henschelverl., 1982. 153 s.
  • KLEMPERER, Otto. „Verzeiht, ich kann nicht hohe Worte machen“: Briefe von Otto Klemperer, 1906–1973. Mit einem Vorwort von Nuria Schoenberg-Nono, ausgewählt von Lotte Klemperer, herausgegeben von Antony Beaumont. München: Edition Text + Kritik, ©2012. 638 s.
  • KLEMPERER, Otto; OSBORNE, Charles, ed. and THOMSON, Kenneth, ed. Klemperer stories: anecdotes, sayings, and impressions of Otto Klemperer. With a foreword by Nicolai Gedda and introduction by Charles Osborne. London: Robson Books, ©1980. 96 s.
  • PETTITT, Stephen. Philharmonia Orchestra: a record of achievement 1945–1985. 285 s. London: Robert Hale, 1985. ISBN 978-0-7090-2371-5.

Externí odkazy

Zdroj