Nimravidae

Jak číst taxoboxNimravidae
alternativní popis obrázku chybí
Kostra druhu Hoplophoneus primevus v Curyšském muzeu přírodní historie
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída savci (Mammalia)
Řád šelmy (Carnivora)
Čeleď † Nimravidae
Cope, 1880
Rody
  • †Dinailurictis
  • †Dinictis
  • †Eofelis
  • †Maofelis
  • †Pogonodon
  • †Quercylurus
  • Tribus †Nimravini
    • †Dinaelurus
    • †Nimravus
  • Tribus †Hoplophoneini
    • †Eusmilus
    • †Hoplophoneus
    • †Nanosmilus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nimravidae, někdy označovaní jako nepravé šavlozubé kočkovité šelmy, je vyhynulá čeleď šelem. Nimravidé nepatří mezi kočky z čeledi Felidae, ale jsou obecně považováni za jejich blízce příbuzné a jsou klasifikováni jako samostatná čeleď v podřádu kočkotvární. Fosilie jejích zástupců byly objeveny v Severní Americe a Eurasii a jsou datovány od středního eocénu do pozdního miocénu, tedy do období před 40,4 až 7,2 miliony let.[1]

Morfologie a evoluce

Většina nimravidů měla svalnatá, nízko posazená, kočičí těla, s kratšími končetinami a ocasy, než je typické pro kočky. Na rozdíl od žijících zástupců kočkotvárných měli nimravidé jinou strukturu malých kostí ucha. Střední ucho pravých koček je umístěno ve vnější duté struktuře zvané auditory bulla, která je rozdělena přepážkou (septum) do dvou komor. Pozůstatky nimravidů vykazují zkostnatělé bullae bez přepážky nebo bulla zcela chybí. Předpokládá se, že měli chrupavčité pouzdro mechanismu ucha.[2] Chodidla nimravidů byla krátká, což naznačuje, že se pohybovali jako ploskochodci nebo poloploskochodci.[3]

Ačkoli se někteří nimravidé fyzicky podobali šavlozubcům rodu Smilodon, nebyli si blízce příbuzní, ale vyvinuli podobnou morfologii prostřednictvím konvergentní evoluce. Vykazují synapomorfii s barbourofelidy na lebce, čelisti, chrupu a postcraniu.[4] Měli také dolů vyčnívající přírubu na přední části dolní čelisti, někdy tak dlouhou jako špičáky, což je rys, který se rovněž konvergentně vyvinul u zvláštního šavlozubého rodu Thylacosmilus.

Předchůdci nimravidů a koček se oddělili od společného předka brzy po rozdělení šelem na psotvárné a kočkotvárné ve středním eocénu asi před 50 miliony let, nejpozději pak před 43 miliony let. Jednoznačně určitelné nimravidní fosilie pocházejí z období pozdního eocénu (37 milionů let zpět) do pozdního miocénu (7 milionů let zpět). Zdá se, že rozmanitost nimravidů dosáhla vrcholu asi před 28 miliony lety.

Taxonomie

Čeleď Nimravidae pojmenoval americký paleontolog Edward Drinker Cope v roce 1880, s typovým rodem Nimravus. Čeleď byla postupně řazena do podřádu Fissipedia Copem (1889), poté do psotvárných Flynnem a Galianem (1982), následně do kladu Aeluroidea Carrollem (1988), pak do kočkotvárných Bryantem (1991) a do kladu Carnivoramorpha (šelmotvární) Wesley-Huntem a Werdelinem (2005).[5][6][7][8]

Čeleď Barbourofelidae byla dříve klasifikována jako podčeleď Nimravidae, ale v roce 2004 byla přeřazena do své vlastní odlišné čeledi. Některé studie však barbourofelidy stále považují za nimravidy, což naznačuje, že diskuze na toto téma ještě nemusí být ukončena.[9]

Kresba lebky druhu Pogonodon platycopis

Nimravidé jsou některými autory děleni do tribů, aby odráželi užší vztahy v rodech. Část nimravidů se vyvinula do velkých, kočkám podobných forem s mohutnými zploštělými horními špičáky a spodními mandibulárními přírubami (Hoplohenus). Někteří měli chrup podobný moderním kočkovitým šelmám s menšími špičáky. Jiní mírně zvětšili špičáky zhruba na pomezí mezi šavlozubými kočkami a kočkovitými šelmami. Horní špičáky byly nejen kratší, ale také kuželovitější než u pravých šavlozubých koček (Machairodontinae). Tito nimravidé jsou občas označováni jako „nepravé šavlozubé kočky“.

Nimravidé nejenže měli různorodý chrup, ale také vykazovali téměř stejnou rozmanitost co do velikosti a morfologie jako současné kočky. Někteří měli velikost levharta, jiní dosahovali rozměrů dnešních lvů a tygrů (Quercylurus), jeden měl krátký obličej, zaoblenou lebku a menší špičáky podobné modernímu gepardovi (Dinaelurus) a jeden, Nanosmilus, měl velikost jen malého rysa červeného.

Fylogeneze

Fylogenetické vztahy nimravidů jsou ukázány v následujícím kladogramu:[6][10][8]

 †Nimravidae 
 †Maofelis 

†Maofelis cantonensis

 
 

MA-PHQ 348

 
 
 †Nimravini 
 †Nimravus 
 

†Nimravus brachyops

 
 

†Nimravus intermedius

 
 
 †Dinaelurus 

†Dinaelurus crassus

 
 
 
 †Eofelis 
 

†Eofelis edwardsii

 
 

†Eofelis giganteus

 
 
 
 †Dinailurictis 

†Dinailurictis bonali

 
 †Quercylurus 

†Quercylurus major

 
 
 †Pogonodon 
 

†Pogonodon davisi

 
 

†Pogonodon platycopis

 
 
 †Dinictis 

†Dinictis felina

 
 †Hoplophoneini 
 †Nanosmilus 

†Nanosmilus kurteni

 
 †Hoplophoneus 
 

†Hoplophoneus primaevus

 
 

†Hoplophoneus oharrai

 
 
 

†Hoplophoneus occidentalis

 
 
 

†Hoplophoneus mentalis

 
 
 

†Hoplophoneus dakotensis

 
 †Eusmilus 
 

†Hoplophoneus bidentatus

 
 
 

†Hoplophoneus cerebralis

 
 
 

†Hoplophoneus villebramarensis

 
 

†Hoplophoneus sicarius

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 


Historie, biologie

Představa lovu nimravida rodu Dinictis na kopytníka Protoceras (Charles R. Knight)

Nimravidé se objevili uprostřed eocénské epochy, asi před 40 miliony let, v Severní Americe a Asii. Globální klima v této době bylo teplé a vlhké, ale postupem doby směrem k pozdnímu eocénu se stávalo chladnější a sušší. Bujné lesy eocénu se měnily v křoviny a otevřené lesy. Tento klimatický trend pokračoval v oligocénu a nimravidé v tomto prostředí evidentně vzkvétali. Severní Amerika a Asie byly propojeny a sdílely mnoho příbuzné fauny.[11] Evropa v oligocénu byla spíše souostrovím než kontinentem, i když nějaké pozemní mosty musely existovat, protože se tam rozšířili i nimravidé.

V miocénu fosilní záznamy naznačují, že mnoho zvířat přizpůsobených pro život v hustých nebo otevřených lesích bylo nahrazeno spásači adaptovanými pro travnaté krajiny. To naznačuje, že velkou část Severní Ameriky a Asie ovládla savana. Nimravidé zmizeli spolu s lesy, ale přežili v reliktních vlhkých lesích v Evropě až do pozdního miocénu. Když se i tam na konci miocénu podmínky nakonec změnily, poslední nimravidé vyhynuli asi před 8 miliony lety či mírně později.[11]

Nimravidé byli predátoři, kteří se nejspíše živili aktivním lovem. Někteří z nich (Hoplophoneus a Eusmilus) lovili krátkým prudkým výpadem, povalením kořisti, jejím přidržením předními tlapami a zasazením mocného, smrtelného kousnutí do měkkých tkání a cév. Jiní byli schopni pronásledování na kratší až střední vzdálenosti, přičemž při tom mohli oslabovat prchající oběti menšími kousanci a následně je dorazit na zemi. Nimravidé se zřejmě starali o svá mláďata relativně dlouho, resp. mláďata se mohla ve větší míře než dospělí živit mršinami.[12][13]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nimravidae na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Ashley W. Poust, Paul Z. Barrett and Susumu Tomiya (2022). An early nimravid from California and the rise of hypercarnivorous mammals after the middle Eocene climatic optimum. Biology Letters. 18 (10): 20220291. doi: https://doi.org/10.1098/rsbl.2022.0291
  2. ↑ TURNER, Alan. The Big Cats and their fossil relatives. New York: Colmubia University Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-231-10229-2. S. 19. 
  3. ↑ ANTÓN, Mauricio. Sabertooth. Bloomington and Indianapolis: Indiana University Press, 2013. ISBN 9780253010421. S. 89–90. 
  4. ↑ BRYANT, Harold N. Phylogenetic Relationships and Systematics of the Nimravidae (Carnivora). Journal of Mammalogy. 1991-02-13, roč. 72, čís. 1, s. 56–78. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. ISSN 0022-2372. DOI 10.2307/1381980. 
  5. ↑ FLYNN, John Joseph; GALIANO, Henry. Phylogeny of early Tertiary Carnivora : with a description of a new species of Protictis from the Middle Eocene of northwestern Wyoming. American Museum novitates. 1982, čís. 2725. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. (anglicky) 
  6. ↑ a b PEIGNÉ, Stéphane. Systematic review of European Nimravinae (Mammalia, Carnivora, Nimravidae) and the phylogenetic relationships of Palaeogene Nimravidae. Zoologica Scripta. 2003, roč. 32, čís. 3, s. 199–229. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. ISSN 1463-6409. DOI 10.1046/j.1463-6409.2003.00116.x. (anglicky) 
  7. ↑ WESLEY‐HUNT, Gina D.; FLYNN, John J. Phylogeny of the carnivora: Basal relationships among the carnivoramorphans, and assessment of the position of ‘miacoidea’ relative to carnivora. Journal of Systematic Palaeontology. 2005-01-01, roč. 3, čís. 1, s. 1–28. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. ISSN 1477-2019. DOI 10.1017/S1477201904001518. 
  8. ↑ a b BARRETT, Paul Z. Taxonomic and systematic revisions to the North American Nimravidae (Mammalia, Carnivora). PeerJ. 2016-02-09, roč. 4, s. e1658. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. ISSN 2167-8359. DOI 10.7717/peerj.1658. PMID 26893959. (anglicky) 
  9. ↑ WANG, Xiaoming; WHITE, Stuart C.; GUAN, Jian. A new genus and species of sabretooth, Oriensmilus liupanensis (Barbourofelinae, Nimravidae, Carnivora), from the middle Miocene of China suggests barbourofelines are nimravids, not felids. Journal of Systematic Palaeontology. 2020-05-02, roč. 18, čís. 9, s. 783–803. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. ISSN 1477-2019. DOI 10.1080/14772019.2019.1691066. 
  10. ↑ AVERIANOV, Alexander; OBRAZTSOVA, Ekaterina; DANILOV, Igor. First nimravid skull from Asia. Scientific Reports. 2016-05-10, roč. 6, čís. 1, s. 25812. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/srep25812. (anglicky) 
  11. ↑ a b PROTHERO, Donald R. After the Dinosaurs: The Age of Mammals. Bloomington: Indiana University Press, 2006. 393 s. Dostupné online. ISBN 978-0-253-00055-2. (anglicky) 
  12. ↑ THERRIEN, FRANÇOIS. Feeding behaviour and bite force of sabretoothed predators. Zoological Journal of the Linnean Society. 2005-11-01, roč. 145, čís. 3, s. 393–426. Dostupné online [cit. 2021-09-28]. ISSN 0024-4082. DOI 10.1111/j.1096-3642.2005.00194.x. 
  13. ↑ PEIGNÉ, STEPHANE; DE BONIS, LOUIS. Juvenile cranial anatomy of Nimravidae (Mammalia, Carnivora): biological and phylogenetic implications. Zoological Journal of the Linnean Society. 2003-08-01, roč. 138, čís. 4, s. 477–493. Dostupné online [cit. 2021-09-28]. ISSN 0024-4082. DOI 10.1046/j.1096-3642.2003.00066.x. 

Literatura

Externí odkazy

Zdroj