Nicolas de Staël

Nicolas de Staël
Narození 5. ledna 1914
Petrohrad
Úmrtí 16. března 1955 (ve věku 41 let)
Antibes
Místo pohřbení Cimetière de Montrouge
Alma mater Královská akademie krásných umění v Bruselu
Povolání malíř a tiskař
Rodiče Władimir Staël von Holstein a Lubov Vladimirovna Berednikova
Manžel(ka) Jeannine Guillou
Françoise de Staël
Děti Anne de Staël
Příbuzní Marie du Bouchet (vnučka)
Podpis Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nicolas de Staël (5. ledna 1914, Petrohrad – 16. března 1955, Antibes) byl francouzský malíř, narozený v Rusku. Jeho tvůrčí období zahrnuje pouze necelých 15 let, během nichž vytvořil více než tisíc pláten.[1]

Život a tvorba

Nicolas de Staël se narodil 5. ledna 1914 (podle juliánského kalendáře 23. prosince 1913) v Petrohradu, jeho otec Vladimir Ivanovič de Staël-Holstein byl armádním generálem. V důsledku Říjnové socialistické revoluce byla rodina nucena uprchnout pryč z Ruska a usadila se v Polsku, kde oba malířovi rodiče záhy zemřeli. Nicolas a jeho dvě sestry byli svěřeni do péče rodinné přítelkyně, která sourozence poslala na studia do Bruselu.

Nicolas v Bruselu vystudoval jezuitské gymnázium a v roce 1932 se zapsal ke studiu na bruselské Královské akademii krásných umění. Během studií navštívil Francii, kde se seznámil s díly Cézanna, Matisse nebo Braqua, a také Španělsko, kde na něj udělala velký dojem díla El Greca. Po ukončení studií na Akademii v roce 1935 se setkal s malířkou Jeannine Guillou a společně cestovali do Maroka, Alžírska a následně do Itálie.[2] Roku 1938 se vrátili do Francie a společně se usadili v Paříži, kde de Staël pobýval v ateliéru Fernanda Légera.

S počátkem druhé světové války narukoval do armády, už v září 1940 byl ale propuštěn a spolu s Jeannine pobýval v Nice. Zde se pár setkal se Soniou a Robertem Delaunayovými, Jeanem Arpem nebo Le Corbusierem.[3] V Nice strávili tři roky, a právě zde měl Nicolas de Staël první stálý ateliér. Maloval v horečnatých návalech tvořivosti a v následné depresi svá díla často ničil. V roce 1942 se Nicolasovi a Jeannine narodila dcera Anne a Nicolas namaloval několik portrétů své družky, která byla tou dobou už vážně nemocná.

Rok 1942 bývá označován jako zlom v jeho tvorbě, kdy se od figurativní malby obrátil k abstraktní. V jeho pojetí ovšem nikdy nebyla abstrakce a figurace v protikladu – „malba může být abstraktní a figurativní zároveň“, prohlásil v roce 1952.[4] Roku 1943 se rodina usadila v Paříži, kde Nicolas vystavoval na skupinových i individuálních výstavách, které ovšem nebyly příliš úspěšné a prodalo se jen několik málo jeho pláten. Rodina na tom byla finančně špatně a přežívala v podstatě pouze díky podpoře přátel. De Staël se zde seznámil s Georgesem Braquem a stali se z nich blízcí přátelé. V roce 1946 Jeannine zemřela a Nicolas si vzal její vzdálenou příbuznou Françoise Chapouton, která mu v následujících letech porodila dceru a dva syny. Na konci 40. let se Nicolas de Staël účastnil několika skupinových výstav.  

V roce 1950 pařížské Muzeum moderního umění koupilo první de Staëlovo plátno, o rok později se konala jeho první výstava v New Yorku. I ve Francii mu začalo být věnováno více pozornosti. V roce 1951 se také seznámil s básníkem René Charem, pro jehož knihy vytvořil několik ilustrací, a navštívil Ravennu. Znalost zdejších raně křesťanských mozaik ovlivnila jeho následující dílo. Další výraznou inspirací byl pro de Staëla fotbalový zápas mezi Francií a Švédskem, jehož byl svědkem roku 1952 v Parc des Princes v Paříži. Barvy, pohyb a světlo této podívané jej okouzlily[3] a následně vytvořil několik maleb s námětem fotbalového zápasu.

Léto roku 1952 strávil na Azurovém pobřeží a intenzita středomořského slunce jej nadchla. V následujících letech několikrát pobýval nejen na pobřeží Středozemního, ale také Severního moře a vytvořil několik abstrahovaných přímořských krajin. Jeho paleta se v té době prozářila a našel další inspiraci – v hudbě. Začal se zajímat o soudobou hudbu a jazz a na základě poslechů komponoval své malby. V této době už byl vskutku úspěšným umělcem – znovu vystavoval v New Yorku a díky obchodníku s uměním Paulu Rosenbergovi mohl několik svých děl v USA prodat. O jeho díla byl ve Státech tak velký zájem, že de Staël téměř nestíhal pokrývat poptávku. Dodnes se řada jeho děl nachází v amerických muzeích a galeriích.

V září 1954 se usadil v Antibes, kde intenzivně pracoval na přípravě pro dvě výstavy – jednu v Galerii Jacquese Dubourga, druhou v muzeu v Antibes. Vytvořil zde několik aktů, pro které mu stála modelem Jeanne Mathieu, do které se patrně vášnivě zamiloval.[2] Jeho styl se trochu proměnil – barvy začal více ředit, už je nenanášel na plátno špachtlí v tlustých vrstvách. S Françoise se definitivně rozešel a zůstal v Antibes zcela sám. V posledních měsících svého života zde v ohromném tvůrčím zápalu vytvořil na 350 maleb.[5] Stále bojoval s depresemi a jeho vnitřní neklid ještě vzrostl poté, co se s ním Jeanne odmítla dále setkávat. V březnu roku 1955 ukončil svůj život skokem z terasy svého ateliéru. Těsně předtím napsal poslední dva dopisy – Jacquesi Dubourgovi a své dceři Anne, které bylo 13 let.  

Dílo

De Staëlův styl se během nedlouho trvající kariéry neustále proměňoval a je tak těžké jej nějak postihnout. Často je přiřazován k umělcům nové pařížské školy a informelu. Pro jeho dílo je charakteristická snaha tvořit na pomezí abstrakce a figurace, maloval zejména kompozice a abstrahované krajiny založené na souhře barev, které na plátno skládal ve velkých plochách. Jeho malba se vyznačuje hutnou pastózní vrstvou barvy, kterou nanášel špachtlí v expresivních tazích. Až v samém v závěru tvorby používal barvu zředěnější.  

Svůj vlastní výraz našel na počátku 40. let. Pro díla z této doby je typická nevýrazná barevnost, nejčastěji kombinace šedé, hnědé a tmavě červené. Jeho paleta se začala prozařovat s počátkem 50. let, kdy plátnům začaly dominovat výrazné akcenty červené nebo oranžové a mnohem světlejší odstíny. Výraznost a zářivost pozdních děl nepochybně souvisí s jeho přímořskými pobyty. De Staël se vždy snažil zaznamenat světlo a barevnost daného místa, jeho pojetí krajiny je ve svém jádru vlastně impresionistické – nevnímal ji topograficky, ale atmosféricky, smyslově.

Svá díla pojmenovával velmi jednoduše, často se objevují názvy „Krajina“, „Kompozice“ či „Zátiší“ a nezřídka plátna označoval také místem, v němž vznikla.

Dochovalo se přes tisíc de Staëlových maleb, kreseb a koláží, které se dnes nacházejí v muzeích, galeriích a soukromých sbírkách po celém světě. Během života nebyl jeho umělecký přínos plně doceněn, obdivovatele našel zejména v USA, kde se po jeho smrti konalo několik výstav jeho děl. První velká retrospektivní výstava de Staëlova díla proběhla v roce 1956 v Muzeu moderního umění v Paříži.

Seznam vybraných děl

  • Portrét Jeannine / Portrait de Jeannine (1941–1942), 81×60 cm, soukromá sbírka[6]
  • Bouřka / L’Orage (1945), olej na plátně, 130×90 cm, soukromá sbírka[7]
  • Kompozice / Composition (1949), olej na plátně, 162×114 cm, Musée national d’art moderne, Paříž[7]
  • Kompozice / Composition (1950), olej na plátně, 125×80 cm, The Tate Gallery, Londýn[7]
  • Střechy / Les Toits (1952), olej na dřevěné desce, 200×150 cm, Musée national d’art moderne, Paříž[8]
  • Série „Fotbalisté“ / „Les Footballeurs“ (1952)[7]
  • Muzikanti / Les Musiciens (1953), olej na plátně, 162,2×114,3 cm, The Phillips Collection, Washington[7]
  • Krajina, Antibes / Paysage, Antibes (1955), olej na plátně, 116×89 cm, MuMa, Le Havre[8]
  • Koncert / Le Concert (1955), olej na plátně, 350×600 cm[7]
  • Ležící akt / Nu couché (1955), olej na plátně, 114×162 cm, soukromá sbírka[7]

Odkazy

Reference

  1. ↑ AUTEUR., Staël, Françoise de (1925-2012). Nicolas de Staël : catalogue raisonné de l'œuvre peint. [s.l.]: Ides et Calendes Dostupné online. ISBN 2-8258-0054-6, ISBN 978-2-8258-0054-6. OCLC 495996669 
  2. ↑ a b LAURENT., Greilsamer,. Le prince foudroyé : la vie de Nicolas de Staël. [s.l.]: Fayard Dostupné online. ISBN 978-2-213-59552-8, ISBN 2-213-59552-6. OCLC 911049766 
  3. ↑ a b TOM., Parsons,. Nicolas de Staël. [s.l.]: Parkstone International Dostupné online. ISBN 978-1-85995-699-1, ISBN 1-85995-699-8. OCLC 937817499 
  4. ↑ Expo : Nicolas de Staël au Muma. MilK [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. (francouzsky) 
  5. ↑ TWITCHIN, Annela. Staël, Nicolas de. [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. 
  6. ↑ STAËL, Nicolas de. Nicolas de Staël : ouvrage publié à l'occasion de l'exposition présentée au Centre Pompidou, Galerie 1, du 12 mars au 30 juin 2003.. Paris: Centre Pompidou 251 s. Dostupné online. ISBN 2-84426-158-2, ISBN 978-2-84426-158-8. OCLC 52631336 
  7. ↑ a b c d e f g 1947-, Dobbels, Daniel,. Staël. [s.l.]: Hazan Dostupné online. ISBN 2-85025-350-2, ISBN 978-2-85025-350-8. OCLC 906642066 
  8. ↑ a b Nicolas de Staël. Lumières du Nord. Lumières du Sud | MuMa Le Havre : site officiel du musée d'art moderne André Malraux. www.muma-lehavre.fr [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Zdroj