Nathaniel Hawthorne
Nathaniel Hawthorne | |
---|---|
Nathaniel Hawthorne, fotografie Mathew Brady, asi 1860–1864
| |
Rodné jméno | Nathaniel Hathorne |
Narození |
4. července 1804 Salem, Massachusetts USA |
Úmrtí |
19. května 1864 (ve věku 59 let) Plymouth, New Hampshire USA |
Místo pohřbení | Sleepy Hollow Cemetery |
Pseudonym | Monsieur de l’Aubépine |
Povolání | romanopisec, spisovatel, diplomat, autor dětské literatury a autor sci-fi |
Alma mater | Bowdoinova kolej (do 1825) |
Žánr | gotická literatura, povídka, novela a román |
Významná díla | Šarlatové písmeno Little Daffydowndilly, and other stories Dům se sedmi štíty A Wonder-Book for Girls and Boys Tales of the White Hills, and sketches … více na Wikidatech |
Politická příslušnost | Demokratická strana |
Manžel(ka) | Sophia Hawthorne |
Děti | Julian Hawthorne Mother Mary Alphonsa |
Rodiče | Nathaniel Hathorne[1] a Elizabeth Clarke Hathorne[2] |
Příbuzní |
Elizabeth Hawthorne (sourozenec) Imogen Hawthorne[2] a Hildegarde Hawthorne (vnoučata) |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
galerie na Commons | |
původní texty na Wikizdrojích | |
citáty na Wikicitátech | |
Plné texty děl na Projektu Gutenberg | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Nathaniel Hawthorne [hótθórn] (narozený jako Nathaniel Hathorne, 4. července 1804 Salem, Massachusetts – 19. května 1864 Plymouth, New Hampshire) byl americký romantický spisovatel románů a povídek. Patří mezi klasické autory ranější americké literatury, blízko měl k hnutí transcendentalistů. Patří k nejvýznamnějším autorům, kteří se zabývali otázkami puritanismu a raného anglického osídlování Severní Ameriky. Ve svých textech vycházel ze zevrubného studia historie. Pro jeho prózy je typický důraz na tajuplnou, „gotickou“ a snovou atmosféru, které dával přednost před „nudnou a spořádanou“ realističností.
Většinu života prožil v Nové Anglii ve šťastném manželství, i když dlouho bez finančních prostředků. Přátelil se s některými velkými osobnostmi dobového amerického kulturního a společenského života, jako byli spisovatel Herman Melville, básník Henry Wadsworth Longfellow a prezident Franklin Pierce. Ke konci života působil téměř šest let jako americký konzul v Liverpoolu, v dalších letech pak procestoval Itálii.
Je znám především díky svému nejslavnějšímu románu Šarlatové písmeno, který se věnuje otázkám viny, trestu, společenského odsouzení a pokrytectví – vypráví o nesnadném údělu Hester, která s dcerkou žije v novoanglickém Salemu v 17. století, je puritánskou společností považována za smilnici a musí nosit šarlatové písmeno jako znamení hanby. K dalším významným románům patří Dům se sedmi štíty, tematizující život zchudlé novoanglické aristokracie, a Mramorový faun, jenž zpracovává osud amerických umělců v Itálii. Věnoval se také tvorbě textů pro děti, pro které adaptoval klasické řecké mýty.
Život
Rodina a dětství
Narodil se 4. července 1804 ve staré puritánské rodině v Salemu jako Nathaniel Hathorne – „w“ si do jména připojil až později v životě, když se vrátil k původnímu pravopisu rodiny. Hawthornové se přitom začali zapisovat jako Hathornové již v 16. století, ještě předtím, než bratři William a John Hathornové na počátku 17. století emigrovali z Anglie do Massachusetts. Raní američtí Hathornové se podíleli na pronásledování kvakerů a údajných čarodějnic.[3]
V 18. století moc rodiny upadla a Hathornové se stávali námořními kapitány a rejdaři, byť stále ještě s vazbami na bohatou společnost obchodníků a podnikatelů. Během americké války za nezávislost se podíleli na válečném úsilí na moři – spisovatelův děd David Hawthorne, velitel lodi Věrný Američan, se stal hrdinou lidové balady, když se roku 1776 proslavil v námořním boji.[4]
Po vzniku Spojených států amerických se rodina vrátila k obchodním plavbám. Hawthornovu otci se tato volba nicméně stala osudnou, v roce 1808 zahynul cestou do Nizozemské Guyany. Chlapce vychovávala matčina rodina v Salemu, příležitostně také v městečku Raymond v Maine, kde bydlel jeden z Hawthornových strýců. Zde se budoucí spisovatel seznámil s lovem, rybařením a bruslením. Od chlapcových sedmi let jej vychovával Joseph Emerson Worcester u jezera Sebago v New Hampshire. V devíti letech si budoucí spisovatel vážně poranil nohu při hře s míčem; rekonvalescence trvala dva roky, které Hawthorne strávil o samotě s knihami – setkal se s tvorbou Williama Shakespeara, Johna Bunyana, Jamese Thomsona, Edmunda Spensera a dalších klasických autorů.[5]
Mládí a studia
V rámci přípravy na studium poslala rodina Hawthorna nazpátek do Salemu, kde pracoval jako tajemník a knihovník u svého strýce Williama Manninga. Sám také psal, redigoval a tiskl noviny nazvané The Spectator, u kterých se pokoušel o nápodobu stylu britských deníků z 18. století. V letech 1821–1824 studoval na Bowdoin College v Maine a brzy se začal zajímat také o soudobou literaturu. Spřátelil se s básníkem Henrym Longfellowem a pozdějším prezidentem Franklinem Piercem. Ještě na Bowdoinu sepsal první sbírku povídek (Seven Tales of My Native Land – „Sedm příběhů z mé rodné země“) a začal pracovat na svém prvním románu, Fanshawe, který pak vydal vlastním nákladem roku 1828 po mnoha odmítnutích ze strany nakladatelů.[6] Konec 20. let byl přitom spojen se systematickou snahou zajistit vzestup americké literatury – při oslavách 50. výročí revoluce v roce 1826 vystoupil profesor morální filozofie a Hawthornův učitel Thomas Upham s návrhem, aby autoři zpracovávali historické náměty života v pohraničí a indiánských válek. Stoupal také tlak na čistě americkou tematiku, bez vazeb na evropskou tradici, jak to činil jediný do té doby úspěšný americký spisovatel Washington Irving.[7]
Hawthorne vydával povídky a dětskou literaturu, avšak v nešťastné spolupráci se Samuelem Goodrichem, který mu zajišťoval pouze publikaci v nevýdělečných časopisech a nádeničinu. Chudý a málo úspěšný Hawthorne téměř podlehl sebevražedné depresi; z té ho vyvedl až jeho přítel Horatio Bridge, na jehož radu se Hawthorne rozžehnal s Goodrichem a vydal své texty jako Otřepané příběhy (Twice Told Tales, 1837).[8] Od roku 1837 přispíval Nathaniel Hawthorne do časopisu United States Magazine and Democratic Review a nadále se snažil literárně prorazit. V roce 1838 se seznámil se sestrami Sophií a Mary Peabodyovými. Zájem věnoval v první řadě sečtělé a umělecky talentované Sophii, se kterou se potají zasnoubil. Další ze sester, Elizabeth Palmer Peabodyová, napsala pro časopis The New Yorker kladnou recenzi na Otřepané příběhy a doporučila autora svým známým v bostonské a concordské společnosti. Úspěch díla vedl k tomu, že se v následujících letech Hawthorne soustředil především na vyprávění o novoanglické historii pro mládež. Mezi lety 1839 a 1841 pracoval v celní správě v Bostonu.[9]
Život v Concordu a Lenoxu
Od roku 1840 patřil Hawthorne do kruhu transcendentalistů, kde se spřátelil s Thoreauem a Emersonem. Účastnil se dokonce utopického transcendentalistického projektu v Roxbury (Brook Farm Institute of Agriculture and Education), kde se myslitelé pokoušeli o návrat k prostému zemědělskému životu podle křesťanských principů a vymanit se z pasti rozvíjející se společnosti orientované na peníze. V utopickém experimentu setrval necelý rok a své zkušenosti později zúročil v románu Blithedalská romance.[10]
Dne 9. července 1842 se Nathaniel Hawthorne oženil se Sophií Peabodyovou. Manželství bylo šťastné a vzešly z něj tři děti: Una, Julian a Rose. Rodina žila v městečku Concord, avšak musela se potýkat s chudobou – Hawthorne neměl stálé zaměstnání a musel si vystačit s penězi, které si našetřil dříve v celnické práci. Autor z hrdosti odmítal finanční výpomoc přátel a potají pracoval na románu Šarlatové písmeno. Ten vyšel v březnu roku 1850; první náklad, 2500 kusů, se vyprodal za deset dní. Přestože bylo dílo nadšeně přijato a dobře se prodávalo i nadále, pro obživu Hawthornových to nestačilo, takže rodina musela odejít ze Salemu – od oceánu se přemístili do Berkshirských hor, kde jim zámožná Sophiina přítelkyně Caroline Sturgisová a její manžel nabídli útočiště v městečku Lenox.[11] Dne 5. srpna 1850 se Hawthorne během výpravy na Monument Mountain u Stockbridge seznámil s Hermanem Melvillem. Spisovatelé si pak dopisovali a Melville věnoval Hawthornovi svůj román Bílá velryba (1851).[12]
V Lenoxu byl roku 1851 dokončen Dům se sedmi štíty, román laděný oproti Šarlatovému písmenu o něco pozitivněji. V roce 1852 pak vyšla Blithedalská romance. V témže roce Hawthorne pomohl při prezidentské kampani starému příteli Piercovi, který ho později jmenoval konzulem v Liverpoolu. V tomto období se Hawthorne vrátil k tvorbě vzdělávací literatury pro děti a začal pracovat na převyprávění klasických mýtů – jeho Tangelwoodské pověsti (Tangelwood Tales) byly dokončeny 9. března 1853. Na nové místo nastoupil 1. srpna 1853 a v Anglii strávil čtyři roky, přičemž své zkušenosti zaznamenal do podrobných deníkových záznamů a stovek dopisů. Postupně jej však úřední povinnosti a jednání se „surovými kapitány a zvířeckými námořníky“ začínaly zmáhat. V únoru roku 1858 rezignoval a vydal se na cestu po Evropě.[13]
Cesta po Itálii a závěr života
Rok a čtyři měsíce strávila rodina v Itálii, kterou si Nathaniel Hawthorne idealizoval pod vlivem dobové fascinace (zapříčiněné nikoliv nejméně Childe Haroldovou poutí od lorda Byrona), ale jejíž historii a velké spisovatele důvěrně znal. Itálie Nathaniela Hawthorna okouzlila bohatstvím architektury a umění, ale zklamala množstvím žebráků a chudiny a nečekaným, lezavým chladem v zimě. V průběhu roku a půl procestoval Hawthorne s rodinou většinu významných měst a seznámil se s anglosaskými umělci, kteří v Itálii působili nebo přebývali (Robert Browning, Elizabeth Barrettová-Browningová, William Wetmore Story, C. G. Thompson, Joseph Mozier, George Loring Brown, Maria Louisa Landerová, Harriet Hosmerová, William Cullen Bryant, Fredrika Bremerová). V dubnu 1859 v Římě začal Hawthorne pracovat na románu Mramorový faun, který zachycuje osudy amerických umělců právě v Itálii. Dílo pak vydal v únoru 1860 v Anglii, aby si zajistil britská autorská práva, a o týden později ve Spojených státech amerických. Kniha se stala velmi populární a Američané vyšších vrstev ji užívali jako turistického průvodce na italských cestách.[14]
Po návratu do USA žila Hawthornova rodina opět v Concordu ve státě Massachusetts. Na jaře roku 1864 spisovatel vážně onemocněl. Společně s bývalým prezidentem Piercem se v květnu vydal na cestu po novoanglickém venkově, aby si připomněl mládí. Zemřel 18. května 1864 ve věku 59 let v Plymouthu v New Hampshire.[15]
Dílo
Hawthorne patří mezi klasiky americké literatury a společně s Hermanem Melvillem a E. A. Poem se řadí mezi „temné“ romantiky. Jeho díla vyjadřují silnou skepsi a věnují se hlavně temným stránkám člověka i společnosti. Nemalý zdroj inspirace pro Hawthorna představoval zločin – ve svých dopisech a zápiscích se často vyjadřoval k dobovým kriminálním případům, o kterých se dočetl v tisku, a věnoval se otázkám zločinu, viny, pokrytectví či zkaženosti. Podivná poeticko-fantastická či „gotická“ atmosféra jeho próz je zajišťována evokací tajemné minulosti, ale také nebezpečné divočiny – hlubokých, strašidelných lesů, jejichž návštěva se stává sestupem do pekla a současně příležitostí k duchovnímu přerodu. Hawthorne pracoval také se silou vizuálního zobrazení, když využil konvenční motiv záhadného, strašidelného portrétu a pracoval s dobovými vědeckými či pseudovědeckými vynálezy, jako byla daguerrotypie, fotografie či biomagnetismus.[16]
Hawthorne hojně využíval alegorie a navazoval na tradici barokní prózy, především pak románu Poutníkova cesta od anglického puritánského kazatele Johna Bunyana. Pokoušel se o vystižení spojnic mezi koloniální minulostí a svou současností. Ty přitom nacházel zejména v oblasti citu (k tomuto stylu prózy, který sám Hawthorne nazýval „alegorie srdce“, patří „Mateřské znaménko“, „Rapacciniho dcera“, „Experiment doktora Heideggera“) a fantazie (přičemž romanticky kladl důraz na roli představivosti při vývoji člověka i společnosti (nejtypičtěji v povídkách „Umělec krásna“, „Slaměnec“). Kromě psaní romancí (románů) se dlouhodobě pokoušel po vzoru Waltera Scotta o vydání provázaného povídkového cyklu, oproti svému vzoru si však kladl nižší cíle a snažil se především o vytváření pověstí obestírajících historické lokality, jako byl například Šibeniční vrch nad Salemem nebo „dolík mezi třemi vrchy“, kde byl později založen Boston.[17]
Jeho dílo některými rysy připomíná pozdější magický realismus.[18] Je pokládán za jednoho ze zakladatelů americké fantasy, přičemž stojí na pomezí fantastiky jako literárního modu a fantasy jako pozvolna se rodícího literárního žánru – prostředí americké pragmatické prosperity přitom považoval za nemalou překážku pro psaní romancí, které vyžadují tajemno, přítmí a starobylost.[19]
K nejvýraznějším Hawthornovým tématům patří také puritanismus a otázky s ním související, zejména v oblasti raného evropského osídlování Massachusetts. Hawthorne pro své práce často využíval reálných historických pramenů a historiografických prací od autorů jako John Wintrop, Caleb H. Snow nebo Joseph Felt. Hawthornovo vyobrazení puritánů (především v Šarlatovém písmenu) ovlivnilo americké vnímání této náboženské skupiny více než kterýkoliv jiný text; jeho díla vykreslují klíčové puritánské koncepty jako predestinaci, myšlenku sociální utopie v rámci oddělené komunity, ale také víru v existenci nadpřirozeného Zla, která pak vedla k čarodějnické panice a procesům, mezi nimiž vyvstává hon na čarodějnice v Salemu. Srovnatelně významnou pozici pro recepci puritanismu má pouze hra Čarodějky ze Salemu od Arthura Millera.[20]
Bibliografie
- Sedm příběhů z mé rodné země (Seven Tales of My Native Land, 1826) – prvotina, povídkový cyklus, který měl připomínat příběhy vycházející z folklórních tradic kolonistů.[21]
- Fanshawe (Fanshawe, 1828) – román ve stylu Waltera Scotta, vyprávějící příběh lásky a romantického střetávání hrdinů a zloduchů. Kritikové text vnímali spíše negativně, jako plochou romanci, i když již s náznakem některých prvků, jež Hawthorna později proslavily. Negativní přijetí vedlo autora k tomu, že většinu nákladu zničil, a přeživší výtisky proto patří k nejvzácnějším kusům ve sbírkách klasické americké literatury.[22]
- „Mladý hospodář Brown“ (Young Goodman Brown, 1835) – povídka, která zachycuje úskalí nespoutané obrazotvornosti mladého, nezralého hrdiny, jenž proměňuje poklidný obecní život v čarodějnický obřad.[23]
- Otřepané příběhy (Twice-told Tales, 1837) – první povídková sbírka. Soubor obsahuje osmnáct textů, přičemž více než dvě desítky dalších Hawthorne s ohledem na předpokládané prudérní čtenáře nezařadil. Henry Wadsworth Longfellow knihu označil za „velmi sladkou“ a cenil si „prostého vykreslení drobného života“.[24]
- „Mateřské znaménko“ (The Birth-Mark, 1843) – povídka, jež je zároveň polemikou s názory transcendentalistů, k nimž měl Hawthorne na počátku 40. let blízko.[25]
- Mechy ze staré fary (Mosses from Old Manse, 1846) – povídky, které vznikaly pod vlivem pobytu na Staré faře (Old Manse) u Concordu v prvních letech autorova manželství a toulek přírodou po boku Henryho Davida Thoreaua. Proti starším prózám vykazují větší otevření smyslovosti.[25]
- Šarlatové písmeno (ve starším překladu Rudé písmeno, The Scarlet Letter, 1850) – nejznámější autorův román, symbolicko-alegorický příběh mladé ženy Hester Prynne o křesťansko-židovském pojetí viny a hříchu. Hester byla poslána manželem z Anglie do Nového světa napřed. Manžel se k ní měl připojit později, cestou však zmizel beze stopy a lidé věřili, že zahynul. Mezitím Hester Prynne, která také věřila, že je vdova, otěhotněla s protestantským duchovním Dimmesdalem. Místní úředníci (děj se odehrává v Bostonu) jí nařídili nosit na oděvu v oblasti živůtku vyšité šarlatové písmeno „A“ jako adulteress (cizoložnice, v českém překladu také „S“ jako smilnice). Poté se usadila v lese na okraji města a pomáhala lidem. Tato její vznešená a ušlechtilá činnost nabyla symbolického významu. Její písmeno „A“ totiž dostalo u některých místních další význam, a sice angel (anděl). V ději vystupuje i její manžel Roger Prynne, který ve skutečnosti nezahynul na moři, nýbrž byl rok v zajetí indiánů. Vydává se za lékaře, za svou manželku se stydí a touží po pomstě. Vystupuje proto pod smyšleným jménem Roger Chillingworth a snaží se Dimmesdalea psychologicky zničit. Kniha je označována za brilantní analýzu skupinové psychologie – rozebírá myšlení společnosti, která věří tomu, čemu věřit chce, a pravdu v její politické dimenzi, jako výslednici „vyjednávání“ mezi mluvčím a posluchačem.[26]
- Dům se sedmi štíty (The House of the Seven Gables, 1851) – román vyprávějící o vznešené, avšak chudé Hepzibě Pyncheonové, která je nucena otevřít si krámek, aby se mohla postarat o bratra po návratu z vězení. Román ze všech Hawthornových textů nejpečlivěji zachytil sociální a ekonomické prostředí jeho současnosti a tematizoval také otázky technologického a hospodářského vývoje, politické intriky či proměnu společnosti a genderových rolí mužů a žen. Svým tónem posloužil jako „protilék“ po tragičtějším Šarlatovém písmenu.[27]
- Sněhurka a jiné otřepané příběhy (The Snow-Image, and Other Twice-Told Tales, 1851) – poslední povídková sbírka, obsahuje především starší texty.[28] Podobně jako v Meších ze staré fary se Hawthorne soustředil na propojování koloniální minulosti a života v 19. století.[17]
- Blithedaleská romance (The Blithedale Romance, 1852) – román, ve kterém autor zúročil zkušenosti s pobytem na Brook Farm, která fungovala jako pokus o transcendentalistickou utopii. Četné pasáže převzal Hawthorne přímo ze svých zápisníků, ústřední zápletka knihy, spočívající v proměnách vztahů mezi čtveřicí protagonistů (Coverdale, Zenobia, Hollingsworth, Priscilla) nicméně k reálným zážitkům neodkazuje.[29]
- Kniha divů (A Wonder-Book for Girls and Boys, 1852) – povídky pro děti, adaptace klasických řeckých mýtů. Obsahuje šest převyprávění, tématy jsou medúsa, Midas, Pandóra, zlatá jablka, Filémón a Baukis a pegas. Ve své době byla považována za jeden z nejzdařilejších souborů pro děti.[30]
- Tangelwoodské pověsti (Tangelwood Tales, 1853) – povídky pro děti, pokračování Knihy divů. Vypravěč jménem Eustace vypráví příběhy o střetnutí Thésea s Mínótaurem, setkání Odyssea a Kirké a příběh o Jásonovi a Argonautech.[31]
- Mramorový faun (The Marble Faun, 1860) – román inspirovaný pobytem v Itálii a zachycující život amerických umělců působících v Římě. Jedná se o autorovo nejsložitější dílo s alegoricko-symbolickými přesahy, stojící na počátku linie americké literatury postavené na konfrontaci americké a evropské kultury.[32]
Odkazy
Reference
- ↑ Dostupné online. [cit. 2020-09-13]
- ↑ a b Geni.com.
- ↑ WRIGHT, Sarah Bird. Critical Companion to Nathaniel Hawthorne: A Literary Reference to His Life and Work. New York: Facts On File, 2006. 392 s. ISBN 978-0816055838. S. 3. (anglicky)
- ↑ PROCHÁZKA, Martin. Mateřské znaménko americké minulosti. In: HILSKÝ, Martin. Od Poea k postmodernismu: proměny americké prózy. Praha: Odeon, 1993. ISBN 80-207-0459-0. S. 26.
- ↑ Wright (2006), s. 3–4.
- ↑ Wright (2006), s. 4–5.
- ↑ Procházka (1993), s. 27.
- ↑ Procházka (1993), s. 28.
- ↑ Wright (2006), s. 6–8.
- ↑ Wright (2006), s. 8.
- ↑ Wright (2006), s. 9–13.
- ↑ PERSON, Leland S. The Cambridge Introduction to Nathaniel Hawthorne. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. 144 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-85458-0. S. 10–11. (anglicky)
- ↑ Wright (2006), s. 16–18.
- ↑ Wright (2006), s. 18–21.
- ↑ Wright (2006), s. 21.
- ↑ CHIUNG-YING, Huang. Hawthorne, Nathaniel. In: SMITH, Andrew; PUNTER, David; HUGHES, William. The Encyclopedia of the Gothic. Malden – Oxford – Chichester: John Wiley & Sons, 2016. ISBN 9781119210467. S. 316–317. (anglicky)
- ↑ a b Procházka (1993), s. 29.
- ↑ PARKINSON ZAMORA, Lois. Magical Romance / Magical Realism. In: PARKINSON ZAMORA, Lois; FARIS, Wendy B. Magical Realism: Theory, History, Community. Durham & London: Duke University Press, 1995. ISBN 9780822316404. S. 510. (anglicky)
- ↑ ŁASZKIEWICZ, Weronika. Fantasy Literature and Christianity. Jefferson: McFarland & Company, 2018. ISBN 9781476634838. S. 21. (anglicky)
- ↑ Person (2007), s. 16–18.
- ↑ Procházka (1993), s. 30.
- ↑ Wright (2006), s. 5–6.
- ↑ Procházka (1993), s. 31.
- ↑ Person (2007), s. 35.
- ↑ a b Procházka (1993), s. 32.
- ↑ Person (2007), s. 73.
- ↑ Person (2007), s. 81–82.
- ↑ Person (2007), s. 10.
- ↑ Person (2007), s. 91.
- ↑ Wright (2006), s. 235.
- ↑ Wright (2006), s. 16.
- ↑ Procházka (1993), s. 28.
Literatura
- HILSKÝ, Martin. heslo Hawthorne, Nathaniel. In: Zdeněk Vančura a kol. Slovník spisovatelů : Spojené státy americké. Praha: Odeon, 1979. S. 297–301.
- heslo Hawthorne, Nathaniel. In: kolektiv autorů. Ottův slovník naučný. Praha: Jan Otto, 1897. ISBN 80-7185-057-8. Svazek 10. S. 996.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Nathaniel Hawthorne na Wikimedia Commons
- Galerie Nathaniel Hawthorne na Wikimedia Commons
- Osoba Nathaniel Hawthorne ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Nathaniel Hawthorne
Online dostupná díla autora
- Digitalizovaná díla Nathaniela Hawthorna v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
- HAWTHORNE, Nathaniel. Rudé písmeno. Překlad František Žilka. Praha: Jan Otto, 1904. 295 s. Dostupné online.