Muži jdou v tmě

Skupina parašutistů vyslaná do jižních Čech je omylem vysazena z letadla několik desítek kilometrů od určeného místa a musí zdlouhavými nočními pochody dorazit na původně stanovený bod. V tomto dějovém rámci převzatém z vyprávění kpt. J. Nezvala, rozvíjí Marek svůj lyricky ztvárněný a psychologicky zdůvodněný příběh života a smrti, sugestivní pásmo dramatických proměn lidských povah v nejosudovějších okamžicích. Nečekejte však napínavou a sensační zkazku s partyzánským námětem! Jiří Marek (nar. 1914) osvědčil již ve svých dřívějších povídkových a románových pracích (Lidé z Poljany, Život se nevrací, Pečeť věrnosti) vzácnou vlohu k názorné charakteristice postav a prostředí, rovnoměrně vyváženou dušezpytným jemnocitem pro otřesy a krise lidských niter.

Toto dílko, vzácně čisté, mistrně psychologicky propracované a svou prostotou nejvýš účinné, kotví pak již skoro bezpečně na okraji té oblasti, kde se básnicky ztvárňují fakta veliké doby a událostí do plastické hloubky dobrého literárního díla.

Muži jdou v tmě… Z bojovníků se náhle stávají skrývající se psanci, jejichž život je počítán na dny a hodiny a kteří jdou za určeným cílem propastí nejtěžších obětí. Nesmějí hlasitě promluvit, musejí mnoho vidět a zůstat neviděni. A jej jich stále míň.

Co v takových okamžicích depresivních situací říká nitro, srdce, duše člověka? Jaké těžké zkoušce změn podléhá charakter? A jak vypadá česká země, viděná za noci očima těchto statečných psanců? Jací jsou lidé z jejich krve, kteří jim tolikrát zkříží cestu? Ti obyčejní čeští lidé, bojácní i zbabělí, stateční a dobří, kladní i záporní hrdinové, o nichž se nikdy nebudou psát romány a kteří přece převážně tvořili ryzí, mravně nenarušené jádro národa?

Z tohoto pestrého povahového materiálu vyhmátl Marek jistě několik pevně postavených typů, které mluví za celek, typů, v nichž se obrazí prameny lidové víry ve vítězství. Tu pak osobní zážitky jednotlivců ustupují do pozadí a smysl a cíl jejich snažení se stává hlavní osou dramaticky plynulého děje, jehož závěr není tragický. Vždyť optimistický a tedy skutečný konec neřekl autor, nýbrž doba sama.