Mladogramatická škola

Mladogramatická škola byla skupina německých jazykovědců, kteří se na Lipské univerzitě na konci 19. století věnovali historicko-srovnávací lingvistice. Jedním z jejich přínosů byla hypotéza o zákonitosti hláskových změn, jež měla lingvistiku posunout na úroveň přírodních věd. Označení mladogramatikové, německy Junggrammatiker, původně posměšné, poukazovalo na jejich mladickou nezkušenost a polemickou bojovnost; skupina se k němu však později sama přihlásila.

V českém prostředí se přívrženci mladogramatické školy vyznačovali zejména důrazem na přirozený vývoj jazyka a jeho objektivní pozorování, v protikladu se snahami brusičů o umělé zásahy do vývoje jazyka.^[1] Mezi výrazné české představitele patřili Jan Gebauer, Oldřich Hujer a další.

Hlavní představitelé

August Leskien (1840–1916)
Berthold Delbrück (1842–1922)
Hermann Paul (1846–1921)
Hermann Osthoff (1847–1909)
Karl Brugmann (1849–1919)
Wilhelm Braune (1850–1926)
Eduard Sievers (1850–1932)

Mladogramatická hypotéza

Hlásková změna podle mladogramatiků nastává zároveň (a bezvýjimečně) u všech slov, u nichž ji hláskové okolí umožňuje.

Příkladem takové pravidelné hláskové změny je u germánských jazyků Vernerův zákon, který pomohl vysvětlit nepravidelnost, která se týkala Grimmova zákona.