Michael Culme-Seymour (1836–1920)

Admirál Sir Michael Culme-Seymour
První námořní pobočník královny Viktorie
Ve funkci:
13. ledna 1899 – 26. července 1901
Předchůdce Sir Nowell Salmon
Nástupce Sir James Erskine
Vrchní velitel Royal Navy ve Středozemním moři
Ve funkci:
29. června 1893 – 10. prosince 1896
Předchůdce Sir George Tryon
Nástupce Sir John Hopkins
Vrchní velitel Royal Navy v Tichém oceánu
Ve funkci:
4. července 1885 – 20. září 1887
Předchůdce John Baird
Nástupce Algernon Heneage

Narození 13. března 1836
Berkhamsted
Úmrtí 11. října 1920 (ve věku 84 let)
Oundle
Choť Mary Watson (od 1866)
Rodiče Sir John Hobart Culme-Seymour, 2nd Bt. a Elizabeth Culme
Děti Michael Culme-Seymour
Mary Elizabeth Culme-Seymour
Laura Grace Culme-Seymour
John Wentworth Culme-Seymour
George Culme-Seymour
Příbuzní Elizabeth Culme-Seymour[1] a Sir Michael Culme-Seymour, 5th Baronet[1] (vnoučata)
Profese námořní důstojník
Ocenění Řád lázně
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sir Michael Culme-Seymour, 3. baronet (Sir Michael Culme-Seymour, 3rd Baronet Culme-Seymour of Highmount and Firley Park) (13. března 1836, Berkhamsted, Hertfordshire, Anglie11. října 1920, Oundle, Northamptonshire, Anglie) byl britský admirál. U královského námořnictva sloužil od svých čtrnácti let, byl účastníkem několika válek a vystřídal působení v řadě destinací britské koloniální říše. V roce 1893 dosáhl hodnosti admirála, aktivní kariéru završil jako vrchní velitel ve Středozemním moři a první královský námořní pobočník. Jeho synem byl Sir Michael Culme-Seymour (1867–1925), který se jako admirál Royal Navy uplatnil za první světové války.

Životopis

Pocházel ze starého šlechtického rodu Seymourů[2], který v této linii v generaci jeho otce přijal příjmení Culme-Seymour. Byl vnukem admirála Sira Michaela Seymoura (1768–1834) a synovcem admirála Sira Michaela Seymoura (1802–1887). Narodil se jako nejstarší syn reverenda Johna Seymoura (1800–1880), který po sňatku s Elizabeth Culme přijal jméno Culme-Seymour (1842). Do královského námořnictva vstoupil v roce 1850, později sloužil v Indickém oceánu pod velením svého strýce Michaela a zúčastnil se druhé opiové války. V roce 1859 byl povýšen na komandéra a od roku 1861 jako samostatný velitel lodi sloužil ve Středomoří. V hodnosti kapitána (1865) byl později převelen do Lamanšského průlivu a v letech 1874–1877 působil jako tajemník ministra námořnictva G. W. Hunta. Jako velitel vlajkové lodi HMS Duke of Wellington sloužil poté v Portsmouthu a v roce 1882 byl povýšen na kontradmirála. V roce 1885 byl zástupcem velitele v Baltském moři a poté vrchním velitelem v Tichém oceánu (Pacific Station, 1885–1888). V roce 1888 byl povýšen na viceadmirála a následně byl velitelem v Lamanšském průlivu (1888–1890). V roce 1893 dosáhl hodnosti admirála a v letech 1893–1896 byl vrchním velitelem ve Středozemním moři. Svou aktivní kariéru završil jako vrchní velitel v Portsmouthu (1897–1900) a v roce 1901 byl penzionován. Mezitím v letech 1899–1901 zastával funkci prvního námořního pobočníka (First and Principal Naval Aide-de-Camp) královny Viktorie, v níž setrval ještě krátce na počátku vlády Eduarda VII. (First and Principal Naval-Aide-de-Camp). V roce 1901 byl pověřen zvláštní diplomatickou misí s oznámením nástupu Eduarda VII. na trůn do Belgie, Nizozemí a německých států. Nakonec v letech 1901–1920 zastával čestnou funkci viceadmirála Spojeného království. Za zásluhy byl nositelem velkokříže Řádu lázně a velkokříže Viktoriina řádu, v Turecku obdržel Řád Medžidie.[zdroj?]

V roce 1866 se oženil s Mary Georgianou Watsonovou (1845–1912) z rodu hrabat ze Sondesu. Z jejich manželství pocházelo pět dětí. Nejstarší syn Sir Michael Culme-Seymour (1867–1925) byl dědicem titulu baroneta a byl též admirálem Royal Navy. Nejmladší syn George Culme-Seymour (1878–1915) sloužil v armádě a v hodnosti kapitána padl v bitvě u Ypres za první světové války. Dcera Mary Elizabeth (1871–1944) byla manželkou admirála Sira Trevylyana Napiera.[zdroj?]

Odkazy

Reference

  1. a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. Rodokmen rodu Seymourů

Externí odkazy

Zdroj