Mezinárodní uznání Státu Palestina

Mezinárodní uznání Státu Palestina je předmětem sporů a jádrem izraelsko-palestinského konfliktu o možné dvoustátní řešení.

V současné době Palestinu uznává 147 členských států OSN.^[1] Ta v této organizaci od listopadu 2012 disponuje statusem nečlenského pozorovatelského státu. Postoj České republiky je v této otázce nejednoznačný.

Stát Palestina vyhlásil Jásir Arafat 15. listopadu 1988 v exilu. Ihned po vyhlášení autonomie stát uznalo 114 zemí, především islámsky a komunisticky orientovaných. Většina z nich udržovala diplomatické vztahy také s největším odpůrcem samostatného státu – s Izraelem, který autonomii nikdy neuznal a společně s USA stojí v čele koalice proti založení palestinského státu. Palestinský cestovní pas přesto uznávalo v roce 1995 pouze 29 zemí světa.

Pro palestinské postavení v OSN se po vyhlášení samostatného státu mnoho nezměnilo. Organizace pro osvobození Palestiny již totiž od roku 1974 jako zástupce „nestátní entity“ měla možnost vystupovat ve Valném shromáždění. V roce 1993 se po půlročním jednání Izrael a Organizace pro osvobození Palestiny navzájem uznaly podpisem Deklarace o zásadách palestinské autonomie v Oslu.

Už v roce 1989 bylo sedmi státy navrženo palestinské členství v organizaci UNESCO a 31. října 2011 proběhlo hlasování o přijetí. Pro Palestince proběhlo úspěšně, když bylo 107 pro, 14 proti, 52 se zdrželo a 12 se neúčastnilo hlasování. Jako reakci přestaly Spojené státy a Izrael platit členské příspěvky,^[2] čímž organizace přišla o zhruba čtvrtinu příjmů. Těmto státům ovšem upřela podle svých stanov hlasovací právo.^[3]

Dne 29. listopadu 2012 schválilo Valné shromáždění OSN svou rezolucí 67/19 status Palestiny jako nečlenského státu, čímž posílilo její mezinárodní postavení. Pro hlasovalo 138 států, 9 hlasovalo proti a 41 se zdrželo. Odpůrci argumentovali především nebezpečím Palestiny pod vládou hnutí Hamás, které stojí na seznamu teroristických skupin téměř všech západních zemí světa. Evropská unie hlasovala nejednotně – pro uznání bylo 14 států, 12 se jich zdrželo. Česká republika vystoupila jako jediná proti.^[4]

V roce 2014 samostatný palestinský stát uznala nově ustanovená švédská vláda.^[5]

Valné shromáždění OSN přijalo v květnu 2024 rezoluci ES-10/23, kterým rozšířilo Valné shromáždění status Palestiny o další práva jako např. možnost podávat návrhy nebo možnost se zapojit do komisí bez možnosti hlasovat a vyzvalo Radu bezpečnosti OSN, aby uznala stát Palestina plnohodnotným členem organizace. Proti návrhu bylo devět zemí. Kromě Izraele ještě Argentina, Česko, Maďarsko, Mikronésie, Nauru, Palau, Papua Nová Guinea a USA.^[6]

V dubnu a květnu 2024 uznaly Palestinu čtyři karibské státy: Bahamy, Barbados, Jamajka a Trinidad a Tobago.^[7] Dne 28. května 2024 tak rovněž učinily evropské vlády Irska, Norska a Španělska,^[8] ke kterým se následně v červnu 2024 připojilo i Slovinsko a Arménie.^[9][10] V únoru 2025 uznalo nezávislost Palestiny Mexiko.^[11][12]

Francie a Velká Británie diskutují o možnosti uznat Palestinu na Konferenci OSN k dvoustátnímu řešení v červnu 2025.^[13][14]

Bývalé Československo patřilo mezi státy, které autonomii uznaly. Vláda ČSSR uznala vyhlášení palestinského státu svým usnesením č. 307 ze dne 18. listopadu 1988. Forma tohoto vyjádření se shoduje s textem rezoluce Valného shromáždění OSN 43/177, které bere na vědomí „vyhlášení Státu Palestina“. Od února 1989 pak v Praze umožnila chod palestinského velvyslanectví.

Česká republika, jakožto nástupnický stát Československa, dle čl. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. „uznává všechny státy a vlády, které ke dni svého zániku uznávala Česká a Slovenská Federativní Republika“.

Protichůdný byl v tomto směru nicméně postoj České republiky při hlasování na půdě OSN v roce 2012, kdy se jako jediná evropská země přiklonila k bloku Izraele, Spojených států a Kanady a přihlásila se tím ke svému vnímání Státu Palestina jakožto „nestátní entity“.

Oficiálně se pak k (ne)uznání palestinského státu vyjádřilo Ministerstvo zahraničních věcí České republiky ve svém prohlášení z roku 2020: „Postoj ČSSR ve vztahu k Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) po období od 18. 11. 1988 vycházel z mezinárodněprávního postavení OOP jakožto národněosvobozeneckého hnutí a z rezoluce Valného shromáždění OSN č. 43/177 ze dne 15. 11. 1988. V tomto kontextu je nutné vykládat i usnesení vlády č. 307 ze dne 18. 11. 1988. Uznání vyhlášení palestinského státu byl politický akt poplatný tehdejší politice a uspořádání mezinárodních vztahů. Palestinský stát nesplňoval podmínky státnosti podle mezinárodního práva, čehož si byla československá vláda plně vědoma. K uznání palestinského státu ze strany ČR tak prozatím nedošlo. ČR v souladu s Koncepcí zahraniční politiky ČR podporuje cíle blízkovýchodního mírového procesu směřujícího k uspořádání ve formě dvou samostatných států, tj. Státu Izrael a budoucího palestinského státu.“^[15]

Obdobný pohled v roce 2024, kdy Palestinu nově uznalo několik evropských států, vyjádřili i ministr zahraničí Jan Lipavský a předseda vlády Petr Fiala, podle nichž Palestina dosud nenabyla základních atributů státnosti, konkrétně územního vymezení a svébytné politické reprezentace, jejichž dosažení je však možné v budoucnu.^[16][17] Proti vládnímu postoji se ovšem ohradil například bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který palestinský stát považuje ze strany České republiky za uznaný v souladu s usnesením československé vlády z roku 1988.^[18] Obdobný názor vyslovil již v roce 2012 tehdejší ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg.^[19] Slovenský ministr zahraničí Juraj Blanár v květnu 2024 potvrdil, že Slovensko, jakožto nástupnický stát Československa, Palestinu uznává, a to na základě zmíněného usnesení z roku 1988.^[20]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu mezinárodní uznání Státu Palestina na Wikimedia Commons

Zdroj