Maximilian von Pitner

Maximilian von Pitner
Velitel námořní základny v Pule
Ve funkci: 1886 – 1898
Předchůdce	Alois von Pokorny
Nástupce	Johann von Hinke
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	admirál (1898), viceadmirál (1889), kontradmirál (1882), kapitán řadové lodi (1870), fregatní kapitán (1861)
Narození	16. prosince 1833 Štýrský Hradec
Úmrtí	21. října 1911 (ve věku 77 let) Štýrský Hradec
Titul	svobodný pán (1884)
Profese	admirál
Ocenění	Řád Františka Josefa, Leopoldův řád, Řád železné koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maximilian svobodný pán von Pitner (německy Maximilian Franz Ferdinand Freiherr von Pitner) (16. prosince 1833 Štýrský Hradec – 21. října 1911 Štýrský Hradec) byl rakousko-uherský admirál. U c. k. námořnictva sloužil od roku 1848 a jako nižší důstojník se vyznamenal v několika námořních válkách. Absolvoval cestu kolem světa a řadu let působil ve Vídni v námořní sekci ministerstva války. Svou kariéru završil jako dlouholetý velitel námořní základny v Pule (1886–1898), v roce 1898 byl penzionován v hodnosti admirála.

Byl synem lékaře Ferdinanda Pitnera (1808–1877), osobního chirurga vévodkyně z Berry. Maximilian v roce 1845 nastoupil ke studiu na námořní škole v Benátkách, v revolučním roce 1848 bez dokončeného vzdělání vstoupil jako provizorní kadet k námořnictvu. Během revolučních bojů v Itálii se zúčastnil blokády Benátek a bombardování Ancony. V letech 1849–1850 na parníku Marianna absolvoval cestu po zemích Středomoří (Řecko, Malta, Tunis) a v roce 1851 byl povýšen na praporčíka. Pokud nesloužil na lodi, pobýval v Terstu, Benátkách nebo Dubrovníku. Kromě válečného námořnictva sloužil jako nižší důstojník také v civilní a obchodní dopravě. V roce 1856 byl jmenován poručíkem a dostal pod velení menší plavidla.

V roce 1861 byl povýšen na fregatního kapitána a vyznamenal se v dánsko-německé válce (1864), kam byl vyslán rakouský námořní kontingent. Jako velitel řadové lodi SMS Kaiser byl pobočníkem admirála Wüllerstorfa a vyznamenal se při okupaci ostrovů Sylt a Föhr. V roce 1865 byl přidělen k válečnému přístavu v Terstu a v další válce s Itálií (1866) vynikl jako velitel fregaty Donau svými manévry v bitvě u Visu. Poté byl v letech 1866–1868 pobočníkem arcivévody Leopolda, generálního inspektora námořnictva.^[1]

V letech 1868–1871 se jako velitel korvety Erzherzog Friedrich zúčastnil několikaleté expedice admirála Petze na Dálný východ a do jižní Ameriky. Během této cesty proslul jako vynikajicí navigátor a v roce 1870 byl povýšen na kapitána řadové lodi (Linien-Schiffs-Capitän).^[2] Po návratu do Evropy působil v letech 1871–1883 ve Vídni jako přednosta prezidiální kanceláře námořní sekce na ministerstvu války.^[3][4]

K datu 1. listopadu 1882 byl povýšen do hodnosti kontradmirála^[5][6] a v letech 1883–1885 byl velitelem 1. eskadry.^[7][8] V letech 1885–1886 zastával funkci prezidenta Námořního technického výboru^[9] a svou kariéru završil jako dlouholetý velitel válečného přístavu v Pule (1886–1898).^[10] K datu 1. listopadu 1889 byl povýšen do hodnosti viceadmirála^[11][12] a nakonec dosáhl hodnosti admirála (1. dubna 1898).^[13] Téhož roku byl ke dni 1. srpna 1898 penzionován.^[14][15]

Zemřel ve Štýrském Hradci 21. října 1911 ve věku 77 let a byl pohřben v rodinné hrobce na hřbitově St Leonhard.

V roce 1861 se v Terstu oženil s Mathildou Sandriniovou (1838–1915). Měli spolu tři děti, z nichž jedna dcera zemřela v dětství. Syn Karl Hektor (1863–1946) byl c. k. tajným radou, sekčním šéfem na ministerstvu financí a nakonec prezidentem Zemské banky v Bosně a Hercegovině.^[16] Mladší syn Siegfried (1865–1945) sloužil nejprve u námořnictva, později byl diplomatem a dlouholetým generálním konzulem ve Vratislavi.^[17]

Za zásluhy ve válce s Itálii byl v roce 1867 povýšen do šlechtického stavu s titulem rytíř. V roce 1884 byl povýšen do stavu svobodných pánů (diplom vystaven ve Vídni 11. února 1884).^[18] Jako velitel námořní základny v Pule obdržel v roce 1894 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[19] Během služby u námořnictva získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[20]

• Válečná pamětní medaile (1864)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1866)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1867)
• Válečná medaile (1873)
• komturský kříž Řádu Františka Josefa (1879)
• Řád železné koruny II. třídy (1882)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1888)
• velkokříž Řádu Františka Josefa (1898)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Služební odznak pro důstojníky I. třídy (1898)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)

• komandérský kříž Řádu Guadalupe (1867, Mexiko)
• komandérský kříž Řádu Spasitele (1872, Řecko)
• Řád svaté Anny II. třídy (1873, Rusko)
• Řád siamské koruny II. třídy (1873, Siamské království)
• komandérský kříž Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (1875, Itálie)
• Řád knížete Danila I. II. třídy (1883, Černá Hora)
• důstojník Řádu čestné legie (1883, Francie)
• Řád Medžidie II. třídy (1883, Osmanská říše)
• Řád červené orlice II. třídy (1889, Německo)
• Řád pruské koruny I. třídy (1894, Německo)
• velkokříž Řádu rumunské koruny (1896, Rumunsko)
• Řád svaté Anny I. třídy (1898, Rusko)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl I. 1808–1895; Biblio Verlag Osnabrück, 1997; s. 321–327 (heslo Maximilian von Pitner) ISBN 3-7648-2511-1

• Maximilian von Pitner in: Österreichisches Biographisches Lexikon

Zdroj