Maximilian Daublebsky von Eichhain
Maximilian Daublebsky von Eichhain | |
---|---|
![]() | |
Velitel bitevní lodi SMS Zrínyi | |
Ve funkci: 1913 – 1917 | |
Předchůdce | Alfred von Koudelka |
Nástupce | Josef Debellich |
Velitel námořní pěchoty v Pule | |
Ve funkci: 1912 – 1913 | |
Předchůdce | Oskar Hansa |
Nástupce | Viktor von Vest |
Vojenská služba | |
Služba |
![]() |
Hodnost | viceadmirál (1918), kontradmirál (1917), komodor (1917), kapitán řadové lodi (1912), fregatní kapitán (1909), korvetní kapitán (1907) |
Narození |
17. ledna 1865 Vídeň |
Úmrtí |
28. srpna 1939 (ve věku 74 let) Občina Moravče |
Místo pohřbení | Friedhof St. Leonhard |
Rodiče | Maximilian Daublebsky von Sterneck |
Děti | Karl Daublebsky von Eichhain |
Příbuzní | Klas Daublebsky (vnuk) |
Profese | voják |
Ocenění | Řád železné koruny |
Commons | Maximilian Daublebsky von Eichhain |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Maximilian Daublebsky von Eichhain (německy Maximilian Lothar Maria Daublebsky Edler von Eichhain) (17. ledna 1865 Vídeň – 28. srpna 1939 Wildenegg, dnes Belnek, Slovinsko) byl rakousko-uherský admirál, nemanželský syn dlouholetého velitele c. k. námořnictvo barona Sternecka. Jako absolvent námořní akademie vstoupil do služby u námořnictva v roce 1883, vystřídal nižší důstojnické pozice na různých lodích, nadále se vzdělával v technických oborech a absolvoval několik zaoceánských cest. Za první světové války se jako velitel bitevní lodi SMS Zrínyi podílel na operacích námořnictva na Jadranu (1913–1917). V roce 1917 byl jmenován velitelem námořní divize a povýšen na kontradmirála. V roce 1918 byl penzionován v hodnosti viceadmirála a těsně před zánikem monarchie získal šlechtický titul.
Životopis

Narodil se jako nemanželský, ale později legitimovaný syn dlouholetého vrchního velitele námořnictva Maximiliana Daublebskyho von Sterneck (1829–1897). Matkou byla Amálie, rozená baronka Matz von Spiegelfeld (1831–1910), vdova po c. k. válečném komisaři Gustavu Pabstovi. Maximilian studoval na gymnáziu v Badenu a v letech 1879–1883 na C. k. námořní akademii v Rijece. K námořnictvu vstoupil jako kadet v roce 1883 a další průpravu získal na cvičné lodi SMS Novara (1885–1886). V letech 1887–1888 absolvoval cestu do západní Afriky a jižní Ameriky na dělovém člunu SMS Albatros[1] Plavba vedla ze Středomoří podél břehů západní Afriky se zastávkami v Rabatu a Mogadoru, po přeplutí Atlantiku loď kotvila v Rio de Janeiru, Buenos Aires nebo Montevideu. Na zpáteční cestě člun kotvil opět v Africe (Sierra Leone, Banjul) a přes Gibraltar se vrátil do Puly.[2] Daublebsky v roce 1888 získal hodnost praporčíka[3], absolvoval kurz pro obsluhu torpéd a sloužil na cvičné lodi SMS Alpha. Sloužil také u arzenálu v Pule a v letech 1892–1893 byl přidělen k námořní základně Castelnuovo (dnes Herceg Novi v Černé Hoře).[4]
Postupoval v hodnostech (poručík II. třídy 1894[5], poručík I. třídy 1898)[6], několik let byl instruktorem na cvičné lodi SMS Novara (1893–1895), jako dělostřelecký důstojník sloužil také na dalších lodích. V letech 1895–1897 byl zaměstnán u Námořního technického výboru a během řecko-turecké války se v rámci mezinárodních operací zúčastnil blokády Kréty jako velitel dělového člunu SMS Elster.[7] V letech 1898–1899 byl vedoucím fotografického ateliéru u Námořního technického výboru a poté absolvoval cestu na Dálný východ na křižníku SMS Kaiserin Elisabeth[8] v rámci rakousko-uherského kontingentu během boxerského povstání v Číně (1899–1900).[9] Plavba začala v lednu 1899 v Pule, přes Suezský průplav se zastávkami v Port Said a Adenu vedla do Indického oceánu. Poté loď krátce kotvila v několika čínských přístavech a navštívila také Japonsko (Jokohama, Nagasaki).[10]

Po návratu z východní Asie byl velitelem menších plavidel typu torpédových člunů a na cvičných lodích SMS Gamma a SMS Saida se věnoval také přípravě námořních kadetů.[11] V letech 1905–1906 působil u Námořního technického výboru a následně byl prvním důstojníkem na křižníku SMS Kaiserin und Königin Maria Theresia a bitevní lodi SMS Árpád (1906–1907).[12] K datu 1. května 1907 byl povýšen na korvetního kapitána[13] a poté velel torpédoborcům SMS Scharfschütze a SMS Turul. V roce 1909 byl velitelem cvičné lodi SMS Lussin a vyřazené lodi SMS Kaiser Max, která sloužila jako staniční plavidlo v albánském Tivatu (1909–1910).[14]
K datu 1. listopadu 1909 byl povýšen na fregatního kapitána[15] a v letech 1910–1911 velel cvičné lodi SMS Alpha. V létě 1911 byl velitelem křižníku SMS Panther, který sloužil jako staniční loď v Terstu[16] a poté byl v letech 1911–1912 velitelem bitevní lodi SMS Sankt Georg.[17] V hodnosti kapitána řadové lodi (1. května 1912)[18] byl zástupcem velitele arzenálu v Pule (1912), kde pak do roku 1913 zastával funkci velitele námořní pěchoty.[19][20]

Od srpna 1913 byl v rámci II. eskadry velitelem bitevní lodi SMS Zrínyi.[21] S touto lodí s posádkou téměř 900 mužů také vstoupil do první světové války a v roce 1915 v rámci bombardování Ancony vedl ostřelování italského přístavu Senigallia. Na jaře a v létě 1916 vedl obranu Puly proti spojeneckým náletům.[22] Po spojenecké blokádě Otrantského průlivu na jaře 1917 byla lodi SMS Zrínyi znemožněna další aktivita v Jaderském moři. Daublebsky byl v březnu 1917 s dočasnou hodností komodora pověřen velením V. námořní divize složené ze starších lodí Třída Monarch (SMS Monarch, SMS Wien, SMS Budapest).[23] K datu 1. května 1917 byl povýšen do hodnosti kontradmirála.[24] O rok později v březnu 1918 byl bez bližšího zařazení přeložen ke sborovému námořnímu velitelství v Pule a ke dni 1. srpna 1918 byl odeslán do penze.[25] Při té příležitosti obdržel hodnost viceadmirála.[26]
Po odchodu do výslužby žil v soukromí na zámku Belnek (německy Wildenegg) v Kraňsku (dnes Slovinsko), který patřil rodině jeho manželky. Zde také zemřel 28. srpna 1939 ve věku 74 let, pochován byl na hřbitově St Leonhard ve Štýrském Hradci.[27] Za druhé světové války byl zámek Belnek vypálen partyzány. Dalším sídlem rodiny byl dům označovaný jako Villa Eichhain ve Štýrském Hradci (ulice Körblergasse 100).[28]
Rodina
Jako nemanželský potomek svých rodičů byl legitimován v roce 1879 v době, kdy jeho otec byl vrchním velitelem námořnictva, opatrovníkem byl ustanoven c. k. dvorní advokát baron Josef von Seiller. V roce 1904 se oženil s Elisabeth von Minutillo (1881–1966), dcerou admirála Franze Minutilla (1840–1916).[29][30] Z manželství se narodily čtyři děti. Nejstarší syn Béla (1906–1989) byl inženýrem a stavebním radou ve Štýrském Hradci, kde také žila dcera Marie Elisabeth (1907–1995). Jako poslední se narodili synové-dvojčata Franz Josef (1909–1997) a Karl Olivier (1909–2001). Franz Josef byl nejprve důstojníkem rakouské armády a za druhé světové války nadporučíkem německého válečného námořnictva, Karl byl taktéž důstojníkem Kriegsmarine a v roce 1943 získal hodnost korvetního kapitána.[31][32]
Tituly a ocenění

Během služby u námořnictva se stal nositelem několika vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.[33] Po odchodu do výslužby požádal o povýšení do šlechtického stavu a císař Karel I. mu v tom vyhověl. Těsně před rozpadem monarchie získal šlechtický titul s predikátem Edler von Eichhain (16. října 1918).[34] Při nobilitaci obdržel erb zcela odlišný od původního erbu rodu Daublebských ze Sternecku. Jako znak obdržel modrý štít s dubem na zeleném trojvrší. Dub byl rozvětven do tří větví a nad každou z nich se nacházela stříbrná hvězda.[35]
Rakousko-Uhersko
-
Jubilejní pamětní medaile (1898)
-
Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1908)
-
Vojenský jubilejní kříž (1908)
-
Vojenská záslužná medaile (1910)
-
Vojenský záslužný kříž III. třídy (1916)
-
Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací (1917)
-
Karlův vojenský kříž (1917)
-
Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1918)
Zahraničí
-
Řád Dannebrog III. třídy (1891, Dánsko)
-
Řád sv. Alexandra V. třídy (1897, Bulharsko)
-
Řád Medžidie III. třídy (1901, Osmanská říše)
Odkazy
Reference
- ↑ Rangs- und Eintheilungs-Liste der k. k. Kriegs-Marine 1887; Vídeň, 1887; s. 112 dostupné online
- ↑ Cesta dělového člunu Albatros 1887–1888 na webu kriegsmarine.hu dostupné online
- ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus 1889; Vídeň, 1888; [library.hungaricana.hu/hu/view/MilitarAlmanachSchematismus_1889/?pg=1006&layout=s dostupné online]
- ↑ Rangs- und Eintheilungs-Liste der k. u. k. Kriegs-Marine 1893; Vídeň, 1893; s. 131 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer und für die K.u.K. Kriegsmarine 1895; Vídeň, 1895; s. 1097 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer und für die K.u.K. Kriegsmarine 1899; Vídeň, 1898; s. 1140 dostupné online
- ↑ Přehled velení c. k. námořnictva v řecko-turecké válce 1897 na webu austro-hungarian-army.co.uk dostupné online
- ↑ Rangs- und Eintheilungs-Liste der k. u. k. Kriegs-Marine 1899; Vídeň, 1899; s. 155 dostupné online
- ↑ SKŘIVAN, Aleš a kolektiv: Zdvořilý nezájem. Ekonomické a politiké zájmy Rakousko-Uherska na Dálném Východě 1900–1914; Praha, 2014; s. 102–103 ISBN 978-80-86781-23-5
- ↑ Průběh cesty křižníku SMS Kaiserin Elisabeth v letech 1899–1900 na webu kriegsmarine.hu dostupné online
- ↑ Einteilungsliste der k. u. k. Kriegsmarine 1905; Vídeň; s. 55 dostupné online
- ↑ Rang- und Einteilungsliste der k. u. k. Kriegsmarine 1907; Vídeň, 1907; s. 181 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer und für die K.u.K. Kriegsmarine 1908; Vídeň, 1907; s. 1274 dostupné online
- ↑ Rang- und Einteilungsliste der k. u. k. Kriegsmarine 1910; Vídeň, 1910; s. 200 dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer und für die K.u.K. Kriegsmarine 1910; Vídeň, 1909; s. 1349 dostupné online
- ↑ Rang- und Einteilungsliste der k. u. k. Kriegsmarine 1911; Vídeň, 1911; s. 199 dostupné online
- ↑ Přehled velitelů bitevní lodi SMS Sankt Georg dostupné online
- ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer und für die K.u.K. Kriegsmarine 1913; Vídeň, 1912; s. 1456 dostupné online
- ↑ Rang- und Einteilungsliste der k. u. k. Kriegsmarine 1912; Vídeň, 1912; s. 154 dostupné online
- ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1913; Vídeň, 1912; s. 343 dostupné online
- ↑ Přehled velitelů válečných lodí c. k. námořnictva za první světové války dostupné online
- ↑ Maximilian Daublebsky von Eichhain na webu novanobilitas.eu dostupné online
- ↑ Maximilian Daublebsky na webu gkmilitaria.at dostupné online
- ↑ Rangliste der k. u. k. Kriegsmarine 1917; Vídeň, 1917; s. 13 dostupné online
- ↑ SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 33 dostupné online
- ↑ Rangliste der k. u. k. Kriegsmarine 1918; Vídeň, 1918; s. 213 dostupné online
- ↑ Hrob Maximiliana Daublebskyho von Eichhain na webu findagrave.com dostupné online
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1941; Gotha, 1941; s. 296 dostupné online
- ↑ VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2021; Praha, 2014; s. 332 (heslo Minutillo) ISBN 978-80-905324-3-4
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1909; Gotha, 1909; s. 533 dostupné online
- ↑ Karl Daublebsky von Eichhain na webu tracesofwar dostupné online
- ↑ VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2007; Praha, 2005; s. 73–74 (heslo Daublebsky von Eichhain) ISBN 978-80-859-5535-4
- ↑ Almanach für die K.u.K. Kriegs-Marine 1903; Pula, 1903; s. 523 dostupné online
- ↑ ŽUPANIČ, Jan: Karlovská šlechta. Rakouské a uherské nobilitace ve světle materiálů kabinetní kanceláře Karla I. in: Sborník archivních prací LXI., Ministerstvo vnitra České republiky, Praha, 2011; s. 38 ISSN 0036-5246
- ↑ Erb Maximiliana Daublebskyho von Eichhain na webu rodinny-erb.cz dostupné online
Literatura
- JELÍNEK, Milan: Válka na Jadranu 1914–1918; Praha, 2019; 576 s. ISBN 978-80-7497-273-7
- SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl III. 1915–1924; Biblio Verlag Osnabrück, 2005; s. 75–80 (heslo Maximilian Daublebsky von Eichhain) ISBN 3-7648-2520-0