Marie Pospíšilová (1862)

Marie Pospíšilová
Marie Pospíšilová r. 1881
Narození	23. ledna 1862 Praha Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	26. května 1943 (ve věku 81 let) Tegernsee Německá říše Německá říše
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie Pospíšilová, vlastním jménem Marie Terezie Vondřichová (23. ledna 1862, Praha^[1] – 26. května 1943, Tegernsee, Německo), byla původem česká herečka činná především na německých scénách.

Život

Narodila se v pražském Karlíně. S hereckou činností začínala v kočovných společnostech (Josef Emil Kramuele, František Pokorný). Zde prožila milostný poměr s hercem Eduardem Vojanem.

V roce 1879 získala angažmá v pražském Prozatímním divadle, odkud v roce 1881 přešla s velkou částí hereckého souboru do nově vzniklého Národního divadla. V divadle soupeřila o role s tehdy významnými herečkami – Otýlií Sklenářovou a Marií Bittnerovou. V divadle měla Pospíšilová svého ochránce, kterým byl režisér Antonín Pulda, její učitel a přítel, později snad i milenec.^[2] Pulda byl bez pochyby velký divadelní pedagog a Pospíšilová mu po celý život vyjadřovala vděčnost.

Spor s ředitelem Šubertem

Podle mnoha výpovědí byl Pospíšilová velmi tvrdohlavá, sebestředná a těžko se s ní pracovalo. Stejně jako její starší soupeřka Marie Bittnerová usilovala o hlavní role v tragickém oboru (činoherní herci se dělili do “oborů” podle naturelu - komediálního, tragického, romantického atd., ten tragický měl největší popularitu a prestiž). Dramaturg divadla Ladislav Stroupežnický, který si vedl poznámky o hercích souboru, si o ní poznamenal: "Rtuť, vášeň, rozmazlené dítě."^[3]:s.67

Pospíšilová i Pulda nesouhlasili, stejně jako mnoho jiných herců, s autoritativním vedením ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta, který protěžoval svou vlastní oblíbenkyni, herečku Bittnerovou (zda byla Bittnerová Šubertovou milenkou, je sporné, ale ne nemožné^[4] - paměti, které na sklonku svého života sepsal její manžel, herec Jiří Bittner, po jeho smrti Šubert odnesl z jeho literární pozůstalosti a zničil).

Nejprve Pulda vystoupil proti dramaturgovi Stroupežnickému, poté se Pospíšilová vzepřela autoritě ředitele, který byl mimo jiné známý tím, že udržoval milostné poměry s herečkami souboru a často je odměňoval rolemi nebo finančními bonusy (mezi jeho milenky patřily např. Hana Benoniová, Marie Laudová nebo Karla Velsová).^[5] Skandály tohoto druhu, zejména u muže tak vysoce postaveného, se v tehdejších médiích objevovaly jen zřídka, nicméně o poměrech v Národní divadle vypovídá řada soukromých deníkových záznamů (např. Anna Lauermannová-Mikschová nebo Marie Červinková-Riegrová).

V zimě roku 1884, po ostrých sporech s režisérem o jeho rozhodnutí o obsazení, se mu odmítla nadále podřizovat a zveřejnila svůj kritický názor na poměry v divadle: ”Systematické ubíjení mého talentu i mého zdraví, které si obral za účel ředitel Národního divadla p. Fr. Šubert, dohnalo mne až k tomu, že jsem podala okamžitou výpověď ze svazku téhož ústavu. Podrobnosti zákulisních intrik a milostných poměrů, jejichž obětí jsem já, vysvětlím milému obecenstvu, až nabudu chladnější rozvahy. Bůhví že nerada se loučím s obecenstvem, které se ke mně vždy tak vlídně a laskavě chovalo, a ujišťuji zde svou ctí, že bych až do posledního dechu sloužila tomuto národnímu ústavu, kdyby v čele stál muž, jenž postvátný účel Národního divadla cení výše než svoje choutky.”^[3]:s.67 Pospíšilová byla první a jediná, která o sexuálních stycích Šuberta s herečkami promluvila veřejně. Tento text vyšel v Národních listech a byl rozdáván před Národním divadlem v den představení Marie Bittnerové. Oba, Pospíšilová i Pulda, byli propuštěni. Pokoušeli se o smíření se Šubertem, ale marně. Šubert jejich omluvu nepřijal.^[3]:s.67 Řada českých politiků se snažila zmírnit režisérovu tvrdost a prosila za návrat Pospíšilové, ale také marně. Šubert jí už tuto urážku na cti nikdy neodpustil.^[6]

Berlín a Vídeň

• 
  Marie Pospíšilová vjíždí do Burgtheateru na českém lvu, titulka časopisu Die Bombe z června 1890
• 
  Maria “Pospischiller” Pospischil jako Schillerovská vladařka
• 
  Maria Pospischil v časopise Der Humorist
• 
  Agatha_Bârsescu a Maria Pospischil bojují, zatímco Charlotte Wolter klidně přihlíží
• 
  umělecká trojíce Burgtheateru: Charlotte Wolter (top), Marie Pospíšilová a Katharina Schratt

Ještě v tomtéž roce vystoupila pohostinsky v polském Krakově^[7] a pak v srpnu 1885 v pražském německém divadle, čímž proti sobě popudila pražskou veřejnost, ale pomohlo jí to následně získat angažmá v předních divadlech v Německu a v Rakousku (Drážďany, Hamburk, Vídeň – 1890, Berlín).

V roce 1890 odešla do císařského Burgtheater ve Vídni, kam ji pozval ředitel Max Burckhard jako náhradu do oboru tragédek za rumunskou herečku Agathu Bârsescu. Pospíšilová debutovala v roli princezny Eboli v Schillerově tragédii Don Carlos. Dále vystupovala mimo jako titulní Marie Stuartovna nebo William Shakespeare's Julie a dcera krále Leara Goneril. Ve vídeňské premiéře představila také kněžnu Fedoru ze stejnojmenného dramatu Victoriena Sardou (tato role byla napsána pro herečku Sarah Bernhardt). Záhy však vypukl konflikt mezi Pospíšilovou a její stárnoucí, ale velmi oblíbenou herečkou tragických rolí Charlotte Wolter, která se dala slyšet, že “bude radši na jevišti do sta let, než aby přenechala nějakou roli Pospíšilové”. Konflikt, ve kterém Pospíšilová nakonec rezignovala, byl častým tématem vídeňských kulturních novin a otevřel diskusi o budoucnosti a směřování Burgtheateru.^[8]

Pospíšilová se stala přítelkyní dvorní herečky Kathariny Schratt a z archivních pramenů také vyplývá, že byla uvedena k císaři Františku Josefovi I., snad jako jeho milenka pod dohledem Schrattové. V roce 1892 děkovala v dopise Schrattové a nazvala ji “andělem strážným s dobrým srdcem”. ^[9] V této době, kdy si herečky samy musely pořizovat kostýmy a šperky, ve kterých vystupovaly, bylo častým jevem, že byly nuceny hledat bohaté patrony či milence, kteří jim sponzorovali nákladné toalety.^[10]

Vídeňská kulturní obec odchodu Pospíšilové litovala (stejně jako později sama herečka), ač na počátku její kariéry ji vyčítali deklamační patos, hereckou manýru, až machu, kterou se podle vídeňských kritiků vyznačovalo české herectví obecně.

Z Vídně se Pospíšilová vrátila do Berlína, tentokrát do Berliner Theater, které vedl herec a ředitel Ludwig Barnay, jenž se stal jejím nejčastějším hereckým partnerem (Desdemona v Othellovi, Lady Macbeth v Macbethovi atd.). S ním podnikla úspěšné turné do Londýna (kam se svou kariéru ještě čtyřikrát úspěšně vrátila, a zvažovala i uměleckou cestu do USA). V Berlíně mohla poprvé naplno rozvinout svůj tragický potenciál.

Pokus o návrat do Prahy

O deset let později, v roce 1895, byla pozvána Družstvem Národního divadla (konkrétně předsedou Družstva, JUDr. Janem Růžičkou) proti vůli ředitele Šuberta, který opakovaně prohlašoval: “Buď ona, nebo já!.” Mezi Šubertem a Růžičkou v té době došlo k ostrému sporu o rozsahu kompetencí ředitele a je možné, že angažování Pospíšilové bylo pouze lakmusovým papírkem ředitelova vlivu.^[11] Ředitel Šubert také popouzel část společnosti svými milostnými vztahy s herečkami a tanečnicemi souboru (mezi jeho milenky patřily například Hana Benoniová či Marie Laudová^[12]).

Ředitel se rozhodl Pospíšilové ostentativně vyhýbat a měl z divadla dlouhodobou dovolenou a věnoval se přípravě národopisné výstavy, správním výborem Družstva ND k pohostinským vystoupením v pražském Národním divadle,^[13] což vyvolalo opět rozporuplné reakce a byla znovu obviňována ze zrady národních zájmů v roce 1885, kdy začala hrát v německých divadlech. Za Pospíšilovou se postavili Mladočeši a F. X. Šalda v časopise Rozhledy, proti vystoupili Staročeši, kteří publikovali odmítavé články mj. v Národních listech a v časopise Čas, kde Jan Herben zvolil velmi radikální rétoriku: “Kdo zběhne, odstřelte ho.,” čímž pranýřoval hereččino porušení národní disciplíny.^[14] Proti jejímu návratu se vyslovil i Tomáš Garrigue Masaryk (dobové české německé listy^[15] mu přisuzují autorství následujícího): “Přijde herečka, Frl. Pospischil, dá políček Mladočechûm vlevo, dá poliček Staročechům vpravo obě strany políbí jí ruku a potvrdí jí vysvědčení, že byla vždy a je dobrou vlastenkou. Že hrála na Schulverein, že sekretář její vyhazoval české deputace, to prý jsou jen pověsti.“^[16] Mezi její další odpůrce patřili např. Jaroslav Kvapil, či Ignát Herrmann.

K hereččině neoblíbenosti mezi radikálními vlastenci přispěl i fakt, že byla považována za milenku zemského místodržitele, hraběte Františka z Thun-Hohensteinu.^[17]

Při jejím prvním vystoupení v Národním divadle po jedenácti letech v roli ruské kněžny Fedory oblehly divadlo stovky studentů demonstrujících proti národní zrádkyni. Dalších více než sto protestujících se rozhodlo pískotem, křikem a dupáním narušit její představení. ^[3] Po jedenácti minutách protestů, kdy Pospíšilová trpělivě čekala na jevišti v kajícném postoji prosebnice, bylo deset nejhorlivějších demonstrantů zatčeno a ostatní se zklidnili, takže představení mohlo začít. Podle výpovědí divadelních zasvěcenců měl financování této demonstrace na svědomí ředitel Šubert, který doufal, že se mu podaří herečku zdiskreditovat.^[6]

Nakonec jí však byla nabídnuta a ona podepsala smlouvu s výjimečnou gáží i podmínkami.^[18] Pospíšilová byla první herečkou, jejíž smluvní honorář byl dvojnásobně vysoký oproti honoráři muže.^[19]

Po návratu Šubert vznesl námitky a po neúspěšném osobním setkání s ním Pospíšilová smlouvu roztrhala a vrátila se natrvalo k německému divadlu.^[20] Jejím posledním pohostinským vystoupením v Národním divadle a v českém jazyce byla role Blaženy v Shakespearově hře „Mnoho povyku pro nic“ dne 15. června 1895.^[21] Aféra Pospíšilová zároveň dokumentuje mediální obraz ženy, jež se stavěla na konci 19. století na stranu sexuálního predátora. “Mnoho povyku pro nic” nazval Jaroslav Kvapil spor Pospíšilové s Šubertem ve svých pamětech.

V době svého pobytu v Praze byla členkou Amerického klubu dam, prvního českého ženského spolku založeného Karolínou Světlou a Vojtou Náprstkem.

Po odchodu z Prahy

Pospíšilová se vrátila do Berlína, kde působila do roku 1897, kdy odešla do Hamburku. Tam zůstala až do roku 1907, kdy ukončila hereckou kariéru. Když se začaly objevoval hlasy o tom, že je na tragický obor příliš stará, dobrovolně odešla, neboť odmítala z tragického oboru přejít do oboru starých matrón. V období 1909 až 1913 byla ředitelkou německého městského divadla v Ústí nad Labem.

Ačkoli v roce 1895 prohlásila v interview jednoho německého časopisu: "Nechci se vdávat, protože nemám rozhodně v úmyslu vzdát se umění, k němuž jsem vášnivě připoutána a protože pevně věřím, že se umění neslučuje s manželstvím",^[22] v roce 1897 se vdala za penzionovaného pruského důstojníka, majora Georga von Hirschberg a měli spolu dceru a syna. ^[23]:s.91 Poté někdy užívala umělecké jméno Maria von Hirschberg. Ovdověla v roce 1930.

Zemřela v roce 1943 při cestě do lázní Tergernsee. Byla zpopelněna v Mnichově a pohřbena v Berlíně.

Literární činnost

Pospíšová se příležitostně věnovala psaní. Několikrát odpovídala na dotazy v časopisech. Nejslavnější je její odpověď v tzv. Huboičkové anketě o povaze polibku na jevišti: "Jelikož jsem zastánkyní pravdy a přirozenosti na jevišti, jsem i stoupenkyní názoru, že herečka by se měla nechat políbit, či sama svého hereckého partnera líbat, pokud to vyžaduje jevištní akce. Někdy efekt celé scény závisí právě na skutečném opravdovém polibku."^[24] Ve své době byly podobné názory stále ještě relativně progresivní a například v britské divadelní tradici se polibky na jevišti stále pouze markýrovaly.^[25]

Ještě známější je její příspěvek na téma studu hereček Die Schamhaftigkeit auf der Bühne, kde otevřeně kritizuje nastupující expresionistické divadelní hnutí^[26]. K problému studu napsala: “Zdá se mi, že příběh Jana Křtitele, jak je vyprávěn v evangeliích, má dostatečnou dramatickou sílu a krásu, aby se obešel bez jakýchkoli dodatků nebo změn. Ale moderna chce vymýšlet zvrácený rozmar nezralé dívky, která způsobila katastrofu. Jsou tedy požadavky těchto básníků příliš velké a téma příliš komplikované na to, aby je bylo možné se ctí zdramatizovat, nebo spekulují o touze široké veřejnosti po pikantních a silných nápojích, po afrodiziakách, která by bičovala unavené nervy naší doby? Obscénnosti francouzské operety z 60. let 19. století, které se v Německu zpočátku setkaly se silným odporem, jsou nyní pro zasmání jako neškodné a dosáhují rekordní návštěvnosti. A ještě před deseti lety by většinu děl múzy pana Franka Wedekinda jistě citlivé publikum odmítlo a odsunulo do říše tingl-tanglů.“^[27]

Jako jedna z prvních žen se věnovala interpretaci Goethovy dramatické básně Faust v knize "Erläuterungen zu Goethes Faust, erster und zweiter Teil".^[28]

Herecký styl

• 
  Marie Pospíšilová jako Sardouova Fedora
• 
  Marie Pospíšilová v neurčené roli
• 
  Marie Pospíšilová jako Schillerova Marie Stuartovna
• 
  Marie Pospíšilová jako Grillparzerova Sappho
• 
  Marie Pospíšilová jako Eboli v Friedrich Schillerově Donu Carlosovi

Pospíšilová byl interpretkou klasických rolí hrdinek ve velkém stylu konce 19. století. Jak její herectví, tak její životní styl měly zapůsobit na veřejnost v divadle i na ulici.^[29] Vždyť nedosáhla takového věhlasu, byla srovnatelná s největší mi tragédka mi své doby, jako byli Sarah Bernhardt, Eleonora Duse nebo Helena Modjeska.

Za svůj život mnohokrát vystupovala na mezinárodních turné, česky v Polsku, německy v Londýně. Vždy s velikým ohlasem (do Londýna zavítala celkem pětkrát). Vzhledem k tomu, že Pospíšilová byla zvyklá vystupovat v činohře před publikem, které jí plně nerozumí, dokázala - jako většina jejích současnic - plně rozvinout estetiku a emocionalitu svého hereckého projevu. Využívala modulaci a zabarvení hlasu (až na hranici výkonu operní pěvkyně, její hlas byl hodnocen jako jedna z jejích největších předností).

Jedním z charakteristických rysů herectví Marie Pospíšilové byly finální scény umírání. Jak kritici^[30], tak diváci se shodovali, že ”Umírala náramně naturalisticky - vlastně ne pěkně, ale mne to upamatovalo na jedno umírání, jakému jsem v poslední době přítomna byla. Ano život. Jiskra - objeví se jakoby nic a zrovna tak zanikne."^[31] Svou smrtí na jevišti proslula v francouzském dramatu Frou-Frou v Praze, v Das höchste Gesetz od Telesfora Szafranského v Berlíně nebo v tragédii Götz von Berlichingen v Hamburků. Berlínská recenze uvedla: „Dlouhé, až příliš dlouhé umírání se odehrává před našima očima. A Maria Pospischil umírá s uměním, které pronikne do vašich srdcí. Sedíte a tuhnete hrůzou. Jsem přesvědčen, že mnoho žen, jež byly v divadle, celou noc nezamhouřilo oko. Maria Pospischil je obdivuhodně schopná velkých tragických tónů. Tato scéna smrti byla plná „pravdy života“ a zároveň té největší umělecké stylizace.“^[32]

Hana Kvapilová, jež neměla Pospíšilovou v oblibě, si o jejím hereckém umění poznamenala: ”Orgán, jímž plýtvá, ale jejž si dost podmaňuje, nevypověděl jí ani v nejchoulostivějších místech, v prvním a čtvrtém aktě Fedory... Musila se vycvičit železnou pílí a vytrvalostí na tak brilantní macherku, virtuosku. Obecenstvo strhne, kdy ji libo, a myslím, že s určitostí může napřed říci i v roli nové, kdy a jak bude na ně působit... Ač efektně, pláče přec tak přirozeně, i šátku používá, že věřím, že asi pláče sama. A přece jsem slzy v jejim oku nezahlédla ...”^[33]

Byla významnou Shakespearovou a Schillerovskou herečkou.^[34] Neměla v oblibě současnou progresivní dramatickou tvoruě (např. Ibsenův Nora a Hedda Gabler nebo dramatizace románů Emila Zoly). Postava Magdy z dramatu Domov Hermanna Sudermann postava ženy, která byla nucena opustit domov a uspěla v zahraničí, titulní Penthesilea z tragédia Heinricha von Kleist, vášnivá žena, jež zahubí svého milence, a Schillerova kajícná a odsouzená královna Marie Stuartovna patřily mezi její největší úspěchy a zároveň měly paradoxní podobnost s jejím životem.

Citát

Divadelní role, výběr

• 1881 – Josef Jiří Kolár: Smiřičtí, Salomena Smiřická, Národní divadlo, režie František Kolár
• 1883 – Jaroslav Vrchlický: V sudě Diogena, Melissa, Národní divadlo, režie Antonín Pulda
• 1884 – William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, Blažena, Národní divadlo, režie František Kolár
• 1884 – F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání, Emma, Národní divadlo, režie Antonín Pulda
• 1885 - Friedrich Schiller: Marie Stuartovna: Marie Stuartovna, Pražské německé divadlo
• 1893 – William Shakespeare: Othello, Desdemona, Berliner Theater, režie Ludwig Barnay
• 1893 – William Shakespeare: Král Lear, Goneril, Berliner Theater, režie Ludwig Barnay
• 1893 – William Shakespeare: Macbeth, Lady Macbeth, Berliner Theater, režie Ludwig Barnay
• 1895 – Victorien Sardou: Fedora, Kněžna Fedora Romazova (j. h.), Národní divadlo, režie Jakub Seifert
• 1895 – William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, Blažena (j. h.), Národní divadlo, režie Jakub Seifert

Osobnosti českého divadla o Marii Pospíšilové

František Černý

• V oslnivou hvězdu tohoto slohu začala se vyvíjet koncem sedmdesátých let však až Marie Pospíšilová, salónní herečka dravých tragických tónů, která ale z mnoha příčin na pražském českém divadle trvale nezakotvila ^[36].

Jaroslav Kvapil

• Jedovatý feuilleton Bozděchův vykonal svou úlohu, po něm nešlo už jen o rozvod, nýbrž o naprostou rozluku českého divadla s věrolomnou vlastenkou, a z Mařenky Pospíšilové se stala tedy nadobro – Maria Pospischil.^[37]
• Aféra Pospíšilčina skončila se však pro ni naprostým nezdarem a s propuštěnou umělkyní opouštěl Národní divadlo i její věrný učitel, znamenitý herec a nejlepší tehdy režisér Antonín Pulda; to byla dvojí veliká ztráta už v druhém roce Národního divadla a podnes jsou pamětníci, kteří tvrdí, že zachráněná hlava Šubertova za tuto dvojí oběť nestála.^[38]

Hana Kvapilová

• Všichni jsme hned poznali, že Magda bude její nejlepší rolí. Založila ji sice stejně úsečně jako Fedoru, ale byla přece mnohem vřelejší a tím milejší, sympatičtější... Vůbec celé její umění, zdá se mi, je stupnicí efektů hlasových, rozvášněných a šílených výkřiků; hlas jako zvon, silný, bez vniterného zbarvení, něhy a ženského kouzla... Musila se vycvičit železnou pílí a vytrvalostí na tak brilantní macherku, virtuosku... Lítá po jevišti a má dva stále se opakující pohyby: rukou ve vlasech (prý po Duseové) – a pak dotýká se oběma rukama žeber a sjede dopředu pod prsa. Celý výkon je jako rozbouřený vichr nebo snad moře, hlučný, sama síla a určitost...^[39]

Odkazy

Reference

Literatura

• František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 64, 114–5, 120, 127, 205
• František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 241, ISBN 80-200-0782-2
• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 60, 65, 83
• Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 46–7
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 387–8
• Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 40–5, 64, 90, 94, 119, 120, 141–6, 158–161, 400
• Olga Spalová: Sága rodu Budilova, Odeon, Praha, 1978, str. 102, 116, 124, 187–8
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 614. 
• Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 51, ISBN 80-207-0485-X
• Běla Veselá: Žena v českém umění dramatickém, vyd. Topičova edice, Praha, 1940, str. 7, 19

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Marie Pospíšilová na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Pospíšilová v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Marie Pospíšilová v databázi Archivu Národního divadla

Zdroj