Marie Laudová

Marie Laudová-Hořicová
herečka Marie Laudová
herečka Marie Laudová
Rodné jméno Marie Laudová
Narození 16. srpna 1869
Mladá Boleslav
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 20. října 1931 (ve věku 62 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Choť Ignát Hořica
Děti Marie Januštíková (dříve Klossová)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie Laudová provdaná Hořicová (16. srpna 1867 Mladá Boleslav[1] – 20. října 1931 Praha[2]) byla česká herečka a spisovatelka.

Rodina, mládí

Marie Hořicová

Jejími rodiči byli Václav Lauda, oficiál při c. k. berním úřadu v Mladé Boleslavi a Marie, dcera Františka Čekanského. Její matka brzy ovdověla a vedla pak sama malý obchod s výrobou mýdla a toaletních potřeb. Po přestěhování do Prahy se matka podruhé provdala. Do rodiny tak přibyla Marii nevlastní sestra Anna. Dívky se učily šít šaty a klobouky. Již v obecné škole budila Marie pozornost učitelů živou deklamací, jasnou výslovností a příjemně zvučným hlasem.[3]

Jako sedmnáctiletá se 14. května 1885 provdala za šestadvacetiletého záložního nadporučíka a novináře Ignáta Hořicu,[4] ovládajícího osm jazyků[5], zakladatele plzeňského časopisu Český západ, autora jedenácti knih, pozdějšího říšského a zemského poslance. Marie byla po sňatku v domácnosti a šila šaty a klobouky. Rok po svatbě se jim narodila dcera Marie. Jediným vnukem Marie Laudové byl filmový režisér, držitel Oscara za snímek Obchod na korze, Elmar Klos.

Divadlo

Divadelní činnost začala v karlínském ochotnickém spolku Pokrok jako patnáctiletá. Po přestěhování s manželem ze Slaného do Plzně vystupovala zde s místními ochotníky. V roce 1889 po přestěhování do Prahy studovala u Josefa Šmahy a působila krátce ve Švandově divadle na pražském Smíchově. Do Národního divadla byla angažována v roce 1890 a působila zde až do roku 1915, kdy byla nucena po úraze zanechat aktivní činnosti.

Spolupracovala často s mimopražskými scénami (Plzeň, Brno, Olomouc) a s ochotníky. Vystupovala rovněž v zahraničí (Lvov 1897, Záhřeb 1899, Bělehrad 1901, Petrohrad 1903).[6]

Pedagogická činnost

V letech 1916 až 1931 byla profesorkou pražské Státní konzervatoře hudby, kde vyučovala deklamaci a mimiku na operním oddělení (1916–1919) a po založení dramatického oddělení přešla tam v roce 1919 jako první profesorka a vyučovala zde deklamaci a studium rolí[7]. V roce 1925 založila fond na podporu chudých studentů, v roce 1927 zpracovala pro ministerstvo školství návrh na reformu studia herectví.

K jejím žákům patřili např. Otomar Korbelář, Jiřina Štěpničková, Aloisie Voznicová a další.

Novinářská činnost

Po svatbě ve Slaném a po přestěhování do Plzně pomáhala manželovi s novinářskou prací – prováděla korektury, psala lokálky a později i větší články (oblastní noviny ve Slaném a v Plzni). V době manželova vojenského cvičení redigovala noviny za něj. Také mu pomáhala s překlady z francouzštiny a němčiny a sama psala odborné texty i beletrii pod pseudonymem Štika.[8]

K novinařině se vrátila i po odchodu z Národního divadla. Publikovala v novinách a časopisech Zlatá Praha, Národní listy, Národní politika a Lumír,[9] je autorkou publikací z oboru společenské a umělecké výchovy, autorkou publikace Společenský rádce.

Závěr života

V závěru života utrpěla opakovaně těžký úraz kyčle. Zemřela v Praze 20. října 1931 a je pochována na pražském Vyšehradském hřbitově.

Divadelní role, výběr

Filmografie

Próza

  • Společenská výchova směřující k vypěstění ušlechtilých karakterů, vybroušení způsobů a ke zpříjemnění života: příručka pro samouky i odborné učitele – napsala Marie Laudová. Praha: Československé podniky tiskařské a vydavatelské, 1920

Odkazy

Reference

  1. ↑ Státní oblastní archiv v Praze. ebadatelna.soapraha.cz [online]. [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. 
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých fary Smíchov, sign. SM Z25, s. 6
  3. ↑ Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 226
  4. ↑ Matriční záznam o sňatku Marie Laudové s Ignácem Hořicou farnosti při kostele sv. Prokopa na Žižkově v Praze
  5. ↑ Elmar Kloss ml. - osobní archiv
  6. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 274
  7. ↑ Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 140, 141, 225, 502
  8. ↑ Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 227
  9. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 273

Literatura

Externí odkazy

Zdroj