Ludvík I. Neapolský

Ludvík z Taranta
Portrét
Ludvík se modlí u příležitosti založení svého rytířského řádu
Neapolský král
Provensálský a forcalquierský hrabě
Období 27. května 135226. května 1362
Korunovace 27. května 1352
Spolu s Johana I.
Předchůdce Johana I. (jako jediná vládkyně)
Nástupce Johana I. (jako jediná vládkyně)

Narození 1320
Neapolské královstvíNeapolské království Neapolské království
Úmrtí 26. května 1362 (ve věku 41–42 let)
Neapol, Neapolské královstvíNeapolské království Neapolské království
Pohřben Územní opatství Montevergine
Manželka Johana I. Neapolská
Potomci Kateřina z Taranta
Františka z Taranta
Rod kapetovští Anjou
Otec Filip I. z Taranta
Matka Kateřina z Valois
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludvík I. také známý jako Ludvík z Taranta (italsky Luigi, Aloisio, nebo Ludovico ; 1320 Neapol26. května 1362 Neapol) byl člen kapetovského rodu Anjou, který vládl jako neapolský král, provensálský a forcalquierský hrabě a tarentský kníže.

Ludvík získal neapolskou korunu sňatkem se svou sestřenicí, královnou Johanou I., jejíž předchozí manžel Ondřej Uherský zemřel v důsledku spiknutí. Okamžitě poté, co si zajistil svůj status jejího spoluvládce, úspěšně sebral své manželce veškerou moc. Z jejich katastrofálního manželství se narodily dvě dcery, Kateřina a Františka, z nichž žádná nepřežila své rodiče. Během jejich společné vlády se vypořádal s četnými povstáními, útoky a neúspěšnými vojenskými operacemi, přesto je obecně považován za neschopného panovníka. Po jeho smrti Johana obnovila svou moc a odmítla se o ni podělit se svými následujícími manžely.

Pozadí a rodina

Ludvík, člen kapetovského rodu Anjou, se narodil v Neapoli jako druhý syn knížete Filipa I. z Taranta, a Kateřiny z Valois. Z otcovy strany byl bratrancem jak otce královny Johany I. Neapolské, tak otce jejího manžela vévody Ondřeje Kalábrijského. Z matčiny strany byl také Johaniným bratrancem. Jeho starší bratr kníže Robert z Taranta měl s královnou Johanou poměr. Když byl 17letý Ondřej 18. září 1345 zavražděn kvůli tomu, že se snažil spoluvládnout se svou manželkou, byla Johana podezřívaná z toho, že si vraždu s pomocí Ludvíka a Roberta objednala.[1]

Po smrti svého manžela byla mladá královna silně ovlivňována Robertem, ale v říjnu 1346 se sblížila s Ludvíkem.[2] Matka bratrů zemřela ten samý měsíc a svůj nárok na Latinské císařství zanechala Robertovi, který zase postoupil Tarentské knížectví Ludvíkovi.[3]

Sňatek

Provensálská mince „krále Ludvíka a královny Johany“ (L· REX- E· I· REG), ražená v letech 1349 až 1362

Ludvík a Johana se vzali 22. srpna 1347 v Neapoli,[2] aniž by se snažili získat od papeže Klementa VI. dispens, který byl nutný, protože byli blízce příbuzní.[3] Sňatek byl pokusem zajistit pro Ludvíka Neapolské království spíše než uklidnit válčící větve rodu Anjou.[4]

Vzestup k moci

Poté, co král Ludvík I. Uherský napadl Neapol, aby pomstil vraždu svého bratra Ondřeje, pár uprchl do Provence, které Johana vládla jako hraběnka.[2] V Avignonu se setkali s Klementem, feudálním vládcem Neapolského království. Aby si zajistila jeho přijetí jejich manželství a podporu proti obvinění z Ondřejovy vraždy, Johana mu město prodala.[3]

Detail rukopisu s artušovskou tématikou vytvořeného pro Ludvíka, který ho vyobrazuje na trůnu

Černá smrt donutila Uhry v srpnu 1348 ustoupit z Neapole. Ludvík a Johana, kterým se právě narodila jejich starší dcera Kateřina, se okamžitě vrátili do království.[3] Od počátku roku 1349 byly všechny dokumenty pro království vydávány na jména manželů a Ludvík měl nesporně pod kontrolou vojenské pevnosti.[2] Na mincích vydaných během jejich společné vlády bylo Ludvíkovo jméno vždy před jménem Johany.[4] Ačkoli byl Klementem oficiálně uznán jako král a spoluvládce až v roce 1352, je pravděpodobné, že ho Neapolané považovali za svého panovníka od chvíle, kdy se jako takový začal chovat.[2]

Ludvík využil zmatku způsobeného dalším uherským útokem, aby své manželce sebral moc.[4] Dvůr očistil od jejích příznivců[5] a velmi pravděpodobně nechal popravit jejího oblíbence Enrica Caracciola, kterého v dubnu 1349 obvinil z cizoložství.[2]

Oficiální vláda

Stránka stanov Řádu uzlu (faksimile z 19. století)

V roce 1350 zahájil uherský král další invazi a přinutil Ludvíka a Johanu uprchnout do Gaety. Ludvík s pomocí papeže Klementa těsně porazil uherské síly. Papež ho však pokáral za to, že „s královnou zacházel jako s vězněm a sluhou“ a souhlasil s uznáním Ludvíka za krále a spoluvládce pouze pod podmínkou, že přijme fakt, že koruna patří Johaně.[5] Brzy poté se jim narodila mladší dcera Františka. Ludvík obdržel Klementovo formální uznání jako spoluvládce své manželky ve všech jejích říších dne 20.[3] nebo 23. března 1352[6] a byl vedle ní korunován na krále o Letnicích dne 25.[3] nebo 27. května 1352.[6] Františka, v té době jediné přeživší dítě páru, zemřela v den jejich korunovace. Ludvík při příležitosti korunovace založil Řád uzlu, s největší pravděpodobností v naději, že zlepší jejich pošramocenou pověst.[7] V roce 1356 byli v Messině korunováni sicilskými vládci, ale nepodařilo se jim dobýt celý ostrov, který byl v roce 1285 sebrán rodu Anjou rodem Barcelonských a fungoval tak jako samostatné království.[4]

Smrt jejich příznivce Klementa VI. byla pro Ludvíka a Johanu nepříjemná. Jeho nástupce Inocenc VI. je exkomunikoval za to, že neplatili Svatému stolci každoroční tribut. Problém byl vyřešen návštěvou Avignonu v roce 1360.[3]

Ludvíkův pokus sesadit v roce 1360 z trůnu Fridricha III. a získat zpět Sicílii skončil neúspěchem, i když než se jeho baroni vzbouřili, podařilo se mu obsadit velkou část ostrova (včetně hlavního města Palerma). Doma čelil opozici bratranců a sestřenic svých a své manželky, rodu Anjou-Durazzo, kteří jeho převahu nenesli dobře, přičemž Ludvík Gravinský vyvolal v Apulii povstání.[3]

Smrt a dědictví

Ludvík zemřel, pravděpodobně na dýmějový mor, dne 26. května 1362 v Neapoli.[6] Johana okamžitě obnovila svou moc nad svými říšemi.[6] Přestože se znovu provdala ještě dvakrát, za Jakuba IV. Mallorského a Otu Brunšvicko-Grubenhagenského, zůstal Ludvík jejím jediným manželem, kterému udělila status spolupanovníka.[4] Taranto přešlo na jeho mladšího bratra Filipa II. Po jeho smrti se řád, který založil, jednoduše rozpustil.[6] Byl pohřben v územním opatství Montevergine vedle své matky.[8]

Ačkoli jeden kronikář napsal, že „smrt Ludvíka z Taranta způsobila velkou korupci v celém království“,[5] jeho současníci měli za to, že postrádá jak schopnosti, tak charakter. Petrarca, obeznámený se členy neapolského dvora, ho popsal jako „násilného a lživého, marnotratného a lakomého, zhýralého a krutého“, člověka, který „nevěděl ani jak přimět své poddané, aby ho milovali“ a který dokonce „nepotřeboval jejich lásku“.[6] Největším úspěchem Ludvíka I. bylo jmenování Niccola Acciaioliho velkosenešalem, což Neapoli poskytlo schopného správce a vojevůdce.[4]

Rodokmen

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Karel II. Neapolský[9]
 
 
Marie Uherská[9]
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Karel Martel[10]
 
 
Robert Neapolský[11]
 
 
 
 
 
 
Karel z Valois
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jan z Durazza[12]
 
 
Eleonora Neapolská
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Karel I. Uherský[13]
 
 
Karel Kalábrijský[14]
 
 
Marie z Valois[14]
 
 
Kateřina z Valois[12]
 
 
Filip I. z Taranta[12]
 
 
 
 
 
 
Ludvík Gravinský
 
 
Petr II. Sicilský
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ludvík I. Uherský
 
 
Ondřej Kalábrijský
 
 
Johana I. Neapolská
 
 
Ludvík I. Neapolský
 
 
Filip II. z Taranta
 
 
Robert z Taranta
 
 
Karel III. Neapolský
 
 
Fridrich III. Sicilský
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Vývod z předků

 
 
 
 
 
Ludvík VIII. Francouzský
 
 
Karel I. z Anjou
 
 
 
 
 
 
Blanka Kastilská
 
 
Karel II. Neapolský
 
 
 
 
 
 
Rajmund Berengar V. Provensálský
 
 
Beatrix Provensálská
 
 
 
 
 
 
Beatrix Savojská
 
 
Filip I. z Taranta
 
 
 
 
 
 
Béla IV. Uherský
 
 
Štěpán V. Uherský
 
 
 
 
 
 
Marie Laskarina
 
 
Marie Uherská
 
 
 
 
 
 
Kuthen, Seyhan
 
 
Alžběta Kumánská
 
 
 
 
 
 
 
Ludvík z Taranta
 
 
 
 
 
Ludvík IX. Francouzský
 
 
Filip III. Francouzský
 
 
 
 
 
 
Markéta Provensálská
 
 
Karel I. z Valois
 
 
 
 
 
 
Jakub I. Aragonský
 
 
Isabela Aragonská
 
 
 
 
 
 
Jolanda Uherská
 
 
Kateřina z Valois
 
 
 
 
 
 
Balduin II. Konstantinopolský
 
 
Filip z Courtenay
 
 
 
 
 
 
Marie z Brienne
 
 
Kateřina z Courtenay
 
 
 
 
 
 
Karel I. z Anjou
 
 
Beatrix Sicilská
 
 
 
 
 
 
Beatrix Provensálská
 

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Louis I of Naples na anglické Wikipedii.

  1. ENGEL, Pál. Realm of St. Stephen: A History of Medieval Hungary. [s.l.]: I.B.Tauris, 2005. ISBN 185043977X. S. 159–160. (anglicky) 
  2. a b c d e f KELLY, Samantha. The Cronaca Di Partenope: An Introduction to and Critical Edition of the First Vernacular History of Naples (c. 1350). [s.l.]: BRILL, 2005. ISBN 9004194894. S. 14. (anglicky) 
  3. a b c d e f g h EMMERSON, Richard K. Key Figures in Medieval Europe: An Encyclopedia. [s.l.]: [s.n.], 2013. ISBN 978-1136775192. S. 375. (anglicky) 
  4. a b c d e f GRIERSON, Philip; TRAVAINI, Lucia. Medieval European Coinage: Volume 14, South Italy, Sicily, Sardinia: With a Catalogue of the Coins in the Fitzwilliam Museum, Cambridge, Volume 14, Part 3. [s.l.]: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0521582318. S. 230, 511. (anglicky) 
  5. a b c JONES, Michael; MCKITTERICK, Rosamond. The New Cambridge Medieval History: Volume 6, C.1300-c.1415. [s.l.]: Cambridge University Press, 2000. ISBN 0521362903. S. 510. (anglicky) 
  6. a b c d e f BOULTON, D'Arcy Jonathan Dacre. The Knights of the Crown: The Monarchical Orders of Knighthood in Later Medieval Europe, 1325–1520. [s.l.]: Boydell Press, 2000. ISBN 0851157955. S. 214. (anglicky) 
  7. NEWTON, Stella Mary. Fashion in the Age of the Black Prince: A Study of the Years 1340–1365. [s.l.]: Boydell & Brewer, 1980. ISBN 085115767X. S. 50, 219. (anglicky) 
  8. GUNN, Peter. The companion guide to Southern Italy. [s.l.]: Collins, 1969. S. 134. (anglicky) 
  9. a b MUSTO, Ronald G. Apocalypse in Rome: Cola di Rienzo and the Politics of the New Age. [s.l.]: University of California Press, 2003. S. 78. (anglicky) 
  10. KRISTÓ, Gyula. Magyarország vegyes házi királyai. Příprava vydání Gyula Kristó. [s.l.]: Szukits Könyvkiadó, 2002. ISBN 963-9441-58-9. Kapitola I. Károly, s. 24. (maďarsky) 
  11. O'CONNELL; DURSTELER, Eric R. The Mediterranean World: From the Fall of Rome to the Rise of Napoleon. [s.l.]: The Johns Hopkins University Press, 2016. S. 158. (anglicky) 
  12. a b c ZACOUR, Norman P. Talleyrand: The Cardinal of Périgord (1301-1364). Transactions of the American Philosophical Society. American Philosophical Society, 1960, s. 32. DOI 10.2307/1005798. JSTOR 1005798. (anglicky) 
  13. KRISTÓ, Gyula. Károly Róbert családja. Aetas. 2005, s. 27. Dostupné online. ISSN 0237-7934. (maďarsky) 
  14. a b GOLDSTONE, Nancy. The Lady Queen: The Notorious Reign of Joanna I, Queen of Naples, Jerusalem, and Sicily. [s.l.]: Walker&Company, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-8027-7770-6. S. 15. (anglicky) 

Související články

  • Jure uxoris, princip, podle kterého muž vlastní majetek své ženy

Externí odkazy

Neapolský král
Provensálský a forcalquierský hrabě
Předchůdce:
Johana I.
(jako jediná vládkyně)
13521362
s Johanou I.
Ludvík I.
Nástupce:
Johana I.
(jako jediná vládkyně)
Tarantský kníže
Předchůdce:
Robert
13461362
Ludvík I.
Nástupce:
Filip II.

Zdroj