Ondřej Uherský (sňatek 1333; zemřel 1345) Ludvík Tarantský (sňatek 1347; zemřel 1362) Jakub IV. Mallorský (sňatek 1363; zemřel 1375) Oto Brunšvicko-Grubenhagenský (sňatek 1376)
Potomci
Karel Martel Kalábrijský Kateřina Tarantská Františka Tarantská
Johana byla první dcerou vévody Karla Kalábrijského a Marie z Valois, která přežila dětství. Její otec byl synem neapolského krále Roberta Moudrého, ale zemřel dříve než on v roce 1328. O tři roky později král Robert jmenoval Johanu svou dědičkou a nařídil svým vazalům, aby jí přísahali věrnost. Aby posílil její pozici, uzavřel se svým synovcem králem Karlem I. Uherským dohodu o sňatku Johany s Karlovým mladším synem Ondřejem. Karel I. chtěl také zajistit dědictví svého strýce Ondřejovi, ale král Robert na smrtelné posteli roku 1343 jmenoval Johanu svou jedinou dědičkou. Jmenoval také regentskou radu, která měla spravovat jeho území až do Johaniných 21. narozenin, ale regenti po smrti krále nemohli převzít kontrolu nad státní správou.
Johanin osobní život zásadně ovlivnil politickou stabilitu Neapolského království (vražda jejího prvního manžela Ondřeje v roce 1345, invaze krále Ludvíka I. Uherského – ospravedlněná jako pomsta za smrt jeho bratra – a její tři pozdější sňatky s Ludvíkem Tarantským, titulárním mallorským králem Jakubem IV. a vévodou Otou Brunšvicko-Grubenhagenským) a podkopal její pozici u Svatého stolce. Navíc poté, během papežského schizmatu, se rozhodla podpořit avignonské papežství proti papeži Urbanovi VI., který ji jako odvetu prohlásil 11. května 1380 za kacířku a uzurpátorku.
Vzhledem k tomu, že všechny její děti zemřely před ní, byli jejími dědici potomci její jediné přeživší sestry Marie, jejíž první sňatek s jejich bratrancem, vévodou Karlem z Durazza, byl uzavřen bez jejího svolení. Oba manželé stáli v čele politické frakce proti Johaně. Ve snaze usmířit se s durazzovskou větví a s cílem zajistit si své nástupnictví zařídila sňatek své neteře Markéty z Durazza s jejím bratrancem (a Johaniným bratrancem z druhého kolene) Karlem z Durazza, který Johanu zajal a uvěznil a nakonec nařídil její zavraždění dne 27. července 1382.[3][4]
Ludvík I. z Anjou se nakonec rozhodl jednat a 31. května 1382 se vydal v čele mocné armády do Avignonu, aby Johanu zachránil.[5] Prošel Turínem a Milánem. Počátkem září byl v Amatrice nedaleko Říma, ale v té době už byla královna mrtvá. Karel z Durazza v domnění, že nemůže Ludvíkovi odolat, se rozhodl dne 28. května 1382,[6] že Johana by měla být přemístěna z Castello del Parco na hrad Muro Lucano, kde byla 27. července 1382 ve věku 56 let zabita.[3][4]
Ve svém oficiálním prohlášení Karel tvrdil, že Johana zemřela přirozenou smrtí. Jiné zdroje však jednomyslně uvádí, že byla zavražděna. Kvůli povaze činu se popisy způsobu, jakým byla zabita, liší. Dva nejautentičtější zdroje jsou:
Tomáš z Niemu, sekretář Urbana VI., uvádí, že byla uškrcena hedvábným šátkem, když klečela v modlitbě v soukromé kapli na hradě Muro maďarskými vojáky.
Marie z Blois, manželka Ludvíka I. z Anjou, uvádí, že ji zabili čtyři muži, pravděpodobně Maďaři, kteří jí svázali ruce a nohy a pak udusili mezi dvěma péřovými matracemi.
Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná výpověď přítomných svědků, nelze s konečnou platností říci, která ze zpráv je přesná. Jiný záznam například uvádí, že byla udušena polštáři.[7]
Její tělo bylo převezeno do Neapole, kde bylo několik dní vystaveno veřejnosti jako důkaz její smrti. Protože Urban VI. Johanu exkomunikoval, nemohla být vysvěcena, a proto byla vhozena do hluboké studny na pozemku kostela svaté Kláry. Neapolské království bylo ponecháno desetiletím opakujících se válek o dědictví. Ludvíkovi I. z Anjou se podařilo udržet pevninské Provensálské a Forcalquierské hrabství. Jakub z Baux, synovec Filipa II. Tarantského, si po jejím sesazení v roce 1381 nárokoval Achajské knížectví.
V literatuře
Miniatura královny Johany z rukopisu Giovanniho BoccacciaDe mulieribus clarisDalší miniatura královny Johany v De mulieribus clarisGiovanni Boccaccio napsal životopis Johany ve své sérii biografií známých jako De mulieribus claris (česky: O slavných ženách). Část její biografie věnoval popírání myšlenky, že nebyla právoplatnou vládkyní Neapole. Prohlásil, že je potomkem ušlechtilé pokrevní linie. Tvrdil, že její pokrevní linii lze vysledovat až k „Dardanovi, zakladateli Tróje, jehož otcem byl podle lidí ze starověku Jupiter“. Také ji definitivně a jednoznačně prohlásil za zákonnou neapolskou vládkyni tím, že podrobně popsal způsob, jakým nastoupila na neapolský trůn. Ve své biografii o Johaně zmínil, že právem zdědila království po svém dědečkovi, protože její otec zemřel v mládí. Kromě toho, že svým čtenářům ukázal, že byla právoplatnou neapolskou královnou, také odhalil svou osobní podporu Johaně. Podle Boccaccia byla otázka, zda může vládnout žena nebo zda existují jiní šlechtici, kteří by byli vhodnější k vládnutí, irelevantní. Také diskutoval o jejích schopnostech a aspektech její vlády, které z ní v jeho očích udělaly velkou vládkyni. Při shrnutí všech oblastí a provincií, kterým vládla, popsal Neapol jako zemi s pozoruhodnými městy, úrodnými poli, velkými šlechtici a velkým bohatstvím. Navíc tvrdil, že důvodem, proč byla Neapol prosperujícím královstvím, bylo to, že jí již nevládla uherská královská rodina a jejich příznivci, které neměl rád. Napsal, že Johana „statečně napadla a vyčistila Neapol od tlup zlých mužů“.[8]
Alexandre Dumas starší napsal román Johana Neapolská jako část jeho osmisvazkové série Oslavované zločiny (1839–40).[9]
Beletrizovaný popis jejího života lze nalézt také v románu Královna noci od Alana Savage.[10]
László Passuth napsal o jejím životě román Napolyi Johanna.[11]
Nositel Nobelovy ceny za literaturu Frédéric Mistral napsal v roce 1890 drama La Rèino Jano, vyprávějící o průjezdu královny jejími provensálskými panstvími.
Tituly a oslovení
Celý titul Johany jako královny byl: Johana, z Boží milosti, královna jeruzalémská a sicilská, vévodkyně apulijská, kněžna z Capuy a hraběnka provensálská, forqualquierská a piemontská.[12]
↑Ve skutečnosti byla Johana korunována jednoduše jako „sicilská královna“, přestože její předchůdci ztratili nad ostrovem kontrolu po válce sicilských nešpor. Termín „Neapolské království“ je zjednodušením používaným od roku 1805 historiografy k označení jižního konce Apeninského poloostrova, který byl stále pod vládou rodu Anjou a který byl v té době známý jako Sicilské království citra Pharum or al di qua del Faro (na této straně Fara).[2] Část království, která zahrnovala pouze ostrov Sicílii, byla známá jako Sicilské království ultra Farum nebo di la del Faro (na druhé straně Fara) a byla spravovaná rodem Barcelonských. Tato vláda nebyla Anjousko-neapolskou dynastií uznána až do Villeneuvské smlouvy, která byla ratifikována Johanou a králem Fridrich III. Sicilský dne 31. března 1373 v Averse před papežským legátem Jeanem de Réveillon, sarlatským biskupem.
Reference
↑ GIOVANNA I d'Angiò, regina di Sicilia - Treccani. Treccani [online]. [cit. 2024-02-01]. Dostupné online. (italsky)
↑TRAVAINI, Lucia; GRIERSON, Philip. Medieval European Coinage, Volume 14: Italy (III) (South Italy, Sicily, Sardinia). Cambridge: Cambridge University Press, 1998. S. 255, 270. (anglicky)
↑ abLÉONARD, Émile-G. Les Angevins de Naples. Paris: Presses universitaires de France, 1954. S. 468. (francouzsky)
↑ abJARRY, Eugène. La mort de Jeanne II, reine de Jérusalem et de Sicile, en 1382.. Bibliothèque de l'École des chartes. 1894, roč. 55, čís. 1, s. 236–237. Dostupné online [cit. 2024-02-01].
↑PALADILHE, Dominique. La reine Jeanne : comtesse de Provence. [s.l.]: Librairie Académique Perrin, 1997. ISBN978-2-262-00699-0. S. 168. (francouzsky)
↑Chronicon Siculum incerti authoris ab anno m 340 ad annum 1396: in forma diarij ex inedito codice Ottoboniano Vaticano. [s.l.]: [s.n.] S. 45.
Tento článek byl automaticky přejat z Wikipedie. Na obrázcích nebyly provedeny žádné změny. Obrázky se zobrazují ve zmenšené velikosti (jako miniatury). Kliknutím na obrázek získáte další informace o autorovi a licenci. Byly změněny prvky designu, odstraněny některé odkazy specifické pro Wikipedii (např. odkazy na Editaci a nebo na neexistující hesla) a provedena optimalizace pro rychlé načítání.
Neapolské království
