Louis-Claude de Saint-Martin

Claude de Saint-Martin
Narození	18. ledna 1743
Úmrtí	15. října 1803 (ve věku 60 let) nebo 14. října 1803 (ve věku 60 let) Aulnay-sous-Bois
Příčina úmrtí	apoplexie
Povolání	filozof, spisovatel a překladatel
Nábož. vyznání	katolicismus
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Louis-Claude de Saint-Martin, (18. ledna 1743 Amboise – 13. října 1803 Aulnay-sous-Bois) byl francouzský filozof, teosof, iluminista, svobodný zednář a člen martinistického řádu Elus cohen, známý také pod svým pseudonymem le philosophe inconnu („neznámý filozof“). Na konci 19. století francouzský okultista Papus „obnovil“ Martinistický řád, který měl být založen právě Saint-Martinem. Vzhledem k jeho individualistickému pojetí duchovní cesty, zvláště v kontrastu s přístupem dalších významných martinistů, a nedostatků jakýkoliv důkazu o založení původního řádu je toto tvrzení zpravidla považována za smyšlené.^[1][2]

Saint-Martin se narodil v roce 1743 v Amboise nedaleko Tours do rodiny zbožné drobné šlechty. Studoval práva a krátce v tomto oboru působil, ve dvaceti dvou letech se rozhodl pro vojenskou kariéru, která mu umožnila intenzivní studium dobové filozofie. V osvícenství ale nenalezl otázky, na které hledal odpovědi a byl svými kolegy přiveden v roce 1768 do zednářského řádu Elus cohen, Saint-Martin následně v řádu rychle postupoval a zaměřil se v duchu iluminismu na theurgické praktiky spojené s vyššími, především, andělskými silami. V té době také sloužil jako sekretář Martinèse de Pasqually, zakladatele řádu. V roce 1771 rezignoval na funkce v této organizaci a začal se soustředit na studium a propagaci iluministických myšlenek.^[1][2]

V následujících letech napsal dvě díla v duchu křesťanské teosofie, jednalo se o Des erreurs et de la verite, ou Les hommes rappeles au Principe universel de la science (1775) a Tableau naturel des rapports qui existent entre Dieu, l’homme, et l’univers (1782). V těch argumentoval, že náboženství, společenské instituce i přírodní zákony jsou produktem aktivní, inteligentní bytosti a že Pád člověka může být napraven. V těchto pracích kritizoval jak osvícenské myšlení, tak ortodoxní křesťanství, které preferuje Písmo nad duchem. V té době navázal kontakty s mesmeristy, anglikánským mystikem Williamem Lawem a seznámil se učením Emanuela Swedenborga.^[1][2]

Mezi lety 1788 a 1791 se pod vlivem Friedricha Rudolfa Salzmanna a Charolotte de Boecklin seznámil s dílem Jakoba Böhmeho. Následně požádal o vymazání své osoby ze zednářských registrů a odmítl theurgické praktiky martinistů, založené na kontaktech se zprostředkujícími bytostmi, ve prospěch kontaktu s Böhmovou Sofii (Moudrostí). Poté se naučil německy a počal překládat Böhmovo dílo do francouzštiny. Prostřednictvím švýcarského teologa Niklause Antona Kirchbergera se seznámil také s dílem dalších esoterických a mystických autorů, jako byli Madame Guyon, Karl von Eckartshausen, John Pordage, Valentin Weigel a především Johann Georg Gichtel. Následně se věnoval tvorbě vlastních děl, silně ovlivněných Böhmem a německým myšlením, přesto ale originálních. Saint-Martinovo dílo dosáhlo výrazné obliby ve Francii a Německu, ale i ve zbytku Evropy, včetně Ruska, a ovlivnilo například Honoré de Balzac, Joseph de Maistre a romantismus obecně.^[1][2]

Ústředním prvkem Saint-Martinova učení je myšlenka reintegrace. Ve svém počátečním dokonalém stavu bylo lidstvo integrální součástí božského pleromatu, ale v důsledku Pádu zapomnělo na svoji skutečnou povahu. Lidé však v sobě stále zachovávají zárodek Božského a mohou se s ním znovu spojit skrze svoji vůli, která je stále svobodná. K tomu slouží kontemplace a imaginace, které využívají lidskou duši jako zrcadla, v kterém se odráží Božské. Někteří lidé (hommes de desir, „lidé touhy“) dosahují blízkosti Boha, a když jich bude dostatečné množství bude dosaženo Velkého díla a lidstvo se kolektivně zbaví svého padlého stavu. S lidstvem bude z padlého stavu vysvobozena i Příroda a dosáhne své původní dokonalosti, což je myšlenka, která připomíná německou Naturphilosophii. V Saint-Martinově teologii je Kristus, který umožňuje celou reintegraci, aktivním a inteligentním protějškem Boha jako Prvotní příčiny.^[1][2]

Zdroj