Křesťanská teosofie

Jakob Böhme, zakladatel křesťanské teosofie na malbě z 1. poloviny 18. století

Křesťanská teosofie je proud křesťanského esoterismu, který vznikl na počátku 17. století v německém luteránském prostředí, spojený především se jménem mystika Jakoba Böhmeho. Patřila k hlavním esoterickým hnutím své doby, společně s hermetismem, křesťanskou kabalou, rosekruciánstvím a duchovní alchymií. Vyznačuje se spekulacemi o vztazích Boha, Člověka a Přírody, ale i o dalších korespondencích mezi prvky stvoření; kreativním výkladem svatých textů, především Bible; a vírou ve schopnost člověka dosáhnout božských sfér skrze imaginaci. Cíl dosažení Boha či jednoty s ním sdílí teosofie s mystikou, ale zatímco mystik se typicky snaží svoji obraznost potlačit, tak pro teosofa jsou obrazy božského v jeho mysli známkou úspěchu. Každý z těchto základních rysů se objevuje i u jiných esoterických proudů, ale jejich kombinace je specifikem teosofie. Výraz vychází z řeckých slov theos (bůh) a sofia (moudrost), souvislost s pozdější Teosofickou společností je pouze volná.[1][2]

Křesťanská teosofie měla výrazný vliv na různé duchovní a umělecké proudy. Po Böhmeho smrti v roce 1624 se jeho dílo rozšířilo do západní Evropy, Ruska a kolonií v Americe, a ovlivnilo anglické náboženské nonkonformisty a německé pietisty. V umění se odrazilo v německé barokní poezii a v díle Williama Blakea, Ludwiga Tiecka a Novalise. V 19. století pak inspiroval německé filozofy, jako byli Friedrich Schelling, Georg Hegel a Arthur Schopenhauer.[1][2]

Dějiny

Předchůdci

Počátky křesťanská teosofie jsou spojeny s dvěma významnými myšlenkovými proudy, které vznikly na počátku 15. století: luteránstvím a paracelsiánstvím. V případě luteránství se brzy začala rodit jeho ortodoxní podoba, která následně posílila s uzavřením Augšpurského míru roku 1555. V opozici k ní stál luteránský spiritualismus, který odmítal formální církevní organizaci a namísto ní kladl důraz na individualismus a vliv Ducha svatého. K jeho nejvýznamnějším představitelům patřili Sebastian Franck, Caspar Schwenckfeld a Valentin Weigel. Bohatá teosofická obraznost mohla být také kompenzací za ztracenou katolickou obraznost a hierarchii spojenou s kultem světců, Panny Marie a relikvií. Na konci 15. století bylo zároveň publikováno dílo německého lékaře a alchymisty Paracelsa, které získalo mnoho následovníků, včetně přátel Jakoba Böhmeho nebo Valentina Weigela. Důležitým faktorem mohl být lidový jazyk Paracelsových textů, který do širšího povědomí přivedl spekulace o komplexních korespondencích mezi jednotlivými úrovněmi bytí, typické pro pozdější teosofii. Za další předchůdce hnutí lze považovat například Heinricha Khunratha a Johanna Arndta.[1][2]

Religionista Arthur Versluis teosofii chápe také jako formu gnostické tradice uvnitř křesťanství, navazující na myšlení Pseudo-Dionysia Areopagity, Kléménse Alexandrijského, Órigena, Jana Scoty Eriugeny, mistra Eckharta a Johanna Taulera.[1]

Jakob Böhme

Vlastní křesťanská teosofie počala dílem Jakoba Böhmeho (1575 – 1624), ševce ze Zhořelce, kterému se roku 1600 dostalo vidění. Následně se začal, vedle rodinného života a obchodu, věnovat duchovnímu studiu, a brzy sepsal své první dílo Morgenröte im Aufgang – známější pod názvem Aurora. V tomto a dalších dílech navázal na tradici středověkého německého mysticismu, který spojil s luteránskou zbožností a paracelsiánstvím. Významnou roli v jeho myšlení hraje životodárný duch, přítomnost Krista v eucharistii, okultní síly v přírodě a vztah mikrokosmu k makrokosmu; zároveň se v nich ale vyjadřuje i ke společenským otázkám: válce, spravedlnosti, tyranii a vykořisťování. Přijal nový a stále kontroverzní heliocentrický model vesmíru a postuloval existenci božské látky zvané Salitter, která zajišťuje život a vědomí. Výrazně čerpal z alchymistické symboliky, ale praktická alchymie u něj nehrála žádnou roli, jeho cílem bylo dosažení jednoty individuální duše s Božským skrze pomoc Sofie (Moudrosti).[1][2]

Böhmeho dílo se výrazně odlišovalo od hermeticky a novoplatonicky orientované filozofie renesančních mágů předchozích dvou století. Jeho díla byla psána lidovou němčinou, a čerpala především z Paracelsa, Valentina Weigela a snad také z kabaly. Bůh v jeho pojetí nebyl nejvyšší bytostí, vzdálenou od všeho stvoření, ale aktivním činitelem, který proniká až do mikrokosmu člověka.[1][2]

Böhmeho dílo, šířené mezi jeho přátele, brzy přitáhlo pozornost Gregora Richtera, vrchního pastora ve Zhořelci, a vedlo k obvinění z kacířství a zákazu psaní. Böhme se však později k psaní opět vrátil a vznikla tak díla De Tribus Principiis (1619), De Signatura Rerum (1622) a další. Nové útoky pastora Richtera ho nakonec donutily roku 1624 opustit Zhořelec a uchýlit se na dvůr Saského kurfiřtství, kde se mu dostalo vřelého přijetí. Brzy se ale vrátil do svého domu a na konci roku zemřel na nemoc.[1]

Böhmovi následovníci

K nejvýznamnějším Böhmových následovníkům 17. století patřili například následující: Johann Georg Gichtel, Quirinus Kuhlmann, Jan Baptist van Helmont, Robert Fludd, Henry More nebo Pierre Poiret. V době jeho působení, v letech 1614 až 1617, byly také vydány rosekruciánské manifesty, které sdílí s teosofií řadu vlivů a rysů. Taktéž vychází z protestantského prostředí, odkazují na Paracelsovo myšlení a usilují o pansofickou „úplnou vědu“.[1][2]

V první polovině 18. století zůstávala teosofie stále převážně německou záležitostí, ale v jeho druhé polovině získala vliv na celé kontinentální vícestupňové zednářství a iluminismus. Výrazně také ovlivnila v 17. století vzniklé luteránské, převážně německé hnutí, zvané pietismus. K myslitelům ovlivněným teosofií pak patřili především Martines de Pasqually, Louis-Claude de Saint-Martin, Bathilde d’Orleans a Friedrich Christoph Oetinger. Učení mystika Emanuela Swedenborga také připomíná Böhmovu teosofii, ale je na ní nezávislé.[2]

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h GOODRICK-CLARKE, Nicholas. [s.l.]: Oxford University Press, 2008. ISBN 978-0195320992. S. 87-104. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f g FAIVRE, Antoine. Christian Theosophy. In: HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. [s.l.]: Brill Academic Pub, 2006. ISBN 978-9004152311. S. 259-267. (anglicky)

Externí odkazy

Zdroj