Lokomotiva 403.3

Parní lokomotiva řady Vd StEG
Lokomotiva 403.303 ČSD, původně Vd 1305 Společnosti státních drah (lokomotivka StEG 1619/81)
Lokomotiva 403.303 ČSD, původně Vd 1305 Společnosti státních drah (lokomotivka StEG 1619/81)

Výrobní čísla 1559/80, 1580/81, 1617-20/81, 1771-74/84, 2184-85/91
řadové ozn. StEG, II. schéma (1881-1899) Vd, 1301-1313
řadové ozn. StEG, III. schéma (1899-1909) 4101-4104
řada kkStB 378.01-04
řadové ozn. MÁV, II. schéma (1891-1911) TⅣ 4261-4269
řadové ozn. MÁV, III. schéma (1911-1927) 450.001-009
řadové ozn. ČSD 403.301-04
Základní údaje
Výrobce Lokomotivka StEG a lokomotivka MÁV (1 ks)
Výroba v letech 1880-91
Počet vyrobených kusů 13
Provozovatel StEG (1880-1909), kkStB (1909-1918), ČSD (1918-39), MÁV (1891-1927), CFR, SHS
Období provozu 1880-1939 (vlečka do r.1965)
Hmotnost a rozměry
Prázdná hmotnost 38 400 kg
Hmotnost ve službě 49 600 – 50 800 kg
Maximální přípustná hmotnost 51 200 kg
Délka přes nárazníky 9 730 mm
Minimální poloměr
projížděných oblouků		 60 m
Rozchod 1 435 mm
Celkový rozvor 3 555 mm
Rozvor pevný 1 185 mm
Parametry pohonu
Uspořádání pojezdu D m2t (0-8-0T)
Hodinový výkon 450–500 k, 330–370 kW
Maximální povolená rychlost 35 km/h
Přetlak páry 9 bar
Počet kouřovek/žárnic 159
Počet válců 2
Průměry válců 450 mm
Zdvih pístů 600 mm
Typ rozvodu vnější Stephenson
Průměr spřažených dvojkolí 1 100 mm
Výhřevná plocha topeniště 8,00 m²
Výhřevná plocha trubek kotle 118,20 m²
Výhřevná plocha celková 126,2 m²
Plocha roštu 1,68 m²
Lokomotivní brzda parní protitlaková Le Chatelier a ruční
Zásoba uhlí 2,3 m³
Zásoba vody 6,0 m³
Odkazy
multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Vysvětlivky pojmů v infoboxu.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tendrové posunovací lokomotivy řady Vd vyráběla pro soukromou Společnost státní dráhy (StEG) v letech 1880 až 1891 její lokomotivka v počtu 13 kusů. Po postátnění Společnosti bylo 9 strojů, které připadly Maďarským královským drahám, označeno řadou TⅣ a později 450 MÁV. Zbylé stroje u c.k. Rakouských státních drah dostaly řadu 378. Po roce 1918 připadly rakouské stroje ČSD, které jim přidělily řadové označení 403.3. Z provozu byly vyřazeny do roku 1939.

Lokomotiva Vd 1312 StEG (2184/91), později jako 450.008 MÁV, dojezdila před rokem 1933 v Jugoslávii

Vznik a výroba

Pro posílení posunu ve svých nejvýznamnějších stanicích a na vlečkách do nich napojených si StEG proti běžné praxi využívat k tomu staré traťové lokomotivy opatřovala lokomotivy nové, pro tento účel přímo konstruované. Postupně je mezi roky 1880 a 1891 dodávala vlastní vídeňská továrna společnosti v počtu 12 kusů. Jednu další lokomotivu vyrobila roku 1886 lokomotivka MÁV.[1][2]

Technické provedení

Lokomotivy už svou siluetou, zejména tvarem budky, prozrazovaly vliv francouzského ředitele severní větve Společnosti E. Polonceaua[pozn. 1] na jejich konstrukci. Uspořádáním to byly tendrovky, se dvěma vodními vanami po stranách kotle, třetí vodojem byl uložen pod nim, mezi rámem. Uhlák byl vlevo před budkou, za zkrácenou levou vanou.[1][3]

Typový náčrt lokomotivy 403.3 ČSD (Vd StEG)

Rám čtyřspřežní lokomotivy byl vnitřní s postranicemi s plechů s výřezy, nápravy vedené v rozsochách byly ve svislém směru odpruženy listovými pružnicemi. První a poslední dvojkolí byla příčně posuvná o ± 8 mm, pevný rozvor tak byl jen 1185 mm. Válce dvojčitého parního stroje na mokrou páru i Stephensonův rozvod ovládající plochá šoupátka byly vně rámu. I přívodní trubky páry byly vnější. Kotel soustavy Becker s pracovním tlakem 9 atmosfér měl původně jeden nižší parní dóm; vzhledem k problémům se strháváním vody do válců byl později parní prostor zvětšován dosazením dvojice vysokých dómů spojených trubkou. K napájení kotle vodou sloužily dva injektory, vpravo sací, vlevo nesací. Topeniště bylo měděné, žárnice z mosazi. Tepelnou izolaci tvořily plstěné houně, vně kryté plechy. Armatura kotle zahrnovala dva pérové pojistné ventily na dómu a pod kuželovým krytem před budkou, dále dále manometr, vodoznak a zkoušecí kohouty, a parní píšťalu. Mazání zprvu zajišťovaly mazničky na rostlinný olej. Výfuková dyšna s regulovatelným tahem byla Haswellovy konstrukce. Původní rovný plechový Prüssmannův komín byl později pro snížení úletu jisker nahrazován baňatým. Brzda byla parní protitlaková a ruční, působící na jedno dvojkolí. Písečník umístěný za parním dómem pískoval před první dvojkolí, jednostranně jen pro jízdu vpřed. Budka měla charakteristický oblý tvar.[2][1][3]

Provoz

První čtyři lokomotivy Vd vyrobené v letech 1880–81 byly původně dodány na trakčně náročnou montánní dráhu Oravica-Anina,[2] další StEG nasazovala na těžší posun ve stanicích po celé své síti.. Na svou dobu to byly stroje mohutné a poměrně těžké, hmotnost na nápravu dosahovala téměř 13 tun. K tomu disponovaly výkonem asi 500 koní, svými adhezními vlastnostmi tak pro tuto službu dobře vyhovovaly.[1]

Se zestátněním uherské části tratí StEG (ÁVT) přešlo roku 1891 k MÁV i 9 strojů; tratě Společnosti v předlitavské části monarchie byly zestátněny spolu se čtyřmi zbývajícími lokomotivami Vd v roce 1909. Uherské lokomotivy po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 vesměs skončily u rumunských a pozdějších jugoslávských drah, rakouské připadly ČSD.[4] Ty je označily řadou 403.3 a přidělily výtopně Praha-Bubny, k obsluze tamních četných vleček a na přetahy mezi stanicemi. V souvislosti s elektrizací pražského uzlu byly v létě 1929 všechny čtyři stroje převedeny do působnosti ŘSD[pozn. 2] Hradec Králové, kde i byly o 10 let později zrušeny.[5]

Řada 403.3 byla nepočetná a v době převzetí zastaralá, přesto lokomotivy v provozu u ČSD vydržely až do roku 1939.[4]

Zachované lokomotivy

Lokomotivu 403.303 odprodaly již BMB-ČMD roku 1940 z Hradce do cukrovaru v Kostelci nad Labem, kde byla vybavena tlakovou brzdou a posunovala na tamní vlečce až do roku 1965. Poté byla umístěna na pomník u LD Nymburk. Jako památku jí získalo do péče Vlastivědné muzeum Nymburk a v 90. letech ji dlouhodobě zapůjčilo k vystavení do Železničního muzea v Jaroměři.[5][6]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Gustave Ernest Polonceau (3. března 1832 Paříž – 11. dubna 1900 Paříž) byl francouzský železniční inženýr a technický manažer. Od r. 1877 pracoval jako ředitel technické a lokomotivní služby StEG ve Vídni, od 1882 pak tuto funkci vykonával pro obě části sítě (rakouskou i uherskou) a pro dílny Společnosti, a byl i členem správní rady
  2. ↑ Ředitelství státních drah – označení územní správní jednotky prvorepublikových Československých státních drah

Reference

  1. ↑ a b c d BEK, Jindřich: Atlas lokomotiv - Lokomotivy let 1900-1918, 1. vydání, Nakladatelství dopravy a spojů (NADAS) 1980, str. 86-87, 124-125. Počet stran: 136 (česky), Edice: Atlas lokomotiv (sv.3.), 31-030-80.
  2. ↑ a b c KOLOMÝ, Radoslav. Ing. Ernest Gustave Polonceau a jeho lokomotivy pro StEG (2). S. 62–72. Svět (velké i malé) železnice [online]. Corona Praha 2014, 2015-02. Roč. XIV (2015), čís. 1 (53), s. 62–72. ISSN 1213-7219. 
  3. ↑ a b BEK, Jindřich, BEK, Zdeněk: Encyklopedie železnice - Parní lokomotivy ČSD 2. Vydáno: 1999, Corona, Počet stran: 216  (česky), Edice: Encyklopedie železnice (sv.2.), ISBN 80-86116-14-X.
  4. ↑ a b kkStB 378.I. Lokstatistik [online]. Josef Pospichal, 2018-05-22 [cit. 2025-01-31]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b ZLINSKÝ, Zbyněk. Nahlédnutí do jaroměřského muzea: parní lokomotivy. VLAKY.NET [online]. 2009-05-14 [cit. 2025-01-30]. Dostupné online. 
  6. ↑ ZOUBEK, Dieter. Erhaltene Dampflokomotiven in und aus Österreich. 1. vyd. [s.l.]: Eigenverlag, 2004. ISBN 3-200-00174-7. S. 10-11, 92. (německy).

Literatura

  • Dieter Zoubek: Erhaltene Dampflokomotiven in und aus Österreich, 400 stran, Eigenverlag, 2004, ISBN 3-200-00174-7. (www.dampflok.at).
  • Karl Gölsdorf: Lokomotivbau in Alt-Österreich 1837–1918. Reprint Verlag Slezak, Wien 1978, ISBN 3-900134-40-5.
  • Johann Blieberger, Josef Pospichal: Die Triebfahrzeuge der k.k. österreichischen Staatsbahnen: Band 2: Die Reihen 29 bis 760. bahnmedien.at, 2009, ISBN 978-3-9502648-4-5.

Související články

Externí odkazy

Zdroj