Lelek ušatý

Jak číst taxoboxLelek ušatý
alternativní popis obrázku chybí
L. m. macropterus ze Sulawesi
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád lelkové (Caprimulgiformes)
Čeleď lelkovití (Caprimulgidae)
Rod lelek (Lyncornis)
Binomické jméno
Lyncornis macrotis
(Vigors, 1831)
Synonyma

Eurostopodus mindanensis

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lelek ušatý (Lyncornis macrotis) je noční až soumračný pták z řádu lelků, který obývá jižní Indii a jihovýchodní Asii. Tento statný lelek má kryptické opeření a na korunce charakteristická prodloužená pera (ouška; odtud druhové jméno).

Systematika, rozšíření a populace

Druh popsal irský zoolog Nicholas Aylward Vigors v roce 1831.[2] Lelek ušatý byl původně zařazen do rodu Eurostopodus. Na základě molekulární fylogenetické studie z roku 2010 byl však spolu s úzce příbuzným lelkem Temminckovým (Lyncornis temminckii) přeřazen do rodu Lyncornis.[3] Druhové jméno macrotis pochází z řeckého makrótés („dlouhouchý“; z řeckého makros = „dlouhý“ a „ou“, ótos = „ucho“).[4] Lelek ušatý se řadí do rodu Lyncornis, dvoučlenného rodu ušatých asijských lelků (Caprimulgiformes). K roku 2022 se uznává 5 poddruhů s nádledujícím rozšířením:[2]

  • L. m. cerviniceps Gould, 1838 – Bangladéš, od severovýchodní Indie po jižní Čínu, Indočína, severní část Malajského poloostrova
  • L. m. bourdilloni Hume, 1875 – jihozápadní Indie
  • L. m. macrotis (Vigors, 1831) – Filipíny (kromě filipínských oblastí zmíněných níže u L. m. macropterus)
  • L. m. jacobsoni Junge, 1936 – Simeulue
  • L. m. macropterus Bonaparte, 1850 – Sulawesi, Sangihe, Talaudské ostrovy, Banggai a Sula

Celková populace druhu není známa.[5]

Popis

Lelek ušatý měří 31–40 cm. Křídlo měří 25–28 cm, ocas 16–18 cm, zobák 1,3 cm a běhák 1,9 cm. Většina opeření je hnědá. Na zadní části korunky vyrůstají nápadná dlouhá pera, tzv. ouška. Po stranách krku se nachází výrazná bílá skvrna, která je někdy namíchaná červenohnědou. Samice jsou velmi podobné samci. Duhovky jsou tmavě hnědé, zobák nahnědlý, nohy tělové až nahnědlé barvy.[6]

Biologie

Hlas lelkouna (Kérala, Indie)

Lelkoun ušatý vyhledává lesní primární i sekundární porosty, lesní okraje a stanoviště v blízkosti řek do 1000 m n. m. (resp. 1750 m n. m. na Sulawesi). Jedná se o nočního a soumračného ptáka. Hřaduje na zemi nebo na spadlých kmenech stromů, občas v menších hejnech do 10 ptáků. Hlasově se projevuje hlavně kolem soumraku a úsvitu, občas i v měsícem prořázených nocích. Vydává trojnoté put uí-ó či put pí-ou, kdy první nota je měkká, následovaná krátkou pauzou, načež následuje druhé a třetí hvízdavé noty. Třetí, poslední nota je klesavá.[6]

Živí se především velkým hmyzem jako jsou můry, brouci, cikády a termiti.[6] Potravu sbírá za soumraku v lese nebo na lesních mýtinách, po kterých pomalu poletuje za pohodového mávání křídel, které připomíná spíše malého jestřába.[7] Hnízdí nejčastěji v únoru či březnu, může však zahnízdit kdykoliv mezi lednem a květnem. Hnízdo si nestaví, samice klade vejce přímo na zem do listí nebo na holou půdu. Hnízda však bývají dobře skrytá v husté vegetaci. Samice klade pouze 1 elipsovité, krémové či lososově zbarvené vejce s šedými či až načervenalými flíčky. Vejce mívá rozměr cca 41×30 mm. Samice mají tendenci klást vejce na totéž hnízdní stanoviště rok co rok.[6]

  • Kostra

    Kostra

  • Ilustrace lelka ušatého (Elizabeth Gwillim, 1801)

    Ilustrace lelka ušatého (Elizabeth Gwillim, 1801)

  • Kresba hlavy

    Kresba hlavy

  • Ilustrace lelka ušatého (John Gerrard Keulemans, 1892)

    Ilustrace lelka ušatého (John Gerrard Keulemans, 1892)

  • Fotografie lelka ušatého ze Sulawesi

    Fotografie lelka ušatého ze Sulawesi

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ a b Nightjars, Oilbird, potoos, frogmouths – IOC World Bird List v12.2 [online]. [cit. 2022-11-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ HAN, Kin-Lan; ROBBINS, Mark B.; BRAUN, Michael J. A multi-gene estimate of phylogeny in the nightjars and nighthawks (Caprimulgidae). S. 443–453. Molecular Phylogenetics and Evolution [online]. 2010-05 [cit. 2022-11-20]. Roč. 55, čís. 2, s. 443–453. DOI 10.1016%2Fj.ympev.2010.01.023. (anglicky) 
  4. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 236. 
  5. ↑ Lyncornis macrotis [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22727987A94967251, 2020 [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2020-3.RLTS.T22689690A181755129.en. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d CLEERE, Nigel. Nightjars: A Guide to the Nightjars, Nighthawks, and Their Relatives. UK / US: Yale University Press, 1998. Dostupné online. ISBN 0-300-07457-3. S. 182–183. (anglicky) 
  7. ↑ ARLOTT, Norman. Birds of the Philippines, Sumatra, Java, Bali, Borneo, Sulawesi, the Lesser Sundas and the Moluccas. London: Harper Collins Publishers, 2018. ISBN 9780008102401. S. 110. (anglicky) 

Literatura

  • CLEERE, Nigel. Nightjars: A Guide to the Nightjars, Nighthawks, and Their Relatives. UK / US: Yale University Press, 1998. Dostupné online. ISBN 0-300-07457-3. (anglicky) 
  • HOLYOAK, D. T. Nightjars and their allies: the Caprimulgiformes. New York: Oxford University Press, 2001. ISBN 9780198549871. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj