Kruštík Greuterův

Kruštík Greuterův
Znázornění květu kruštíku Greuterova
Stupeň ohrožení podle IUCN
ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	jednoděložné (Liliopsida)
Řád	chřestotvaré (Asparagales)
Čeleď	vstavačovité (Orchidaceae)
Rod	kruštík (Epipactis)
Binomické jméno
Epipactis greuteri H. Baumann et Künkele, 1981
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kruštík Greuterův (Epipactis greuteri) je poměrně nově popsaný druh autogamní orchideje, který patří do okruhu kruštíku širolistého (Epipactis helleborine). Zjištěn byl v roce 1981 v řídce osídleném severořeckém pohoří Pindos, v České republice byl druh nalezen roku 1985 v Moravském krasu. Druhové jméno greuteri dostal po švýcarském botaniku italského původu Werneru Greuterovi, který byl v létech 1978 až 2008 ředitelem Botanické zahrady v Berlíně.^[2][3]

Rozšíření

Druh má nevelký, převážně středo a jihoevropský areál, dosud byl popsán v ČR, Slovensku, Polsku, jižním Německu, Rakousku, severní Itálii, Slovinsku, Chorvatsku a v Řecku. Většina jeho lokalit je soustředěna do centrální části areálu, do střední Evropy.

V české krajině je rostlinou vzácnou, je však možnost, že je někdy pro neznalost nerozpoznána. Častěji než v Čechách roste na severní a střední Moravě, zejména v Moravském krasu, na Drahanské vrchovině, v Hostýnských a Vizovických vrších a v Javorníkách. V Čechách je rostlinou méně obvyklou, roste jen na Křivoklátské vrchovině a v Podkrkonoší u Jilemnice. Rozšíření není dosud dokonale známo.^[2][3][4][5]

Ekologie

Je geofytem s úzkou ekologickou amplitudou, roste ve vlhkých a stinných smrkových, jedlových i bukových lesích, je silně stínomilnou, sciofytickou rostlinou. Obvykle je k nalezení nedaleko tekoucí vody, převážně v hlubokých stržích u lesních potoků, podél pramenišť či nevelkých lesních vodotečí, okolo hluboko zaříznutých lesních pěšin, na místech chladných a se stálou půdní vlhkosti. Dává přednost místům s vápencovým podložím, většina stanovišť se nachází na vápenci, flyši nebo vápenatém fylitu, či alespoň na půdách s přídavkem vysráženého uhličitanu vápenatého. Bleskové povodně, které se občas přes jeho stanoviště přeženou, mu většinou neuškodí.

V české přírodě je bylinou rostoucí od pahorkatin do podhůří, preferuje polohy v suprakolinním až montánním výškovém stupni, nejčastěji v nadmořské výšce 300 až 550 m n. m., nejvyšší známa výška výskytu je v 630 m. Mimo ČR roste až do 1900 m, na severu areálu se vyskytuje převážně v údolích a na jihu ve středních a vyšších polohách. Kvete v krátkém období od července až srpna. Jeho populace bývají obvykle chudopočetné, čítají jen několik jedinců a ti se někdy přesouvají podél vodního toku.^{[2][3][4][6][7]}

Popis

Vytrvalá rostlina s lodyhou vyrůstající do výšky 30 až 60 cm. Lodyha je přímá, zelená a někdy na bázi nafialovělá, lysá a jen pod květenstvím pýřitá. Listy spodní jsou okrouhlé; lodyžní jsou dlouhé 5 až 10 cm a široké 2 až 4 cm, bývá jich čtyři až sedm, mají tvar vejčitě kopinatý a zvlněný okraj, jsou převislé a visí zdánlivě ochable. První listy vyrůstají až nad zemí.

Květy rostoucí v horní části lodyhy vytvářejí deseti až třicetikvětý klas zabírající obvykle až polovinu výšky rostliny. Klas má vřeteno hustě pýřité a spodní, úzce kopinaté listeny jsou dvakrát až třikrát delší než nicí, zvonkovité, z části doširoka otevřené a z části polouzavřené květy, které se rozvíjejí z podlouhlých, vodorovných až mírně svěšených pupenů. Květ má šest nerozlišených okvětních lístků ve dvou přeslenech; vnější lístky jsou zelené, kopinaté, 12 mm dlouhé, 4 mm široké a na vrcholu nazpět ohnuté; vnitřní jsou světle zelené, kopinaté, 9 mm dlouhé a 5 mm široké. Dolní lístek vnitřního přeslenu vytváří uprostřed zaškrcený pysk; jeho spodní část (epichil) je asi 5 mm dlouhá a jen o málo širší, je srdčitá, dolu ohnutá a bělavá s nazelenalým středem; horní část (hypochil) je ve tvaru písmene "V" a uvnitř je zelená až zelenohnědá. Tři do sloupku srostlé tyčinky mají vejčitý prašník s rozpadavými brylkami pylu, prohnutá čnělka nese čtverečnou bliznu postavenou kolmo k ose sloupku. Úzce vřetenovitý, dolů směřující semeník je až 20 mm dlouhý, zelený nebo nafialovělý. Květy neprodukuje nektar, opylují se samosprašně.

Plod je tobolka až 28 mm dlouhá s množstvím drobných semen. Semeno nemá téměř žádné zásobní látky potřební k vyklíčení do stadia semenáče, proto v prvních týdnech klíčení odebírá za pomoci mykoheterotrofie potřebné živiny od symbiotických hub. Později je rostlinka již schopná uživit se pomoci fotosyntézy.^{[2][3][4][6][7][8]}

Možnost záměny

Kruštík Greuterův patří mezi řídce zaměňované taxony. Má specifické stanovištní nároky a kříží se jen vzácně. Za podobný se snad může považovat velmi vzácný kruštík nepravý (Epipactis pseudopurpurata), který je drobnější a celkově modrofialově naběhlý. Spíše je možná záměna za kruštík růžkatý (Epipactis muelleri), který má semeník hruškovitě protáhlý a zároveň růžkovitě prodloužený prašník.^[6][7]

Ohrožení

Druh je vázaný na vlhká místa v zastíněných lesních porostech. Proto mu hrozí největší nebezpečí při prosvětlování nebo dokonce kácení celých lesních ploch, nesnese změnu mikroklimatických podmínek ani výrazné zjasnění slunečního svitu. S ohledem na jeho raritní výskyt a nízký počet kvetoucích jedinců je v "Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky" zařazen mezi silně ohrožené druhy (C2r).^{[2][3][6][9][9]}

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu kruštík Greuterův na Wikimedia Commons
• Taxon Epipactis greuteri ve Wikidruzích
• Fotografie kruštíku Greuterova

Zdroj