Kostel Narození Panny Marie (Nehasice)

Kostel Narození Panny Marie
v Nehasicích
Pohled ze severu
Pohled ze severu
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Ústecký
Okres Louny
Obec Bitozeves
Lokalita Nehasice
Souřadnice 50°23′9,41″ s. š., 13°35′41,04″ v. d.
Základní informace
Církev římskokatolická
Provincie česká
Diecéze litoměřická
Vikariát lounský
Farnost Bitozeves
Status filiální kostel
Užívání bližší informace:
o bohoslužbách
o programu při NOCI KOSTELŮ
Zasvěcení narození Panny Marie
Architektonický popis
Stavební sloh pozdně gotický
Výstavba 14. století
Specifikace
Umístění oltáře východ
Stavební materiál zděný
Další informace
Kód památky 43478/5-1281 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel Narození Panny Marie je římskokatolický filiální kostel zasvěcený Narození Panny Marie v Nehasicích v okrese Louny. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.[1] Postaven byl v gotickém slohu během 14. století a v 70. letech 17. století byl barokně upraven.

Historie a stavební vývoj

Kostel v Nehasicích existoval už v roce 1359, kdy zdejší nejmenovaný farář asistoval při instalaci nového faráře ve Staňkovicích.[2] Pozdější duchovní správci už jsou známi jménem: 1363 to byl Jan, syn Vernera z Loun, 1369 Buzko, 1378 Mikuláš a řada dalších. Posledním známým nehasickým farářem je v roce 1427 M. Mikuláš Gurein, kanovník při kostele sv. Jiří na Pražském hradě.[3] Od 2. poloviny 15. století spravovali kostel utrakvističtí kněží. Po třicetileté válce už se Nehasice sídlem farnosti nestaly. Kostel se stal filiálním ke kostelu v Bitozevsi.

Dosavadní literatura kladla stavbu kostela do přelomu 3. a 4. čtvrtiny 14. století,[4] nebo až do století 15.[5] Architektonické tvarosloví a některé detaily, zejména kružby jižního okenního otvoru presbytáře, dávají za pravdu spíše Líbalově dataci. Stavebníkem mohl být Jindřich Škopek z Dubé, jenž měl patronátní právo ke kostelu v 80. letech 14. století a na královském dvoře vykonával funkci nejvyššího zemského komorníka. Za Škopka mohl být kostel, zmiňovaný v polovině 14. století, buď nahrazen novým, nebo zcela přestavěn.[6]

Zvonice kostela

K dalším stavebním, úpravám kostela došlo v 15. století (západní portál a portál do sakristie) a zejména ve století 16. V roce 1593 obnovila Kateřina z Doupova nehasickou farnost a darovala jí pozemky.[7] Z té doby pravděpodobně pochází zvonice nad sakristií, dvě okna v jižní stěně lodi a zřejmě i trámový strop.[8] Barokní přestavbu kostela v roce 1677, kterou uvádí starší literatura[9] a podle ní Pocheho kompendium, není doložena v žádném písemném pramenu.[5] Nicméně v 70. letech 17. století jsou v kostelních účtech zachyceny výdaje za drobnější akce: opravy dvou štítů a proražení dalšího okna do sakristie. V roce 1704 byla do zvonice instalována nová dřevěná zvonová hlava, rekonstruovaná v roce 2018. V první polovině 19. století byla do západní části lodi vestavěna dřevěná kruchta. V roce 1857 byla zbořena část zdiva presbytáře, nahrazena novou, zvýšilo se zdivo lodi a nahradily se nevyhovující části krovu.[10]

Stavební podoba

Západní portál

Obdélný jednolodní kostel je na východní straně ukončen pravoúhlým presbytářem. K jeho severní straně je přiložena hranolová věž s dřevěným zvonovým patrem. K jižní straně lodi byla přistavěna barokní márnice. Do lodi s rákosovým stropem se vstupuje pozdně gotickým portálem v západním průčelí. Je pravděpodobné, že původně tvořil jižní vstup do lodi a jeho stávající umístění je sekundární. Třemi poli křížové klenby zaklenutý presbytář je osvětlen pozdně gotickým hrotitým kružbovým oknem v jižní zdi. Sakristie se nachází v přízemí věže. Žebra její osmidílné žebrové klenby se sbíhají do heraldického svorníku s obrazem tří podkov.[5]

Vybavení

Koncem 60. let 20. století, kdy vznikaly podklady pro Pocheho kompendium, se v kostele nacházel raně barokní hlavní oltář z roku 1677, v jehož středovém výklenku stála socha Panny Marie. Boční oltář svatého Kříže z osmnáctého století byl také barokní. Jeho predellu zdobil reliéf Kristova rodu. Druhý boční oltář z 19. století byl zasvěcený svatému Janu Nepomuckému.[5] Žádný z oltářů ani kovové svícny z roku 1701, rovněž v soupisu uváděné, už ale v kostele nejsou. Z inventáře se dochovala kamenná křtitelnice s reliéfy po obvodu ze druhé poloviny 16. století a středověká oltářní menza hlavního oltáře. V presbytáři se nachází tři mramorové náhrobníky rodů Vřesovců a Hrušků z Března.[11] Významnou památkou je pískovcový epitaf s pilastry a trojhranným štítem, náležící rodině Kostomlatských z Vřesovic. K zařízení patří i dřevěná kazatelna.

Varhany byly v kostele postupně nejméně tři. Nejstarší jsou doloženy v roce 1737, jednalo se o malý dvourejstříkový pozitiv. V roce 1843 ho nahradil nástroj vyrobený varhanářem Josefem Gröblem z Kadaně. Tyto varhany zanikly počátkem 20. století. Místo něj postavila forma Rieger z Krnova v roce 1912 nový nástroj. Ten byl devastován a vykraden. Zachovala se z něj jen skříň na kruchtě.[12]

Reference

  1. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2019-07-28]. Identifikátor záznamu 155779 : Kostel P. Marie. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. ↑ TINGL, František Antonín. Liber primus confirmationum ad beneficia ecclestica Pragensem per archidioecesim nunc proma vice typis editus 1354–1362. Praha: Eduard Grégr, 1867. 212 s. S. 94. 
  3. ↑ TUTTE, Karl (ed). Der politische Betzirk Saaz. Eine Heimatkunde.. Žatec: Verlag des Bezirks-Lehrer-Vereines in Saaz, 1904. 918 s. S. 841. 
  4. ↑ LÍBAL, Dobroslav. Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek. Praha: Unicornis, 2001. 607 s. ISBN 80-901587-8-1. S. 274. 
  5. ↑ a b c d POCHE, Emanuel, a kol. Umělecké památky Čech: K/O. Svazek II. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Nehasice, s. 457. 
  6. ↑ SKOPEC, Jaroslav a kol. Středověké venkovské kostely okresu Louny. Ústí nad Labem: Národní památkový ústav, 2022. 627 s. ISBN 978-80-85036-83-1. S. 392. (Dále jen Skopec 2022).
  7. ↑ ANTL, Theodor. Záznamy o záduší nehasickém z r. 1593. Časopis Společnosti přátel starožitností českých. 1905, roč. 13, s. 70–71. 
  8. ↑ Skopec 2022, s. 396.
  9. ↑ WIRTH, Zdeněk (ed). Umělecké památky Čech. Praha: Československá akademie věd, 1957. 938 s. S. 510. 
  10. ↑ Skopec 2022, s. 397–398.
  11. ↑ HONYS, Vít; HRUBÝ, Petr. Šlechtické sepulkrální památky Lounska. Ústí nad Labem: Národní památkový ústav, 2013. 240 s. ISBN 978-80-85036-52-7. S. 146–154. 
  12. ↑ HORÁK, Tomáš. Varhany a varhanáři Lounska, Žatecka a Podbořanska. Louny: Státní okresní archiv Louny, 2003. 151 s. ISBN 80-86067-77-7. S. 83–84. 

Externí odkazy

Zdroj