Kormoránovití

Jak číst taxoboxKormoránovití
alternativní popis obrázku chybí
Kormorán rudonohý, netypický samotář (Phalacrocorax gaimardi) z Jižní Ameriky
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád terejové (Suliformes)
Čeleď kormoránovití (Phalacrocoracidae)
Reichenbach, 1850
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sušící se kormorán neotropický
Hnízdiště kormoránů ušatých

Kormoránovití (Phalacrocoracidae) je čeleď vodních ptáků z řádu terejů. Rozeznává se přes 40 druhů těchto ptáků rozdělených do 7 rodů. Všichni zástupci mají rodové jméno kormorán.

Rozšíření

Obývají, vyjma polárních oblastí, téměř celý svět. Někteří se zdržují na mořském pobřeží, jiní přebývají u vnitrozemských sladkovodních jezer, močálů a brakických ústí řek, vždy však u dobře zarybněných vod. Při nedostatku potravy migrují na úživnější místa, stejně jako před nástupem zimy se stěhují za potravou z chladnějších území do teplých oblastí.[1][2] Velký druh kormorána (kormorán Stelerův, Phalacrocorax perspicillatus) obýval až do svého vyhubení člověkem v polovině 19. století rozsáhlé oblasti Kamčatky, Japonska a dalších částí východní Asie.[3]

Popis

Při zobecnění tak široké čeledi lze říci, že jsou to ptáci střední velikosti, velcí od 50 do 100 cm a těžcí od 1,5 do 7,5 kg. Mají protáhlé tělo a dlouhý krk, poměrně krátká křídla a zaoblený ocas. Jejich zobák je štíhlý a dlouhý, má pilovitý okraj a na špičce je hákovitě zakončen. Mají silné nohy s masivními stehny, které jsou posazeny na trupu hodně dozadu. To je výhodné pro plavání. Při chůzi po pevnině se kormoráni pohybují nemotorně a pomalu. Jejich čtyři prsty jsou propojené širokou plovací blánou. Mají 11 letek ručních, žádné letky ramenní a opeřenou kostrční žlázu. Na krku mají objemné vole, které slouží jako úložiště potravy a v době před pářením dostává signální zabarvení. Poznávacím znamením čeledi je robustní kostěný týlní hrot, na svrchní straně s tenkým hřebenem, který je spojený s týlní kostí kulovitým kloubem.

Zbarvení různých druhů kormoránů je obdobné. Převládá černá, hnědá nebo tmavě šedá barva, zpravidla s kovovým leskem. Kormoráni žijící na severní polokouli mívají nejvýše světlé skvrny, kormoráni jižní polokoule mají břicho a spodní část krku celé světlé. Téměř uniformní zbarvení peří je doplněno pestrými barvami neopeřených částí, tj. okolí zobáku a očí, hrdelního vaku a nohou. Zvláštností kormoránů je zelené zbarvení duhovky oka, které žádný jiný druh u ptáků nemá. Dalším ozdobným prvkem, kterým se kormoráni některých druhů pyšní zejména v době námluv, je vztyčitelná péřová chocholka na temeni hlavy a zvláštní výrůstky při kořeni zobáku. Nemají však tukové žlázy pro namaštění a jejich peří je proto velmi smáčivé, po ukončení lovu ho obvykle suší ve zvláštním postoji s roztaženými křídly. Jsou velmi opatrní, jen stěží se lze k nim přiblížit. Odpočívají a hřadují na svých obvyklých místech, ze kterých mají dobrý výhled na případné predátory.[1][2][4][5]

Stravování

Kormoráni jsou rybožraví ptáci, za potravu jim slouží především ryby o ideální velikosti 10 až 20 cm, mořské i sladkovodní a veškeří vodní živočichové přiměřené velikosti, které mohou spolknout. Potravu si loví pod vodou, dokážou se za kořistí velmi dobře potápět. Pod vodou vydrží průměrně půl minuty, některé druhy i o minutu déle, a potápějí se do hloubky i 50 m. K plavání pod vodou využívají pouze nohy, křídla mají přitlačena k tělu. Jsou stejně dobří letci jako plavci.

Vzhledem k tomu, že žijí a loví v početných hejnech, spotřebují velké množství potravy. Jednotlivec sežere v průměru denně 0,5 kg ryb a tím je mnohde rybáři považují za své konkurenty. Svými agresivními výkaly na jedné straně pomáhají růstu planktonu ve vodě, na druhé likvidují veškerou zeleň v okolí. Na pevnině, kde se dlouhodobě zdržují nebo hnízdí, přispívají společně s dalšími ptáky k tvorbě guána.[1][2][4][5]

Hnízdění

Jsou to společenští ptáci hnízdící v početných koloniích na tradičních místech, většinou na neobývaných ostrůvcích nebo skaliskách, kde jim nehrozí nebezpečí od suchozemských dravců. Tam si na zemi mezi kameny, na stromech, v křovinách, v rákosí nebo na holých skaliskách vytvářejí jednoduchá, neuspořádány hnízda. Hnízdění je v  jednotlivých lokalitách načasováno na období dostatku potravy. Samice snášejí 3 až 6 bleděmodrých nebo světlezelených vajec v několikadenních intervalech. Na vejcích sedí oba rodiče střídavě asi 30 dnů. Vylíhlá mláďata jsou na rodičích zcela závislá a ti se společně starají o krmení, ochranu a později i výchovu. Pohlavně dospívají ve 3 až 4 letech.[1][2][5]

Poznámka

Popisu se poněkud vymyká kormorán galapážský, který zhruba v počtu asi 1000 ks přežívá na dvou ostrovech Galapág. Je to mimo tučňáků jediný mořský nelétavý pták. Za léta odluky od ostatního světa, při dostatku potravy a v prostředí bez dravců mu zakrněla křídla natolik, že není schopen vzlétnout. Výborně plave a potápí se, na rozdíl od tučňáků nevesluje křídly, ale svalnatýma nohama.[6]

Taxonomie

Taxonomie čeledi se postupně vyvíjela. Kdysi byl do čeledě kormoránovitých ještě zařazován i rod anhinga, avšak ten byl vyčleněn do monotypické čeledě anhingovitých.

V roce 2014 byla vypracována podrobná studie DNA, která pracovala se vzorky všech zástupců kormoránovitých. Podle této studie se v rámci čeledi nachází 7 jasných linií, které byly navrženy na rody.[7] Toto rozvržení do 7 rodů bylo přijato četnými taxonomickými autoritami včetně Mezinárodní ornitologické unie.[8] Seznam rodů a druhů rozeznávaných k roku 2022 je tedy následující:[9][8]

  • Microcarbo
    • Kormorán malý (Phalacrocorax pygmeus) (Pallas, 1773)
    • Kormorán dlouhoocasý (Phalacrocorax africanus) (J. F. Gmelin, 1789)
    • Kormorán korunkatý (Phalacrocorax coronatus) (Wahlberg, 1855)
    • Kormorán menší (Phalacrocorax niger) (Vieillot, 1817)
    • Kormorán černobílý (Phalacrocorax melanoleucos) (Vieillot, 1817)
  • Poikilocarbo
    • Kormorán rudonohý (Poikilocarbo gaimardi) (Lesson & Garnot, 1828)
  • Urile
    • Kormorán modrohrdlý (Urile penicillatus) (Brandt, 1837)
    • Kormorán červenolící (Urile urile) (Gmelin, 1789)
    • Kormorán tichomořský (Urile pelagicus) Pallas, 1811
    • † Kormorán komandorský (Urile perspicillatus) Pallas, 1811
  • Phalacrocorax
    • Kormorán pobřežní (Phalacrocorax neglectus) (Wahlberg, 1855)
    • Kormorán arabský (Phalacrocorax nigrogularis) Ogilvie-Grant & Forbes, 1899
    • Kormorán žlutonohý (Phalacrocorax featherstoni) Buller, 1873
    • Kormorán novozélandský (Phalacrocorax punctatus) Sparrman, 1786
    • Kormorán tasmánský (Phalacrocorax fuscescens) (Vieillot, 1817)
    • Kormorán pestrý (Phalacrocorax varius) (Gmelin, 1789)
    • Kormorán australský (Phalacrocorax sulcirostris) (Brandt, 1837)
    • Kormorán indomalajský (Phalacrocorax fuscicollis) Stephens, 1826
    • Kormorán jihoafrický (Phalacrocorax capensis) (Sparrman, 1789)
    • Kormorán japonský (Phalacrocorax capillatus) (Temminck & Schlegel, 1850)
    • Kormorán běloprsý (Phalacrocorax lucidus) (Lichtenstein, MHK, 1823)
    • Kormorán velký (Phalacrocorax carbo) (Linnaeus, 1758)
  • Nannopterum
  • Leucocarbo
    • Kormorán skalní (Leucocarbo magellanicus) (J. F. Gmelin, 1789)
    • Kormorán guánový (Leucocarbo bougainvillii) (Lesson, 1837)
    • Kormorán bountský (Leucocarbo ranfurlyi) Ogilvie-Grant, 1901
    • Kormorán bradavičnatý (Leucocarbo carunculatus) (J. F. Gmelin, 1789)
    • Kormorán chathamský (Leucocarbo onslowi) Forbes, 1893
    • Kormorán otagský (Leucocarbo chalconotus) (Gray, GR, 1845)
    • Kormorán stewartský (Leucocarbo stewarti) (Ogilvie-Grant, 1898)
    • Kormorán aucklandský (Leucocarbo colensoi) Buller, 1888
    • Kormorán campbellský (Leucocarbo campbelli) (Filhol, 1878)
    • Kormorán modrooký (Leucocarbo atriceps) King, 1828
    • Kormorán jižní (Leucocarbo georgianus) Lonnberg, 1906
    • Kormorán crozetský (Leucocarbo melanogenis) (Blyth, 1860)
    • Kormorán antarktický (Leucocarbo bransfieldensis) Murphy, 1936
    • Kormorán kerguelenský (Leucocarbo verrucosus) (Cabanis, 1875)
    • Kormorán heardský (Leucocarbo nivalis) Falla, 1937
    • Kormorán macquarijský (Leucocarbo purpurascens) (Brandt, 1837)

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d ZICHA, Ondřej. BioLib.cz: Kormoránovití, kormorán [online]. Ondřej Zicha, BioLib.cz, rev. 06.03.2006 [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d ROBERSON, Don. Cormorants [online]. Don Roberson, Creagrus, Monterey Bay, CA, USA [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  3. ↑ https://www.audubon.org/news/bering-island-was-giant-extinct-seabirds-last-stand
  4. ↑ a b Other Free Encyclopedias, Animal Life Resource: Phalacrocoracidae [online]. NET Industries, Kingston, Ontario, CA [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b c Cormorants [online]. South African National Parks, Pretoria, ZA [cit. 2012-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ ARKive: Phalacrocorax harrisi [online]. ARKive, Wildscreen Trading Ltd., Bristol, UK [cit. 2012-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-12. (anglicky) 
  7. ↑ KENNEDY, Martyn; SPENCER, Hamish G. Classification of the cormorants of the world. S. 249–257. Molecular Phylogenetics and Evolution [online]. 2014-10 [cit. 2021-12-06]. Roč. 79, s. 249–257. DOI 10.1016/j.ympev.2014.06.020. (anglicky) 
  8. ↑ a b IOC World Bird List v12.2 [online]. International Ornithologists’ Union, 2022 [cit. 2023-01-10]. Dostupné online. 
  9. ↑ České názvosloví ptáků světa. nkcso.wz.cz [online]. Názvoslovná komise ČSO, 2022 [cit. 2023-01-10]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Zdroj