Kormorán žlutonohý

Jak číst taxoboxKormorán žlutonohý
alternativní popis obrázku chybí
Kormorán žlutonohý
Stupeň ohrožení podle IUCN
ohrožený
ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád terejové (Suliformes)
Čeleď kormoránovití (Phalacrocoracidae)
Rod kormorán (Phalacrocorax)
Binomické jméno
Phalacrocorax featherstoni
Buller, 1873
Areál rozšířené (zeleně)
Areál rozšířené (zeleně)
Areál rozšířené (zeleně)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kormorán žlutonohý (Phalacrocorax featherstoni) je druh kormorána, který se endemicky vyskytuje na Chathamských ostrovech (cca 800 km východně od Nového Zélandu), kde je nepočetně, avšak široce rozšířen. Následkem klesající populace z důvodů blíže neurčených změn v oceánském habitatu se jedná o ohrožený druh.

Systematika

Druh formálně popsal Walter Buller v roce 1873.[2] Nejbližším příbuzným kormorána žlutonohého je kormorán novozélandský (Phalacrocorax punctatus).[3]

Popis

Tento velký pták dosahuje délky těla 63 cm a váhy kolem 1200 g. Váhově se jedná o jednoho z lehčích kormoránů. Většina těla je tmavě šedá, hlava je cele černá, hruď a břicho jsou světle šedé. Na čele a šíji je přítomna tmavá dvojitá korunka, která je mnohem více výrazná v době mimo hnízdění. V letu se tento druh jeví jako poměrně útlý, jeho hlava a krk jsou během letu vodorovně narovnané. Kůže na tvářích je v době mimo hnízdění sytě zelená, v době hnízdění ztrácí na sytosti a barví se spíše do bledě zelené.[4][5] Ve volné přírodě lze druh rozpoznat podle jeho žlutých noh; takové zbarvení nemá na Chathamských ostrovech žádný jiný kormorán.[5]

Rozšíření a populace

Kormorán žlutonohý hnízdí pouze na Chathamských ostrovech, kde jsou jeho kolonie rozšířeny po mnoha ostrovech včetně Chathamova a Pittova ostrova, což jsou největší ostrovy Chathamů.[6]

Podle sčítání z let 2011–2012 se na Chathamských ostrovech nacházelo kolem 1200 kormoránů žlutookých.[7]

Biologie

Život kormoránů žlutookých je úzce spjat s mořem, z nějž získávají potravu a v jehož bezprostřední blízkosti i hnízdí. Zatímco na moři jsou tiší, v koloniích samci vydávají různé hrdelní, kloktavé a tikající zvuky.[5]

Živí se malými rybkami a mořskými bezobratlými živočichy jako jsou mnohoštětinatci.[8] Pro potravu se potápí do hloubek kolem 7 m na dobu kolem 22 s, avšak dokáže se potopit až do 24 m a na dobu 69 s.[9]

Hnízdění

Hnízdí převážně v koloniích, i když může zahnízdit i solitérně. V největší kolonii bylo napočítáno 44 párů. Kolonie bývají umístěny na těžko přístupných skaliscích těsně u moře.[8] Hnízdo talířovitého tvaru mívá průměr kolem 30 cm a bývá postaveno z trav, kosmatců a mořských řas. K zahnízdění dochází nejčastěji od srpna do září. Samice klade kolem 3 (max. 4) světle modrých vajec o rozměru 58×35 mm ve dvoudenních intervalech. Inkubují oba partneři po dobu 30 dní. K prvnímu letu dochází ve věku 6–8 týdnů.[8] Pohlavně dospívají ve 2. nebo 3. roce života.[5]

Ohrožení

Jedním z hlavních ohrožení druhu představují invazivní druhy savců jako jsou zdivočelé kočky a krysy. Zejména na vejcích může občas predovat i chřástal weka nebo kusu liščí. Jsou známy i případy ilegálního odstřelu. Pravidelně se stává, že se kormoráni zamotají do náčiní rybářů nebo pěstitelů langust.[10]Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje kormorána žlutonohého za ohrožený druh s rychle klesající populací (podle odhadů početnost kormoránů žlutonohých mezi lety 1997–2011 poklesla o 40 %). Poklesy jsou dávány do souvislosti s blíže neurčenými změnami na moři a ne invazivními savci, protože pokles populace byl zaznamenán i v koloniích na bezpredátorových ostrůvcích.[8][11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ WATOLA, George. The discovery of New Zealand's birds: the first record of every bird species in New Zealand since 1769. Orewa: Stepping Stone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 9780473135409. S. 94–95. (anglicky) 
  3. ↑ KENNEDY, Martyn; SPENCER, Hamish G. Classification of the cormorants of the world. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2014-10-01, roč. 79, s. 249–257. Dostupné online [cit. 2023-06-05]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2014.06.020. (anglicky) 
  4. ↑ Heather, Robertson & Onley 2015, s. 82.
  5. ↑ a b c d BELL, M. Pitt Island shag | Kawau o Rangihaute [online]. New Zealand Birds Online, 2013 [cit. 2023-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Aikman a Miskely 2004, s. 44-45.
  7. ↑ Chatham Island shag census 2014-2016. www.doc.govt.nz [online]. Department of Conservation [cit. 2022-10-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b c d Phalacrocorax featherstoni [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2018: e.T22696907A132595530, 2018 [cit. 2023-06-02]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22696907A132595530.en. (anglicky) 
  9. ↑ BELL, Mike. Foraging ecology of Pitt Island shag [online]. Blenheim: Wildlife Management International Limited, 2013 [cit. 2023-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Aikman a Miskely 2004, s. 45.
  11. ↑ Heather, Robertson & Onley 2015, s. 293.

Literatura

  • AIKMAN, Hilary; MISKELLY, Colin, 2004. Birds of the Chatham Islands. Wellington, New Zealand: Department of Conservation. Dostupné online. ISBN 0-478-22565-2. (anglicky) 
  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • HIGGINS, P. J.; MARCHANT, S., 1990. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Ratites to ducks - Part B, Australian pelican to ducks. Svazek 1. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 0-19-553762-9. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj