Konstancie Uherská

Konstancie Uherská
	Česká královna
	Konstancie Uherská (dobová miniatura – Žaltář Heřmana Durynského)
Narození	17. února 1180
Úmrtí	6. prosince 1240 (asi 59 let); Předklášteří
Pohřbena	Klášter Porta Coeli
Předchůdce	Adléta Míšeňská
Nástupce	Kunhuta Štaufská
Manžel	Přemysl Otakar I.
Manželkou panovníka	1199–1230
Potomci	Vratislav; Judita Přemyslovna; Anna Lehnická; Václav I.; Vladislav (moravský markrabě); Přemysl (moravský markrabě); Anežka; Anežka Česká
Dynastie	Arpádovci
Otec	Béla III. Uherský
Matka	Anežka de Châtillon
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Konstancie Uherská (maďarsky Konstancia, německy Konstanze von Ungarn, 17. února 1180 Ostřihom – 6. prosince 1240, Předklášteří) byla česká královna a druhá manželka Přemysla Otakara I.

Původ

Konstancie pocházela z uherského královského rodu Arpádovců, jejími rodiči byli král Béla III. Uherský a Anežka ze Châtillonu. Byla sestrou dvou uherských králů, Emericha a Ondřeje II. Její sestra Markéta se roku 1185 stala byzantskou císařovnou a její teta Alžběta Uherská byla manželkou českého knížete Bedřicha.

Roku 1189 byla Konstancie zasnoubena se synem Fridricha I. Barbarossy, rovněž Fridrichem,^[1] který zahynul během křížové výpravy ve Svaté zemi.

Adléta a Konstancie

Koncem roku 1197 se Přemyslu Otakarovi I. podařilo znovu nastoupit na český trůn, avšak manželku Adlétu s dětmi již za sebou do Čech nepustil. Neznáme pohnutky tohoto činu, ale nepochopitelné je zvláště zavržení již dospělého syna Vratislava. Přemyslovi bylo v té době již minimálně čtyřicet let a svým činem riskoval, že přijde o dědice.

V roce 1199 se ambiciózní Přemysl, jehož plánům lépe vyhovovalo manželství s uherskou princeznou než s dcerou „pouhého“ míšeňského markraběte, oženil s Konstancií Uherskou. Přesné datum není známo, ale počátkem roku 1199 se v Uhersku zdržovali čeští vyslanci, kteří zřejmě měli domluvit sňatek. Král byl o asi dvacet nebo pětadvacet let starší než uherská princezna. Z Přemyslova podnětu prohlásil pražský biskup Daniel II. manželství s Adlétou za neplatné. Důvodem mělo být jejich rodové příbuzenství,^[2] které z pochopitelných důvodů předchozích dvacet let nikomu nevadilo. Přemysl se však mohl s Konstancií seznámit již dříve osobně a v pozdějším věku tak nalézt manželku, se kterou si i lidsky rozuměl a zažil manželské štěstí, když v předchozím sňatku byla Adléta pouze ženou na politické šachovnici středoevropského prostoru.^[3] Nový Přemyslův sňatek nechtěla uznat Adlétina rodina, papežská kurie a samozřejmě ani sama Adléta. Svých práv se odmítala vzdát, odvolala se přímo k papeži Inocenci III. a v zájmu svých početných dětí zahájila zdlouhavý proces. Papež se konečnému rozhodnutí vyhýbal až do roku 1211, kdy Adléta zemřela.^[4] Přemyslův přátelský vztah s Wettiny se změnil v otevřenou nenávist. Soupeřící Štaufové a Welfové se museli smířit s tím, že pokud mají v táboře svých příznivců českého krále, nebudou tam Wettinové a naopak.^[4]

Právoplatná manželka

Králi přinesl sňatek s Konstancií trvalé spojenectví uherských švagrů, ale i mnoho problémů, takže se krátce před rokem 1205 dokonce dočasně vrátil ke stárnoucí Adlétě. V té době už Konstancie porodila Přemyslovi prvorozeného syna Vratislava (1200 – 1201?), který ovšem zemřel, a zřejmě také tři dcery. Konstancie musela opustit i se svými dětmi královský dvůr, dále však žila v Praze, kde také porodila králi syna Václava.

Přemysl tak snad jednal na nátlak Wettinů, se kterými byl dočasně na straně Filipa Švábského v boji o říšský trůn.^[5] Výsledkem českého spojenectví s Otou IV. se stal sňatek nejstarší dcery Adléty a Přemysla, Markéty, s dánským králem Valdemarem II.^[6]

Ještě roku 1205 byla Adléta spolu se zbývajícími dcerami nucena Čechy definitivně opustit. Konstancie se synem se vrátila na Pražský hrad – její pobyt u dvora je doložen v polovině roku 1205.^[5] Král Václava uznal za svého dědice, přestože měl z prvního manželství ještě prvorozeného syna Vratislava.

Papežská kurie rozhodla, že rozluka manželství Přemysla a Adléty je platná. Proti tomuto rozhodnutí vedla Adléta v roce 1207 revizi, svůj spor ovšem definitivně prohrála v roce 1210.

Konstancie Uherská dala do roku 1211, který je uváděn jako datum narození poslední dcery Anežky, život jistě osmi, snad i devíti dětem.

Královna vdova

Po manželově smrti v roce 1230 se Konstancie věnovala zakladatelské činnosti. Přála si založit v Praze ženský cisterciácký klášter, a proto zakoupila od řádu německých rytířů kostel a další majetek v německé osadě Poříčí. Později však tento kostel s přilehlým dvorcem věnovala špitálu sv. Františka. Nakonec vytoužený klášter založila na Moravě: nejpozději roku 1233 (možná už o tři roky dříve) položila základ konventu Porta Coeli (Brána nebes) v Předklášteří u Tišnova.

Na svého královského syna Václava I. měla společně se svou nejmladší dcerou Anežkou zřejmě větší vliv než manželka Kunhuta Štaufská. Královna vdova se snažila být prostředníkem při bratrských neshodách Václava a ctižádostivého Přemysla. Přemysl byl v roce 1239 pohřben v Porta Coeli,^[7] které matce společně s bratrem pomáhal založit. Sama Konstancie v tomto klášteře o rok později, v roce 1240, zemřela a byla pochována.

Počátkem 21. století se Konstancie stala jednou z postav historických románů spisovatelky Ludmily Vaňkové Kdo na kamenný trůn, Cestou krále a Dítě z Apulie.

Potomci

∞ 1213 Bernard II. Sponheimský (Korutanský)

Anna Lehnická (1204–1265), polská kněžna

∞ Jindřich II. Pobožný

Václav I. (1205–1253), český král

∞ 1224 Kunhuta Štaufská

∞ Markéta z Meranu

Vývod z předků

Odkazy

Reference

↑ www.genealogie-mittelater.de. www.genealogie-mittelalter.de [online]. [cit. 2009-05-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-09.
↑ ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-759-8. S. 116.
↑ ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar I. In: RYANTOVÁ, Marie. Čeští Králové. Praha, Litomyšl: Paseka, 2008. S. 79–93.
↑ ^a ^b Žemlička, str. 116
↑ ^a ^b Archivovaná kopie. www.e-stredovek.cz [online]. [cit. 2009-04-08]. Dostupné online.
↑ Žemlička, str. 117
↑ Žemlička, str. 214.

Literatura

SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. Radostný úděl vdovský. Královny-vdovy přemyslovských Čech. Praha: Dokořán, 2004. 174 s. ISBN 80-86569-24-1.
VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 2. 1197–1250. Praha: Paseka, 2000. 582 s. ISBN 80-7185-273-2.
ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990. 361 s. ISBN 80-205-0099-5.
ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha: Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1.
ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198–1253. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9.
ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. ISBN 978-80-7106-905-8.