Filip Švábský

Filip Švábský
	římskoněmecký král, toskánský markrabě a švábský vévoda
Korunovace	1198
Narození	srpen 1177
Úmrtí	21. června 1208; Bamberk
Pohřben	Katedrála v Bamberku; Katedrála ve Špýru
Manželka	Irena Angelovna
Potomci	Beatrix Štaufská; Kunhuta Štaufská; Marie Štaufská; Alžběta Štaufská; Rainald; Fridrich; Beatrix
Rod	Štaufové
Otec	Fridrich I. Barbarossa
Matka	Beatrix Burgundská
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Filip Švábský, či jen Filip Šváb (německy Philipp von Schwaben, srpen 1177 – 21. června 1208, Bamberg) byl od roku 1198 do své násilné smrti římský král.

Život

Filip Karel Heinz byl nejmladší syn císaře Fridricha Barbarossy a jeho druhé manželky Beatrix Burgundské. Původně se mu dostalo duchovního vzdělání a v letech 1190 až 1193 byl také biskupem würzburským a byl jmenován vévodou franským. Teprve po smrti starších bratrů^{[pozn. 1]} opustil mladík duchovní cestu a v roce 1195 byl zvolen vévodou z Tuscie a roku 1196 převzal titul švábského vévody.

V květnu 1197 se v Gunzelechu u Augsburgu oženil s Irenou, vdovou po mladém sicilském králi Rogerovi. Týž rok na malárii zemřel Filipův starší bratr a císař Jindřich VI. Říše osiřela a ač byl již roku 1196 korunován římským králem Jindřichův malý syn, králem se i pro šířící se zvěst o chlapcově úmrtí^[1] po nezbytných vyjednáváních stal Filip. V září 1198 byl v Mohuči korunován římským králem. Současně si však welfská strana zvolila za krále Otu IV. Brunšvického z rodu Welfů. Rozpoutal se urputný boj o trůn, kterého využil český král Přemysl, přikláněje se hned na tu, hned na onu stranu, až získal od obou rivalů potvrzení dědičného královského titulu, který mu navíc přiznal i papež Inocenc III., jenž ve sporu o římskou korunu podporoval Otu Brunšvického.^[2]

„	... stavíme se proti [Filipovi], neboť jestliže by měl bratr nastoupit po bratrovi stejně, jako syn po otci, zdálo by se, že říše... není udělována volbou, ale [rodovým] následnictvím. Proto by se to, co by mělo být svobodné, zdálo dědičným...	“
— Inocenc III.^[3]

V následujících letech se Filipova pozice na římském trůně vylepšila, protože po porážce Anglie, k níž byl soupeř Ota poután příbuzenskými vztahy, přišel o anglickou finanční podporu. Mnoho jeho spojenců včetně bratra Jindřicha poté přešlo na Filipovu stranu. V bitvě u Wassenbergu 27. července 1206 byl Ota zraněn a poražen. Poté byl nucen vzdát se svých území v okolí Brunšviku a ztratil dokonce i papežskou podporu.

K nečekanému zvratu došlo 21. června 1208 na sněmu v Bambergu, kdy se stalo něco u Němců dosud neslýchaného. Bavorský falckrabě Ota VIII. z Wittelsbachu prořízl při siestě v biskupském paláci nic netušícímu Filipovi krční tepnu a poté se mu i se společníky^[4] podařilo utéct. Vražda byla pravděpodobně odplatou na zrušené zasnoubení s Filipovou dcerou Beatrix.

„	Císař Filip byl zabit od falckrabího Oty.	“
— Druhé pokračování Kosmovy kroniky^[5]

Tělo zesnulého bylo pohřbeno v bamberském dómu. O pět let později nechal Fridrich II. strýcovy ostatky přenést do Špýru, kde byly 29. prosince 1213 v olověné rakvi uloženy po boku jeho předků. Roku 1900 byl Filipův hrob znovu otevřen. Pozůstatky krále byly zavinuté do hedvábných rouch, z nichž některá pocházela z textilních dílen v Palermu^[6] a podařilo se je částečně zrekonstruovat.

Potomci

Oženil se s byzantskou princeznou a vdovou po sicilském králi Irenou Angelovnou. Z manželství se narodilo celkem sedm dětí, z nichž se dospělosti dožily čtyři dcery:

Beatrix, provdána za otcova soupeře o římský trůn Otu IV.
Kunhuta, provdána za budoucího českého krále Václava I.
Marie, provdána za vévodu Jindřicha II.
Alžběta, provdána za kastilského krále Ferdinanda
Rainald
Fridrich
Beatrix

Vývod předků

Odkazy

Poznámky

↑ Fridricha († 1191 před Akkonem při třetí křížové výpravě) a Konráda II. († 1196 při osobní potyčce).

Reference

↑ WIHODA, Martin. Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha: Argo, 2005. 316 s. ISBN 80-7203-682-3. S. 176. Dále jen Zlatá bula sicilská.
↑ Zlatá bula sicilská, str. 48
↑ MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-927-0. S. 230. Dále jen Evropa vrcholného středověku.
↑ WIHODA, Martin. Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha: Argo, 2005. 316 s. ISBN 80-7203-682-3. S. 184.
↑ Pokračovatelé Kosmovi. Příprava vydání Marie Bláhová, Zdeněk Fiala; překlad Karel Hrdina, Václav Vladivoj Tomek, Marie Bláhová. Praha: Svoboda, 1974. S. 94. Dále jen Pokračovatelé Kosmovi.
↑ RADER, Olaf B. Fridrich II. Sicilan na císařském trůně. Praha: Argo, 2016. ISBN 978-80-2571929-9. S. 62.

Literatura

CSENDES, Peter. Philip von Schwaben : ein Staufer im Kampf um die Macht. Darmstadt: Primus, 2003. 240 s. ISBN 3-89678-458-7. (německy)
MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha: Vyšehrad, 2008. 446 s. ISBN 978-80-7021-927-0.
SCHNITH, Karl Rudolf, a kol. Mittelalterliche Herrscher in Lebensbildern : von den Karolingern zu den Staufern. Graz ; Wien ; Köln: Verlag Styria, 1990. 388 s. ISBN 3-222-11973-2. (německy)
Andreas Bihrer: König Philipp von Schwaben – Bamberg, 21. Juni 1208. In: Michael Sommer (Hrsg.): Politische Morde. Vom Altertum bis zur Gegenwart. Darmstadt 2005, S. 117–126.
Joachim Heinzle: Philippe – des rîhes krône – der weise. Krönung und Krone in Walthers Sprüchen für Philipp von Schwaben. In: Thomas Bein (Hrsg.): Walther von der Vogelweide. Textkritik und Edition. Berlin 1999, S. 225–237.
Bernd Ulrich Hucker: Der Königsmord von 1208 – Privatrache oder Staatsstreich? In: Die Andechs-Meranier in Franken. Europäisches Fürstentum im Mittelalter. Mainz 1998, S. 111–128 (nicht unproblematisch).
Hans Martin Schaller: Der deutsche Thronstreit und Europa 1198–1218. Philipp von Schwaben, Otto IV., Friedrich II. In: Mario Kramp (Hrsg.), Krönungen. Könige in Aachen. Geschichte und Mythos. Mainz 2000, S. 398–406.
Bernd Schütte: König Philipp von Schwaben. Itinerar - Urkundenvergabe - Hof. Hannover 2002, ISBN 3-7752-5751-9.
Eduard Winkelmann: Philipp von Schwaben und Otto IV. von Braunschweig, 1.Bd., König Philipp von Schwaben, 1197–1208, Leipzig 1873, Neudruck Darmstadt 1963
Egon Boshof: Innozenz III. und der deutsche Thronstreit, Papst Innozenz III. Weichensteller der Geschichte Europas, hg. von Thomas Frenz, Stuttgart 2000, S. 51-67.
Klaus von Eickels: Otto IV. (1198–1218) und Philipp (1198-1208), in: Die deutschen Herrscher des Mittelalters. Historische Portraits von Heinrich I. bis Maximilian I., hg. von Bernd Schneidmüller – Stefan Weinfurter, München 2003, S. 272-292.