Klášter Milevsko

Milevský klášter
Vstupní brána kláštera s budovou děkanství a bazilikou Navštívení Panny Marie
Vstupní brána kláštera s budovou děkanství a bazilikou Navštívení Panny Marie
Lokalita
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Jihočeský
Místo Milevsko
Ulice Klášterní
Souřadnice 49°27′24,12″ s. š., 14°22′5,16″ v. d.
Základní informace
Řád premonstráti
Založení cca 1184
Mateřský klášter Strahovský klášter
Představený P. Pius Zdeněk Vágner, O. Praem
Znak
Odkazy
Kód památky 39572/3-2609 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Web www.klastermilevsko.cz
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Milevský klášter je premonstrátský klášter na severovýchodním okraji města Milevsko v okrese Písek. Byl založen mezi lety 1184 a 1187, jedná se tak o nejstarší klášter na jihu Čech. Založil jej Jiří z Milevska. Na jeho výstavbě se podílel i budoucí opat Jarloch se svými řeholníky. Čtyři roky po jeho založení klášter vyhořel. V době husitských válek byl klášter vypleněn. Tehdejší opat kláštera veškeré cennosti ukryl na hradě Příběnice, ale po dobytí Příběnic došlo ke zničení i těchto cenností. Celý areál milevského kláštera, stejně jako klášterní bazilika Navštívení Panny Marie a hřbitovní kostel sv. Jiljí jsou zapsány na seznamu kulturních památek píseckého okresu.

Historie

Klášter založil mezi lety 1184 až 1187 pán Jiří z Milevska.[1] Na výstavbě kláštera se podílel i budoucí první opat milevského kláštera Jarloch se svými řeholníky.[1]

V roce 1191 klášter vyhořel, byl ale opět obnoven. K jeho vysvěcení došlo 1. října 1201.[2] Opat Jarloch zemřel v Milevsku roku 1228 a byl zde pohřben.[2] Později sídlilo v klášteře až 30 řeholníků, kteří se kromě duchovní správy věnovali i hospodářským činnostem, pěstovali víno, obilí, chmel.[3] Když byl 23. dubna 1420 klášter přepaden husity, bylo Jarlochovo tělo odneseno řeholníky na Zvíkov a tam pohřbeno na neznámém místě.[2] Část řeholníků odešla do toužimského proboštství, které klášteru patřilo.[4] V době husitských válek byl klášter zpustošen.[5] Tehdejší opat kláštera veškeré cennosti odvezl na hrad Příběnice, ale po dobytí tohoto hradu došlo i ke zničení ukrytých cenností.[5]

V 15. století jej vlastnili Rožmberkové, po nich Švamberkové. Kryštof I. ze Švamberka klášter v 16. století prodal pánům z Hodějova. Za jejich působení byl klášter částečně opravován, byla obnovena hráz rybníka, byly vytvořeny nové příkopy a hradby. Zvláštní péče byla věnována důkladnějším zpevněním hrází rybníka. Po Bílé Hoře byl pánům z Hodějova zkonfiskován majetek, včetně Milevského kláštera. Klášter byl zpustošený a okolní vesnice opuštěné a podle slov kronikáře v Milevsku vše zelo chudobou, bídou a lidským pláčem.[5] V roce 1622 z iniciativy opata Strahovského kláštera Kašpar z Questenberka podařilo získat císařské rozhodnutí, aby byl klášter přidělen premonstrátskému klášteru na Strahově. Opět začala další snaha o znovuobnovení původní slávy kláštera. V době církevních reforem císaře Josefa II. se museli premonstráti vrátit do Prahy, avšak nakonec se jim podařilo zajistit, aby byl klášter opět přidělen ke klášteru Strahovskému; nemalou měrou se o to přičinil opat Strahovského kláštera Václav Josef Mayer v roce 1786.[6]

Hlavní branou z roku 1885 se vstoupí na klášterní nádvoří.[7] Uprostřed prostranství nádvoří se nachází kašna z roku 1855, která původně stávala na hlavním milevském náměstí a do kláštera byla přenesena v roce 2008.[8] Po pravé straně vchodu na první nádvoří je budova bývalé latinské školy. Jednalo se o nejstarší školu v kraji, která se připomíná již v roce 1543.[9]

Dnes se v dolní části nachází kavárna a v prvním patře ve velkém sále se pořádají přednášky a výstavy, v druhé místnosti je trvalá expozice barokní knihovny, s knihami zapůjčenými ze Strahova.

Program záchrany architektonického dědictví

V rámci Programu záchrany architektonického dědictví bylo v letech 1995–2014 na opravu kláštera čerpáno 5 900 000 Kč.[10]

Čerpané finanční prostředky (v tisících Kč)
rok 1995 1996 1997 1998 1999
částka 1 000 1 000 1 300 1 500 1 100

Bazilika Navštívení Panny Marie

Bazilika Navštívení Panny Marie
Podrobnější informace naleznete v článku Bazilika Navštívení Panny Marie (Milevsko).

Dnešní štíhlá silueta průčelí klášterní baziliky Navštívení Panny Marie se dvěma výraznými věžemi byl původně nevelký románský kostel z roku 1187, založený v době vzniku kláštera;[1] velká část stavby chrámu byla provedena za opata Jarlocha.[2] Ve 13. století byl raně goticky přestavěn se zachovaným románským vstupem, přičemž vstupní brána a hradební zeď jsou zbytky někdejšího opevnění. Další přestavba v 19. století dala kostelu novorománskou podobu. Nyní je po celkové rekonstrukci.

Jižní strana baziliky je organicky napojena na budovy starého klášterního konventu.[3] Jsou též novorománské, stejně tak budova sakristie a části ambitů. Konvent má uzavřený čtvercový tvar, uprostřed bývala rajská zahrada. V jeho areálu bývaly vystaveny archeologické nálezy z města, kláštera a dobová platidla. Budovy děkanství, konvent, oltáře, obrazy a i hrobky byly za husitských bouří poškozeny.[5]

Na druhém klášterním nádvoří býval pivovar, cukrovar a hospodářské budovy.[11]Pivovar byl postavený roku 1691 opatem Vítem Seipelem místo již zaniklého původního pivovaru. Pivovar fungoval do roku 1907, kdy byl zrušen.[11] Opat Seipel také dostavěl hospodářské budovy.

Kostel sv. Jiljí

Podrobnější informace naleznete v článku Kostel svatého Jiljí (Milevsko).
Hřbitovní kostel svatého Jiljí v roce 2018
Kostel sv. Jiljí s románskou věží

Původně románský kostel svatého Jiljí stojící uprostřed současného hřbitova, dle archeologických výzkumů pochází z poslední třetiny 12. století. Od svého vzniku do založení kláštera sloužil jako vlastnický kostel Jiřího z Milevska. Na počátku 15. století byl goticky přestavěn s architektonicky cennou síťová klenba tzv. milevského typu, který se stal vzorem při výstavbě kostela svatého Víta v Českém Krumlově. Z původní románské stavby je zvenku patrná pouze věž ze žulových kvádrů s dřevěnou střechou napojená ke kostelu na západní straně. Po založení zdejšího kláštera začal kostel sv. Jiljí plnit funkci farního kostela, zatímco chrám Panny Marie v klášterním areálu sloužil potřebám řeholníků. V roce 1785 byla funkce farního kostela přenesena do chrámu Panny Marie a kostel sv. Jiljí postupně chátral; až do roku 1883 byl uzavřen a o jeho obnovu se přičinil strahovský opat Zikmund Antonín Starý.[12]

Okolo kostela se nachází hřbitov; ten se svého posledního rozšíření dočkal roku 1899, kdy byl i nově vysvěcen.[13] Od osmdesátých let 20. století kostel sv. Jiljí slouží jako smuteční síň.

Nález relikvie hřebu z Kristova kříže

Na jaře 2020 objevili archeologové v mohutné kvádrové severní zdi kostela chodbu s rozšířenou místností na východním konci; podle interpretace jde o tajnou chodbu s trezorem.[14][15] Nalezli v něm trosky vzácného zlaceného relikviáře s údajným hřebem z Kristova kříže. O původu z 4.–5. století svědčí radiokarbonové datování nalezeného dubového dřeva; zbytky modřínového dřeva, datované do let 1290–1394, naznačují, že relikvie mohla být ukryta před husitskými válkami.[16]

Datum 4.-5. století není v rozporu s legendou o nalezení Kristova Kříže(i s hřeby) svatou Helenou Konstantinopoloskou (255-330) v letech 326-328.

Současný řeholní život

V současné době i nadále spadá Milevský klášter pod správu Královské kanonie premonstrátů v Praze na Strahově. Žijí zde tři bratří, kteří spravují 9 farností (11 kostelů) pastoračního obvodu Milevsko (dvě farnosti – Milevsko a Sepekov jsou inkorporované (pod patronací strahovského kláštera). Jejich hlavní náplní je:

  • společný život a společná modlitba
  • služba farnostem v okolí kláštera
  • duchovní a kulturní centrum
  • doprovázení na cestě víry
  • svátostná služba, biblické hodiny, katecheze, společenství
  • zázemí pro duchovní obnovu a odpočinek

Nabídka služeb v Milevském klášteře

Prohlídka s průvodcem, dva okruhy:

  1. Sakrální stavby – bazilika Navštívení Panny Marie, opatská kaple, rajská zahrada a kostel sv. Jiljí
  2. Ze života bratří premonstrátů – barokní prelatura (4 pokoje a kaple opata) a latinská škola s knihovnou

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c KYTKA, Josef. Milevsko a jeho kraj. Turistika, památky, historie. Milevsko: Nákladem odboru klubu českých turistů, 1940. S. 16. 
  2. ↑ a b c d KYTKA 1940, str. 40
  3. ↑ a b KYTKA 1940, str. 42
  4. ↑ ÚLOVEC, Jiří. Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech, 2. díl. Praha: Libri, 2005. 768 s. ISBN 80-7277-208-2. Kapitola Toužim, s. 510–5516. 
  5. ↑ a b c d KYTKA 1940, str. 43
  6. ↑ KYTKA 1940, str. 44
  7. ↑ KYTKA 1940, str. 36
  8. ↑ Vstupní brána. www.klastermilevsko.cz [online]. [cit. 2020-07-05]. Dostupné online. 
  9. ↑ KYTKA 1940, str. 38
  10. ↑ MATOUŠKOVÁ, Kamila; ŠNAJDROVÁ, Hana. 20 let Programu záchrany architektonického dědictví. Praha: Min. kultury, Národní památkový ústav, 2015. 134 s. ISBN 978-80-7480-023-8. OCLC 935878025 S. 100–101. 
  11. ↑ a b KYTKA 1940, str. 46
  12. ↑ KYTKA 1940, str. 48
  13. ↑ KYTKA 1940, str. 51
  14. ↑ ČTK. Archeologové hlásí významný objev. V milevském klášteře našli tajnou chodbu. Věda | Historie. iROZHLAS [online]. Milevsko (Písecko): Český rozhlas, 29. duben 2020 [cit. 2020-07-05]. Dostupné online. 
  15. ↑ ŠPIČKOVÁ, Marcela. V milevském klášteře našli tajnou chodbu. Mozaika zajímavostí. Haló noviny. Futura, 5. květen 2020, roč. 30, čís. 104, s. 12–13. ISSN 1210-1494. 
  16. ↑ Vzácná relikvie. Vědci zřejmě našli v Milevsku část hřebu z Kristova kříže. Deník.cz [online]. 2020-12-21 [cit. 2020-12-22]. Dostupné online. 

Literatura

  • Pavel BŘICHÁČEK: Archeologický výzkum jádra premonstrátského kláštera v Milevsku (okr. Písek), in: Vladislav II., druhý král z Přemyslova rodu. Praha 2009, s. 91–106. Dostupné online.
  • Hejna, Antonín: Původní půdorysná podoba kostela sv. Jiljí v Milevsku, Archeologické výzkumy v jižních Čechách, České Budějovice 1987, s. 55–66
  • Kuthan, Jiří: Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny 13. století, České Budějovice 1972
  • Toulavá kamera 1, strana 10–13 ISBN 80-7316-228-8
  • ZELENKOVÁ, Pavla. Premonstrátský klášter a kostel sv. Jiljí v Milevsku. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta, 2017. ISBN 978-80-7422-583-3. S. 300. 

Externí odkazy

Zdroj