Kantaró Suzuki
| Kantaró Suzuki 鈴木 貫太郎 | |
|---|---|
 | |
| premiér Japonska | |
|
Ve funkci: 7. dubna 1945 – 17. srpna 1945 | |
| Panovník | Hirohito |
| Předchůdce | Kuniaki Koiso |
| Nástupce | Naruhiko Higašikuni |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Taisei Jokusankai |
| Narození |
18. ledna 1868 Sakai |
| Úmrtí |
17. dubna 1948 (ve věku 80 let) Sekijado |
| Příčina úmrtí | rakovina jater |
| Místo pohřbení | Suzuki Kantarō Museum |
| Rodiče | Suzuki Yūtetsu |
| Příbuzní |
Takao Suzuki (bratr) Keisuke Fujie (zeť) Michiko Suzuki (vnučka) Masashi Adachi (zeť a manželčin bratr) Motohiro Adachi (pravnuk) |
| Alma mater | Námořní válečná akademie Kaigun heigakkó |
| Profese | politik, diplomat a voják |
| Ocenění | Řád vycházejícího slunce 1. třídy velkostuha Řádu květů paulovnie Řád zlatého luňáka |
| Podpis |  |
| Commons | Kantarō Suzuki |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kantaró Suzuki (japonsky 鈴木 貫太郎, Suzuki Kantaró; 18. ledna 1868 Sakai – 17. dubna 1948 Noda) byl japonský admirál a politik. Od dubna do srpna 1945 byl japonským premiérem, tedy i v době japonské kapitulace ve druhé světové válce 15. srpna 1945. Úřad převzal ve věku 77 let a je tak nejstarším premiérem v japonské historii.[1] V letech 1944–1945 a 1945–1946 byl též předsedou Tajné rady (císařova poradního sboru).
Život
Byl synem lokálního guvernéra (daikana).[2] Vystudoval námořní akademii (1887) a štábní akademii (1898). Sloužil v první čínsko-japonské a rusko-japonské válce. V roce 1923 byl povýšen na admirála a v letech 1925 až 1929 sloužil jako náčelník námořního generálního štábu.[3] Jen o vlásek unikl smrti při atentátu během tzv. incidentu 26. února v roce 1936. Kulka atentátníka zůstala v jeho těle po zbytek jeho života a byla odhalena až při jeho kremaci. Terčem atentátu se stal mj. proto, že byl proti válce se Spojenými státy. Tento názor nezměnil ani během války. V roce 1936 též získal titul barona.
V roce 1945 byl jmenován premiérem krátce po začátku bitvy o Okinawu. Ignoroval výzvu Postupimské deklarace Spojenců k bezpodmínečné kapitulaci Japonska a vysílal k veřejnosti signály o neústupnosti své i kabinetu, avšak za kulisami jednal jinak. Nejprve požádal Sověty o zprostředkování míru s Američany, byl jimi ale odmítnut (a naopak čelil jejich vyhlášení války). Poté svolal dvě císařské konference, na nichž císaře Hirohita nenásilně vedl k tomu, aby kapitulaci přijal on - k nelibosti militaristických radikálů ve vládě (tzv. vojenská frakce), kteří si přáli pokračovat ve válce v naději, že to umožní uzavřít výhodnější mírovou dohodu.[4] Po bombardování Hirošimi a Nagasaki se ocitl v psychické krizi, během níž spal několik dnů.[1] Poté pokračoval v tlaku na císaře.
Část militaristické frakce se Suzukiho pokusila dvakrát zavraždit při incidentu na Kjúdžó ráno 15. srpna 1945, ale v obou případech vyvázl. Císař nakonec kapitulaci toho samého dne přijal. Jakmile to vyšlo ve známost, Suzuki podal demisi. Za svůj příspěvek k přijetí kapitulace císařem byl odměněn tím, že nebyl po konci války nijak postihován spojeneckými tribunály, nicméně v roce 1946 si Spojenci vyžádali jeho odchod z politiky. Zemřel na rakovinu dva roky poté.
Odkazy
Reference
- ↑ a b PENN, Michael. Kantaro Suzuki and Unconditional Surrender. Shingetsu News Agency [online]. 2024-08-27 [cit. 2025-08-11]. Dostupné online.
- ↑ Suzuki Kantaro. Portraits of Modern Japanese Historical Figures [online]. [cit. 2025-08-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Danshaku Suzuki Kantarō. Britannica.com [online]. [cit. 2025-08-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Suzuki, Kantaro. Encyclopedia.com [online]. [cit. 2025-08-11]. Dostupné online.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Kantaró Suzuki na Wikimedia Commons
- NISHIDA, Hiroshi. Graduates of Naval Academy class 14th: Suzuki, Kantaro [online]. [cit. 2025-08-12]. Dostupné online. (anglicky)
