Křemenáč osikový

Jak číst taxoboxKřemenáč osikový
alternativní popis obrázku chybí
Mladé plodnice křemenáče osikového. Typický je v mládí čistě bílý třeň.
Vědecká klasifikace
Říše houby (Fungi)
Oddělení houby stopkovýtrusné (Basidiomycota)
Pododdělení Agaricomycotina
Třída Agaricomycetes
Řád hřibotvaré (Boletales)
Čeleď hřibovité (Boletaceae)
Rod křemenáč (Leccinum)
Binomické jméno
Leccinum rufum
(Schaeff.) Kriesel 1983
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Křemenáč osikový (Leccinum rufum) je hřibovitá houba s mykorhizní vazbou na topol osiku.

Synonyma

  • Leccinum albostipitatum H.C. den Bakker & Noordeloos 2005
  • Leccinum aurantiacum ss. auct. plur.
  • Boletus aurantiacus Bull.
  • Boletus rufus Schaeff.

Popis

Klobouk je v mládí polokulovitý až sklenutý, později klenutě rozložený až téměř plochý, průměr 4–20 cm, červenooranžový. Houba má drobné, bílé až smetanové, na otlaku vínově rezavé póry.

Rozměry třeně jsou 8–18 × 2–6 cm. Pokožka třeně je téměř čistě bílá, pokrytá bílými šupinkami, které později tmavnou.[1]

Dužninu má smetanovou, na řezu vínově červenající, pak až fialovějící. Křemenáč osikový má příjemnou chuť a vůni houbovou. Výtrusy jsou vřetenovité, velké 13–17 × 4–5 µm, barva výtrusného prachu je okrově hnědá.

Roste od června do října, roztroušeně pod osikami, se kterými tvoří mykorrhizu, v listnatých a smíšených lesích, ve stromořadích u cest a v osikovém mlází na bohatých i písčitých půdách.

Tato houba je jedlá a tržní.

Poddruhem této houby je křemenáč osikový hnědý.

Výskyt

Roste od června do října pod topolem bílým a topolem osikou.

Možnost záměny

Snad jedině s rovněž jedlým kozákem topolovým (Leccinum duriusculum), zejména s jeho robustní formou (f. Robustum), který je ovšem hojnější, má světlejší klobouk, třeň zrnitý až jemně šupinkatý a dužninu na bázi třeně výrazně modrou. Ostatní druhy kozáků a křemenáčů rostou pod jinými druhy stromů.

Reference

  1. ↑ Leccinum rufum - křemenáč osikový - myko.cz. www.myko.cz [online]. [cit. 2023-03-17]. Dostupné online. 

Literatura

  • ANTONÍN, Vladimír. Encyklopedie hub a lišejníků. 1. vyd. Praha: Academia, Libri, 2006. 472 s. ISBN 80-200-1476-4. S. 175. 
  • HAGARA, Ladislav; ANTONÍN, Vladimír; BAIER, Jiří. Houby. 1. vyd. Praha: Aventinum, 1999. 416 s. ISBN 8071511064. S. 357. 
  • SVRČEK, Mirko. Houby. 1. vyd. Praha: Aventinum, 1996. 280 s. ISBN 80-7151-026-2. S. 230. 
  • ŠKUBLA, Pavol. Veľký atlas húb. Bratislava: Príroda, 2007. 432 s. ISBN 978-80-07-01500-5. S. 379. 

Zdroj