János Forgách

Hrabě János Forgách
Erb rodu Forgáchů
Rakousko-uherský vyslanec v Sasku
Ve funkci: 1911 – 1913
Předchůdce	Karel Emil z Fürstenbergu
Nástupce	Karl von Braun
Rakousko-uherský vyslanec v Srbsku
Ve funkci: 1907 – 1911
Předchůdce	Moritz Czikann von Wahlborn
Nástupce	István Ugron
Rakousko-uherský vyslanec v Brazílie
Ve funkci: 1905 – 1907
Předchůdce	Eugen Ritter
Nástupce	Franz Riedl
Narození	24. října 1870 nebo 1870 Halič
Úmrtí	25. září 1935 nebo 1935 (ve věku 64–65 let) Budapešť
Titul	hrabě
Rodiče	Anton Forgách
Profese	diplomat
Některá data mohou pocházet z datové položky.

János (Johann) hrabě Forgách (János / Johann gróf / Graf Forgách de Ghymes et Gács) (24. října 1870, zámek Gács, Rakousko-Uhersko – 25. září 1935, Budapešť, Maďarsko) byl rakousko-uherský diplomat. Díky šlechtickému původu a znalosti několika jazyků se vypracoval mezi vlivné osobnosti rakousko-uherské zahraniční politiky před první světovou válkou. Zastával funkci vyslance v několika zemích,^[1][2] po zániku monarchie žil v soukromí.

Pocházel z uherského šlechtického rodu uváděného též pod jménem Forgács, kterému od roku 1640 náležel titul hrabat.^[3] Narodil se na slovenském zámku Halič, který byl dlouhodobým rodovým sídlem. Byl druhorozeným synem českého a moravského místodržitele Antona Forgáche (1819–1885), matka Florentina, rozená Ederer (1843–1922), pocházela z Prahy.^[4][5] János vstoupil do diplomatických služeb v roce 1891 a k poměrně rychlé kariéře byl předurčen jazykovým nadáním – hovořil plynně německy, maďarsky, francouzsky a anglicky. Začínal na nižších postech v Bukurešti, Petrohradu, Haagu a Istanbulu, z Turecka zároveň v roce 1903 dočasně vedl generální konzulát v Sofii. V letech 1904–1905 byl velvyslaneckým radou v Římě^[6] a poté v letech 1905–1907 vyslancem v Brazílii.^[7][8] Po návratu do Evropy byl v letech 1907–1911 vyslancem v Srbsku^[9][10] a poté v letech 1911–1913 v Sasku.^[11][12] I když vyslanecký post v Drážďanech nebyl v celkovém kontextu nijak důležitý, za vlády Františka Josefa platilo, že byl obsazován oblíbenci císařského dvora a znamenal předstupeň k dalšímu kariérnímu postupu. V letech 1913–1917 byl Forgách II. sekčním šéfem na ministerstvu zahraničí ve Vídni.^[13] Odvolán byl v lednu 1917 poté, co nově jmenovaný ministr zahraničí Otakar Černín odmítl spolupracovat s diplomatem, jemuž byl dříve podřízen. Forgách se do diplomatických služeb vrátil na jaře 1918 a do konce první světové války vedl diplomatickou misi na Ukrajině. Po rozpadu monarchie žil v soukromí.

Po otci byl vlastníkem rozsáhlých pozemků v Horních Uhrách, v Novohradské župě mu patřilo téměř 7.000 hektarů půdy,^[14] hlavní rodové sídlo Halič ale přešlo v roce 1898 na spřízněný rod Wenckheimů.^[15]

V roce 1908 se v Budapešti oženil s Gabrielou Lovassyovou de Szakál (1889–1972), dcerou důstojníka a velkostatkáře Ference Lovassyho (1862–1915).^[16] Gabriela (zvaná Ella) byla později c. k. palácovou dámou.^[17] Měli spolu tři děti, dcery Elisabeth (1909–1946) a Johannu (1911–1993) a syna Antona (1915–1977).^[18]

Jeho sestra Klotylda (1867–1957) byla manželkou barona Erwina Rosznera (1852–1928), guvernéra v Rijece a později ministra uherské vlády.^[19]

Ve funkci vyslance v Srbsku obdržel v roce 1910 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[20] V diplomatických službách získal řadu ocenění v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[21][22] Jako majitel velkostatků v Uhrách byl také členem uherské Sněmovny magnátů.^[23][24]

• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1915)
• velkokříž Řádu Františka Josefa (1908)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1904)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny III. třídy (1897)

• velkokříž Řádu italské koruny (Itálie)
• Řád svatého Sávy I. třídy (Srbsko)
• velkokříž Řádu Albrechtova (Sasko)
• Řád Medžidie II. třídy (Osmanská říše)
• Řád svaté Anny II. třídy (Rusko)
• Řád sv. Stanislava II. třídy (Rusko)
• důstojník Řádu rumunské koruny (Rumunsko)
• důstojník Řádu dubové koruny (Lucembursko)
• důstojník Řádu nizozemského lva (Nizozemsko)
• Domácí řád Albrechta Medvěda (Anhaltsko)
• Vévodský sasko-ernestinský domácí řád (Sasko)

• CLARK, Christopher: Náměsíčníci. Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce (The Sleepwalkers. How Europe Went to War in 1914); Londýn, 2012 (Praha, 2014; český překlad Zdeněk Hron) 669 s. ISBN 978-80-906242-7-6
• KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
• SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; 509 s. ISBN 978-80-278-0059-9

Zdroj