Josef Jelen

Josef Jelen
Narození	6. února 1921 Strakonice Československo Československo
Úmrtí	13. srpna 2006 (ve věku 85 let) Nové Strašecí Československo Československo
Alma mater	Arcibiskupské gymnázium Praha-Bubeneč
Povolání	spisovatel, katolický kněz, básník a redaktor
Nábož. vyznání	katolická církev
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Josef Jelen (6. února 1921 Strakonice^{[pozn. 1]} – 13. srpna 2006 Nové Strašecí) byl český římskokatolický duchovní, člen kongregace redemptoristů a spisovatel. Po roce 1963 odešel z duchovenského stavu. Byl pak jedním z exponentů normalizace v Československém rozhlasu. V závěru života se určitým způsobem vrátil ke katolické víře.

Život

Mládí a začátek kněžské služby

Josef Jelen pocházel z rodiny malíře písma a pozlacovače. Rodiče jej nasměrovali k duchovenskému stavu. Vystudoval pražské Arcibiskupské gymnázium, a po něm vstoupil do Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristů). Na kongregačním učilišti v Obořišti vystudoval teologii a v roce 1946 byl vysvěcen na kněze. Následně působil v redemptoristické koleji při kostele sv. Jana Nepomuckého v Plzni. Zde proslul jako oblíbený kazatel a rovněž začal psát svá první literární a básnická díla. Po roce 1948 začal v kázáních kritizovat komunistický režim. Rovněž přes státní zákaz četl v kostele pastýřský list biskupů V hodině velké zkoušky, který navíc doplnil vlastním komentářem. To vedlo v roce 1949 k jeho zatčení a tříletému věznění.

Změna postojů po propuštění z vězení

Tři roky ve vězení Josefa Jelena značně proměnily. Ihned po propuštění mohl požádat o ustanovení do duchovní správy (na rozdíl od řady dalších, komunistickým režimem perzekvovaných duchovních, kteří zpravidla ještě několik let po propuštění z vězení museli pracovat v civilním zaměstnání a k duchovní službě se mohli vrátit až s časovým odstupem). Nadále se snažil prosadit také jako spisovatel a básník, často se odkazoval například na Jakuba Demla.^[2] Deml sám však o kontakty s Jelenem příliš nestál, ba dokonce mu doporučoval, aby literárních a básnických pokusů zanechal.^[2] Jelen nicméně začal používat určitou sebestylizaci do role kněze rebelanta. Tím se snažil připodobnit Demlovu "rebelantskému" období z první poloviny 20. století.^{[pozn. 2]}

Josef Jelen v letech 1952-1958 působil jako administrátor v Konárovicích. Zde vedl vzorně farní agendu a poměrně ochotně spolupracoval s komunistickými orgány veřejné správy. V letech 1958-1961 pak působil v Třebechovicích pod Orebem. Zde opět vzorně vedl farní agendu a spolupracoval se samosprávou. Poukazoval rovněž na to, že jeho třebechovický předchůdce neměl kladný vztah ke komunismu.^{[pozn. 3]} Zároveň poskytl část fary pro účely Místního národního výboru. Někdy v této době se také zavázal ke spolupráci se Státní bezpečností.^[2] V roce 1961 pak byl přeložen do Trutnova. Zde působil dva roky a velmi negativně se podepsal na životě farnosti i na životech dalších kněží okolo sebe. Jeho přičiněním skončil jeho kaplan František Michálek ve vězení,^[2] jeho soused (duchovní správce ve Svobodě nad Úpou) Jaroslav Haněl se nervově zhroutil a několik dalších kněží mělo různé problémy s bezpečnostními orgány.

Odchod z kněžské služby

V roce 1963 Jelen odešel z duchovenské služby. Krátce předtím zemřeli jeho rodiče, kteří jej ke kněžství dovedli, takže se již zřejmě necítil vázán povinností zůstat duchovním.^[3] Vzápětí po odchodu z kněžské služby začal pracovat na Správě kulturních zařízení ministerstva kultury. Později byl dramaturgem Československého rozhlasu a podílel se na jeho normalizaci. V této době sepsal tři angažované rozhlasové hry, které se však později ztratily. V roce 1972 vydal knihu Stín katedrály, ve které si "vyřizoval účty" se svým někdejším působením na trutnovském arciděkanství a se svým kněžstvím vůbec. Kniha byla později přeložena do slovenštiny. Jelen podle ní připravil také filmový scénář, o jeho realizaci však nikdy nebyl zájem.^[3] Záhy však byla jeho práce v rozhlase hodnocena z hlediska normalizace jako nedostatečně radikální. V této době přispíval do Rudého práva a jiných periodik. Psával angažovanou poezii, nebyl však o ní víceméně žádný zájem. Dokonce i prokomunisticky orientovaní autoři, kteří Jelenovu produkci znali, uznávali, že jde o díla nevalné kvality, která se téměř nedají číst.^[3] Samizdatový časopis Sursum označoval jeho dílo jako slátaniny, které ani nelze nazývat literaturou.^[3]

Závěr života

Po změně politických poměrů v závěru roku 1989 se Josef Jelen pokoušel několikrát o návrat mezi křesťansky orientovanou literaturu. Lze říci, že se také jistým způsobem vrátil ke katolické víře. Křesťanská nakladatelství však o spolupráci s ním neměla zájem. Na sklonku 90. let 20. století vydal svou vzpomínkovou autobiografii s názvem Jeden z prokletých. V ní se pokusil objasnit své postoje a činy z časů normalizace. Opět zde používá určitou "demlovskou" sebestylizaci a odvolával se na údajné přátelství s Demlem a jinými literáty a básníky. Literární historik Martin C. Putna označil tyto vzpomínky po jejich vydání za nehoráznost.^[3] Jelen občas psával do Haló novin, svá pozdní díla vydával převážně již pouze vlastním nákladem. Svou poslední sbírku, nazvanou Ecce homo, vydal soukromým tiskem v roce 2005. Tuto sbírku ukončil slovy: "S vírou ve vzkříšení - autor.", což lze chápat jako jeho opětovný příklon k víře v Boha. Zemřel 13. srpna 2006 v Novém Strašecí.

Dílo (výběr)

• V tušení jitra (1946)
• Hodina žízně (1947)
• Pod sedmi pečetěmi (1968)
• Stín katedrály (1972)
• Lev a klíče (1972)
• Tváří v tvář (1976)
• Téma na začátku (1978)
• Země Viktorka (1981)
• Rekviem za kardinála (1985)
• Křik Dona Quijota (1993)
• Jeden z prokletých (1998)
• Zeď nářku (2004)
• Hledám tvář bez masky (2004)
• Ecce homo (2005)

Odkazy

Poznámky

Reference

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Jelen
• Osoba Josef Jelen ve Wikicitátech
• Josef Jelen v Databázi knih
• Město Strakonice - Josef Jelen

Zdroj