Jindřich I. Bradatý

Jindřich I. Bradatý
Kníže vratislavský, kníže polský-senior
Portrét
Jindřich I. Bradatý na kresbě Jana Matejka
Doba vlády 1201–1238
Narození 1165/1170?
Úmrtí 19. březen 1238
Pohřben klášter Třebnice
Předchůdce Konrád I. Mazovský
Nástupce Jindřich II. Pobožný
Manželka Hedvika Slezská
Rod slezští Piastovci
Otec Boleslav I. Vysoký
Matka Kristina
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindřich I. Bradatý (1165/1170? – 19. březen 1238) byl vratislavský a opolský kníže a polský senior z rodu slezských Piastovců. Za své vlády rozšířil svá území o Lubušsko a část Velkopolska a díky opatrovnictví nad nezletilými knížaty hornoslezskými a krakovskými spravoval velkou část Polska a dal tak vzniknout „monarchii slezských Jindřichů“. Podporoval zakládání měst a německou kolonizaci Slezska, čímž se mu podařilo z této země vytvořit nejvíce hospodářsky rozvinutou oblast Polska. Se svou ženou Hedvikou zakládal také kláštery, které významným způsobem pozvedly kulturní úroveň Slezska.

Život

Nákres Jindřichovy pečeti. V opisu SIGILLUM HENRICI DUCIS SLEZIE

Po smrti svého otce Boleslava I. Vysokého roku 1201 se stal vratislavským a opolským knížetem. Po necelém roce podstoupil Opolsko svému strýci Měškovi I. Křivonohému, ratibořskému knížeti. I přes ztrátu Opolska dokázal vést aktivní politiku – roku 1210 obsadil Němci držený hrad Lubuš s okolím; toto území mu přináleželo až do roku 1217, kdy bylo připojeno k Velkopolsku.[1] Jeho ambice však směřovaly k polskému knížecímu stolci, o čemž svědčí jeho užívání titulatury dux Slezie et Cracovie[P 1] doložené k roku 1217.[2] Obsadit Krakov se mu sice roku 1225 podařilo za pomoci malopolské šlechty, avšak udržel ho jen pár dní.[2] Kolem roku 1226 také znovu získal Lubušsko.[2] o něž svedl v letech 1229 až 1230 úspěšnou válku s magdeburským arcibiskupem.[3]

Po smrti Měškova syna Kazimíra I. Opolského roku 1230 převzal jako poručník Kazimírových synů vládu nad Opolsko-ratibořským knížectvím, čímž na čas opět sjednotil Slezsko. V roce 1232 se stal poručníkem krakovského knížete Boleslava V. Stydlivého a tím i polským seniorem. Vzestup Vratislavska završil v letech 1234 až 1235, kdy ve válce s Vladislavem Odoničem ovládl část Velkopolska.[4]

Přízvisko Bradatý (Barbatus) získal podle svého mohutného vousu, který nosil na základě slibu manželské čistoty manželce Hedvice, pozdější svaté a patronce Slezska. Během své vlády založil cisterciácký klášter v Jindřichové (1227)[3], kde byla později sepsána latinská kronika Kniha Jindřichovská, a spolu s manželkou ženský klášter v Třebnici (1202)[5]. V roce 1211 se dostal do sporu s vratislavským biskupem Vavřincem Dolivetou o vybírání desátku od německých kolonistů bez souhlasu knížete. Jindřich v protiakci odmítl imunitní privilegium církve z roku 1210. Spor byl nakonec zažehnán, k dalšímu ale došlo v letech 1225 a 1226, kdy biskup požadoval vyjmutí z knížecí pravomoci pro poddané biskupských statků. Spor pokračoval i s Vavřincovým nástupcem Tomášem I.[6]

Vratislavsko se za jeho vlády dočkalo nebývalého rozkvětu, a to především zásluhou podporování německé emfyteutické kolonizace, lokace nových měst a těžbě zlata a stříbra. Po jeho smrti v roce 1238 a krátké vládě jeho syna Jindřicha II. Pobožného byl tento vývoj přerušen drastickým vpádem Mongolů do Slezska.

Manželství a potomci

Jindřichovou manželkou byla Hedvika Slezská (1174–1243), se kterou měl sedm dětí:

  1. Anežka (asi 1190 – před 11. květnem 1214)
  2. Boleslav (asi 1191 – 10. září 1206/08).
  3. Jindřich II. Pobožný (asi 1196 – 9. duben 1241)
  4. Konrád Kadeřavý (asi 1198 – 4. září 1213)
  5. Žofie (asi 1200 – před 22./23. březnem 1214)
  6. Gertruda (asi 1200 – 1268), abatyše
  7. syn [Vladislav?] (před 25. prosincem 1208 – 1214/17)

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Vévoda slezský a krakovský. (Pojem „Slezsko“ se tehdy a ještě dlouho potom vztahoval pouze na západní polovinu dnešního Slezska, tj. Dolní Slezsko neboli Vratislavsko.) Držba Krakova zavdávala nárok k seniorátní vládě nad Polskem. V roce 1217 ho však držel Lešek Bílý.

Reference

  1. ↑ ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha: Libri, 2004. 546 s. ISBN 978-80-7277-172-1. S. 40. Dále jen Dějiny Slezska v datech. 
  2. ↑ a b c Dějiny Slezska v datech. s. 42
  3. ↑ a b Dějiny Slezska v datech. s. 43
  4. ↑ Dějiny Slezska v datech, s. 44
  5. ↑ Dějiny Slezska v datech, s. 38
  6. ↑ Dějiny Slezska v datech, s. 41

Literatura

  • ŽÁČEK, Rudolf. Slezsko. Praha: Libri, 2005. 208 s. ISBN 80-7277-245-7. 
  • Długosz Jan, Roczniki, czyli kroniki sławnego królestwa polskiego, księga piąta i szósta („Letopisy nebo kroniky proslulého Polského království“), 1140-1240, Warszawa 1973.
  • Kromer Marcin,Kronika Polska Marcina Kromera biskupa warmińskiego ksiąg XXX. Dotąd w trzech językach a mianowicie łacińskim, polskim i niemieckim. Wydana na język polski z łacińskiego przełożona przez Marcina z Błażowa Błażowskiego i wydana w Krakowie w drukarni M. Loba r. 1611, obecnie wydana w języku polskim trzecie, tom II, Sanok 1868, tom I (nie wiadomo).
  • Kronika Wielkopolska, Warszawa 1965.
  • Księga Henrykowska,Poznań – Wrocław 1949.

Externí odkazy

Předchůdce:
Kazimír I. Opolský 		Znak z doby nástupu Kníže ratibořský
Jindřich I. (regent)
1230–1238 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jindřich II. Pobožný (regent)

Zdroj