Jiří Pelikán (politik)

Jiří Pelikán
Narození 7. února 1923
Olomouc
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 26. června 1999 (ve věku 76 let)
Řím
ItálieItálie Itálie
Příčina úmrtí rakovina
Povolání politik, spisovatel a novinář
Ocenění medaile Za zásluhy mzz 1. stupeň (1998)
Politická příslušnost Komunistická strana Československa
Italská socialistická strana
Manžel(ka) Jitka Frantová Pelikánová
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jiří Pelikán (7. února 1923 Olomouc – 26. června 1999 Řím) byl český novinář židovského původu[1][2], publicista, komunistický funkcionář, generální tajemník Mezinárodního svazu studentstva, ústřední ředitel Československé televize, vydavatel exilového časopisu Listy. Po získání azylu v Itálii se stal politikem a byl poslancem Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu. Byl synem sochaře Julia Pelikána.

Stručný životopis

Pocházel z umělecké rodiny a celý život byl levicově orientovaným intelektuálem a reformním komunistou. Za 2. světové války byl 5 měsíců vězněn nacistickým gestapem, po propuštění z vězení se od roku 1941 až do konce války skrýval na neznámém místě (ukrýval se na Kořenci, kde má v místním muzeu pamětní síň, zachycující jeho život a působení v této obci). Proto byla uvězněna jeho matka, která zahynula v koncentračním táboře. Po válce se stal aktivním mládežnickým a svazáckým funkcionářem, pracoval jako funkcionář Národní fronty a ÚV KSČ. On sám si později vyčítal, že byl spoluzodpovědný za vyhazování studentů z vysokých škol po únoru 1948, protože stál v čele tzv. vyakčňovací komise, která měla na svědomí vyhození tisíců vysokoškoláků.[3] Jeho aparátnická kariéra vyvrcholila tím, že v letech 1955 až 1963 zastával funkci generálního tajemníka a předsedy prokomunisticky orientovaného Mezinárodního svazu studentstva. Roku 1963 byl jmenován do funkce ústředního ředitele Československé televize, kde v roce 1968 zastával silně reformní postoje. I díky němu televize mnohem svobodněji informovala veřejnost o tehdejším politickém dění. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byl „odsunut“ do diplomatických služeb a stal se kulturním atašé československého velvyslanectví v Itálii. V roce 1969 se odmítl vrátit do vlasti, za což byl doma zbaven poslaneckého mandátu.[4] V Itálii požádal o politický azyl a hned se zapojil do místního politického dění. V roce 1977 získal italské občanství a od roku 1979 působil po dvě volební období (znovu zvolen 1984) jako poslanec Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu. Po roce 1990 působil krátce jako poradce československého prezidenta Václava Havla.

Byly po něm pojmenovány ulice v Římě[5] a Miláně[6] a také v jeho rodné Olomouci (třída Jiřího Pelikána)[7].

Státní bezpečnost

Spolupráce

V dubnu 2009 byla zveřejněna informace, že na začátku 60. let 20. století spolupracoval se Státní bezpečností (StB). Pomáhal jí vylákat německého představitele studentského hnutí Dietera Konieckého do východního Berlína, kde byl zatčen východoněmeckou policií a tajně dopraven do Prahy. Koniecki byl následně v květnu 1961 v Československu odsouzen v neveřejném procesu k deseti letům vězení za špionáž.[8]

Se Státní bezpečností spolupracovala i Pelikánova manželka, herečka Jitka Frantová Pelikánová, kterou roku 2015 vyznamenal Miloš Zeman. StB ji nasadila např. na Jana Wericha a v 60. letech ji několikrát vyslala do ciziny, aby donášela na české exulanty.[9]

Pronásledování

V roce 1974 se jej StB pokusila neúspěšně zabít nebo zranit prostřednictvím výbušné zásilky ve formě fingovaného balíku.[10]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Židovská obec Olomouc » Lidé [online]. [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. 
  2. ↑ KOUTEK, Ondřej. Akce „Pavouk“ - Evidování židovského obyvatelstva Státní bezpečností za norm [online]. 2017 [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. 
  3. ↑ Jiří Pelikán v KDO BYL KDO | Listy. www.listy.cz [online]. [cit. 2023-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-06-18. 
  4. ↑ Zápis z jednání Sněmovny lidu Federálního shromáždění dne 16. října 1969, [cit. 2008-10-30]. Dostupné online.
  5. ↑ Jiří Pelikán má ulici v Římě | Radio Praha. Radio Praha. Dostupné online [cit. 2018-08-21]. 
  6. ↑ Slavnostní pojmenování milánské ulice po Jiřím Pelikánovi - Milán. milano.czechcentres.cz [online]. [cit. 2018-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-08-21. 
  7. ↑ Slib splněn, hlásil Zemanovi primátor. Na Šibeníku bude třída Jiřího Pelikána. Olomoucký deník. 2016-05-18. Dostupné online [cit. 2018-08-21]. 
  8. ↑ Známý disident Jiří Pelikán pomáhal StB unést člověka ze Západu. iDNES.cz [online]. 2009-04-22 [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. 
  9. ↑ Herečka, kterou Zeman vyznamená, spolupracovala s StB. Podle svazků donášela i na Wericha. Aktuálně.cz [online]. 2015-10-15 [cit. 2023-02-18]. Dostupné online. 
  10. ↑ Jarmila Cysařová: Římský atentát před pražským soudem | Listy. www.listy.cz [online]. [cit. 2023-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-05-29. 

Literatura

  • F. Caccamo, Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 20. století, Praha 2008, ISBN 978-80-7239-226-1.
  • Inventario del Fondo Jiri Pelikan [Quaderni dell’Archivio storico 8], Roma 2003.
  • Jiří Pelikán, Io, esule indigesto. Il Pci e la lezione del ’68 di Praga, ed. Antonio Carioti, Milano 1998.
  • Jiří Pelikán, Il fuoco di Praga. Per un socialismo diverso, Milano 1978
  • Jiří Pelikán, nepohodlný exulant. Rozhovor s Antoniem Cariotim. Praha 2015, ISBN 978-80-87683-52-1
  • Tanky proti sjezdu. Protokol a dokumenty XIV. sjezdu (vysočanského) KSČ. Úvod a závěr Jiří Pelikán. Praha 2018, ISBN 978-80-876-8385-9

Externí odkazy

Zdroj