Jaroslav Hejduk

Jaroslav Heyduk
Jaroslav Heyduk
Jaroslav Heyduk
Jiná jména Jaroslav Hejduk
Narození 23. dubna 1863
Praha
Úmrtí 6. března 1918
Tuaps u Černého moře, Kavkaz
Příčina úmrtí zavražděn bolševiky[p 1]
Místo pohřbení Vladimirovka [p 2]
Bydliště "Chustov Hayduk" [p 3]
Národnost česká
Povolání Agronom; dobrovolník (dobrovolec) - starodružiník (praporčík)
Znám jako první a nejstarší praporečník České družiny
Rodiče Bedřich Heyduk
Příbuzní strýc: Adolf Heyduk
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Heyduk (někdy uváden jako Jaroslav Hejduk nebo Jaroslav Feodorovič Heyduk[1], rusky Ярослав Федорович Гейдук[2]) (23. dubna 1863, Praha[3] – 6. března 1918, Tuaps u Černého moře, Kavkaz[3]) byl synovec českého básníka Adolfa Heyduka, před první světovou válkou agronom působící na Kavkazu, od roku 1914 dobrovolník a velmi letitý starodružiník – první a nejstarší[4] praporečník České družiny. [p 4]

Životopis

Rodina

Jaroslav Heyduk se narodil 23. dubna 1863 v Praze.[3] Jeho otec Bedřich Heyduk působil od roku 1854 v Rusku.[3] Strýcem Jaroslava Heyduka byl český básník Adolf Heyduk [p 5] Od svých sedmi let (tedy od roku 1870) žil Jaroslav Heyduk v Rusku.[3]

Do začátku první světové války

Jaroslav Heyduk již dlouho před vypuknutím první světové války žil a pracoval[6] jako hlavní agronom Kavkazu (Černomořského okruhu (později gubernie)).[3][p 3] Byl tamním obyvatelstvem velmi vážený a stal se nakonec radou a zástupcem dané oblasti v dumě.[6] Některé prameny[4] hovoří o Jaroslavu Heydukovi jako o idealistovi a slavofilovi.[4] Po vypuknutí první války se v oblasti sám ujal agitace mezi Čechy pro vstup do České družiny.[6] Do tohoto útvaru také sám vstoupil (i přes svůj tehdy již vysoký věk).[6]

První světová válka

První světová válka zastihla Jaroslava Heyduka ve věku 51 let. Do řad příslušníků České družiny vstoupil v roce 1914[3][7] a po celou svoji vojenskou kariéru měl hodnost praporčíka.[7]

Přísaha příslušníků České družiny

Na svátek svatého Václava, patrona národa českého, tedy 28. září 1914 dle juliánského kalendáře (+ 13 dní tedy: 11. října 1914 dle gregoriánského kalendáře) se před starobylým klášterem svaté Sofie (z roku 1037) na Sofijském náměstí v Kyjevě (před pomníkem s jezdeckou sochou kozáckého hejtmana Bohdana Chmelnického) konala slavnostní přísaha prvních 716 československých dobrovolníků (z toho jen 16 Slováků) a 8 českých důstojníků České družiny.[6] (Více než dvě třetiny příslušníků České družiny mělo tehdy ještě cizí státní příslušnost a jen slabá třetina byli tzv. ruští Češi s ruským státním občanstvím.[6]) Akce se konala za velkého zájmu a hojné účasti ruské veřejnosti.[6] (Tento slavnostní ceremoniál byl nafilmován a promítal se v ruských biografech. Tady vyvolával v divácích nadšení nad projevovaným bratrstvím českého národa a odhodláním bojovat za svoji samostatnost po boku Ruska.[6]) Přísaha byla konána dle ruských vojenských řádů na pravoslavné evangelium.[6] Zároveň byl prapor České družiny (podle ruských zvyklostí) slavnostně posvěcen popy a do jeho žerdi byly také (dle zvyklostí) zatlučeny zlaté hřeby.[6] První z nich zatloukl ruský generál Nikolaj Alexandrovič Chodorovič (náčelník štábu Kyjevského vojenského okruhu, velitel Kyjevské oblasti), který se zasadil o vznik České družiny a který organizaci této jednotky také sám v počátcích osobně řídil.[6] Památného ceremoniálu se účastnil i praporečník Jaroslav Heyduk, který tento první český prapor (dar moskevských dam[8]) hrdě nesl.[8] Jeho patriarchální postava (staršího vysokého hubeného muže s dlouhým bílým plnovousem a s odznaky státního rady[9]) přirozeně symbolizovala sepětí tradic minulosti s vojenskými rituály současnosti (roku 1914).[4]

  • Česká družina v Kyjevě na Sofijském náměstí
  • Svěcení praporu[10]

    Svěcení praporu[10]

  • Zatloukání hřebů do žerdě[10]

    Zatloukání hřebů do žerdě[10]

  • Nástup k přísaze[11]

    Nástup k přísaze[11]

  • Celkový pohled na náměstí[11]

    Celkový pohled na náměstí[11]

  • Praporečník Jaroslav Heyduk[12]

    Praporečník Jaroslav Heyduk[12]

Rok 1918

Jaroslav Heyduk zemřel tragicky [p 1] (při své agitační cestě po Kavkaze[4], kterou podnikl na svůj vlastní vrub[14] v rámci své dovolené[13]) dne 6. března 1918 (v hodnosti praporčíka u 1. střeleckého pluku) v městě Tuapse na Kavkaze.[3] Tehdy už neagitoval ve prospěch československých legií, ale pro vstup do československých oddílů[14]Děnikinovy armády.[4]

Jaroslav Heyduk je pohřben na hřbitově ve Vladimirovce u Novorossijska.[p 2] Z evidence v československých ligiích byl formálně vyřazen dne 18. dubna 1918.[7]

Dovětek

  • Postava prvního praporečníka České družiny se dokonce ocitla v meziválečné době na československých poštovních známkách.[4]
  • Známá je pohlednice s reprodukcí portrétu praporečníka České družiny Jaroslava Heyduka.[15] Byla vydána v Petrohradě roku 1916.[15] Autorem kresby z roku 1916 je E. Vacek.[15]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ a b Pramen[13] uvádí, že Jaroslav Heyduk byl zákeřně zabit místními bolševiky během své dovolené v Tuapse na Černém moři.
  2. ↑ a b Hrob Jaroslava Heyduka se nachází ve Vladimirovce; hřbitov Vladimirovka u Novorossijska, Krasnodarský kraj.[3] Na náhrobku je nápis: Jaroslav / Hejduk / Nar. 23.IV.1863 r. /Zem. 6.III.1918 r.[3]
  3. ↑ a b Jako domovská obec Jaroslava Heyduka je udáván "Chustov Hayduk" u přístavního města Novorossijsk (administrativně Krasnodarský kraj, Rusko).[3]
  4. ↑ Česká družina ruské carské armády sdružovala české emigranty žijící dlouhodobě v Rusku.[3] Již několik dní po začátku první světové války - v srpnu 1914 se tato jednotka zformovala a přijala název Česká Družina.[5] Zpočátku měla 720 dobrovolníků (dobrovolců) a později se jim začalo říkat "starodružiníci".[5] Ruští důstojníci, kteří mužstvu České družiny veleli, používali vojáků České družiny hlavně jako vyzvědačů (špehů) a to především pro jejich znalost jazyka a poměrů v nepřátelské - císařské (rakouské) armádě.[5] Vojáci České družiny se například převlékali do uniforem vojáků rakouské armády a takto v přestrojení pronikali do týla nepřítele, kde získávali strategické informace.[5] Česká družina byla základem československých legií na Rusi.[3][5] Později se počet jejích vojáků doplňoval i z řad českých zajatců. Před koncem první světové války přesahoval číslo 60 tisíc mužů.[5]
  5. ↑ Básník Adolf Heyduk, představitel májovců a významný propagátor česko-slovenských vztahů, měl velmi silný vztah ke Slovensku, které často navštěvoval a měl zde mnoho přátel. Vedle Slovenska cestoval také do Itálie či na Kavkaz, kde měl část své rodiny - tady žil jeho synovec - Jaroslav Heyduk)

Reference

  1. ↑ AUERHAN, Jan. České osady na Volyni, na Krymu a na Kavkaze. Praha: A. Hajn, 1920. 65 s. Dostupné online. Kapitola České osady na Kavkaze, s. 58. 
  2. ↑ Novorossijská městská spolková organizace – kulturně osvětový český klub Mateřídouška
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m PUKIŠ, Vladimír; JEDLIČKA, František, Ing. Hrob Jaroslav Hejduk (* 23. dubna 1863 - † 6. března 1918) [online]. Umístění: Vladimirovka, hřbitov Vladimirovka u Novorossijska, Krasnodarský kraj: Spolek pro vojenská pietní místa, o.s., 2008-05-03 [cit. 2018-03-02]. Centrální evidence válečných hrobů: není evidován. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g VÁCHA, Dalibor. Bratrstvo: všední a dramatické dny československých legií v Rusku (1914-1918) [online]. Epocha (Praha), 2015-01-01 [cit. 2018-03-03]. [1.pdf Dostupné online]. [nedostupný zdroj]
  5. ↑ a b c d e f LEŽÁK, Zdeněk; KOCIÁN, Michal. Stopa legionáře (Příběh československých legionářů). 1. vyd. Praha: ARGO, 2014. 99 s. Dostupné online. ISBN 978-80-257-1336-5. 
  6. ↑ a b c d e f g h i j k KUTHAN, Pavel Jaroslav. Česká družina (1914-1916) – III. [online]. www.valka.cz, 2003-09-09 [cit. 2018-03-02]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c Záznam vojáka: Heyduk Jaroslav [online]. Vojenský ústřední archiv - databáze legionářů [cit. 2018-03-02]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b Plukovník Josef Boris Wuchterle - starodružiník [online]. Historický kaleidoskop, 2010-01-26 [cit. 2018-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-03-31. 
  9. ↑ Kapitola IV, Na nepřátelském území [online]. [cit. 2018-03-03]. Dostupné online. 
  10. ↑ a b Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. [Kniha 1]. Praha: nákladem vlastním, 1928. 2 svazky (867 stran, 6 nečíslovaných listů obrazových příloh) - ilustrace, portréty, faksimile ; 29 cm. (Z technických důvodů vydáno ve dvou svazcích: díl I. Česká družina 1914-1916. 224 stran; část II. Československá brigáda 1916-1917. strana 227-867). Foto ze strany 28.
  11. ↑ a b Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. [Kniha 1]. Praha: nákladem vlastním, 1928. 2 svazky (867 stran, 6 nečíslovaných listů obrazových příloh) - ilustrace, portréty, faksimile ; 29 cm. (Z technických důvodů vydáno ve dvou svazcích: díl I. Česká družina 1914-1916. 224 stran; část II. Československá brigáda 1916-1917. strana 227-867). Foto ze strany 29.
  12. ↑ Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. [Kniha 1]. Praha: nákladem vlastním, 1928. 2 svazky (867 stran, 6 nečíslovaných listů obrazových příloh) - ilustrace, portréty, faksimile ; 29 cm. (Z technických důvodů vydáno ve dvou svazcích: díl I. Česká družina 1914-1916. 224 stran; část II. Československá brigáda 1916-1917. strana 227-867). Foto ze strany 31.
  13. ↑ a b PAVLÍK. Jaroslav Heyduk praporečník Česká družina [online]. www.legionarskaknihovna.cz [cit. 2018-03-03]. Byl zákeřně zabit místními bolševiky na dovolené v Tuapse na Černém moři.. Dostupné online. 
  14. ↑ a b PAVLÍK. PAMĚTNÍ KNIHA 1. STŘELECKÉHO PLUKU JANA HUSI. REDAKCÍ FRANT. LANGERA. DĚJINY 1. STŘELECKÉHO PLUKU JANA HUSI. SESTAVIL PLUKOVNÍ ARCHIVÁŘ PORUČÍK PAVLÍK. [online]. [cit. 2018-03-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-10. 
  15. ↑ a b c KRCOVÁ, Ilona. Dopisnice z Velké války, 2. část (Praporečník České družiny Jaroslav Heyduk. Reprodukce podle kresby E. Vacka z roku 1916.) [online]. Vojenský historický ústav Praha [cit. 2018-03-03]. Dostupné online. 

Literatura

Související články

Zdroj