Jaroslav Borovička (historik umění)

JUDr. Jaroslav Borovička
Narození 18. srpna 1912
Hlavnice
Úmrtí 29. prosince 2009 (ve věku 97 let)
Praha
Alma mater Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Povolání sběratel umění, právník a historik umění
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jaroslav Borovička (18. srpna 1912, Hlavnice – 29. prosince 2009, Praha) byl právník, sběratel a obchodník s uměním, historik umění, vysokoškolský pedagog, vydavatel, kurátor.

Život

Jaroslav Borovička pocházel z rodiny advokáta Václava Borovičky a jeho ženy Boženy, roz. Schusterové. Matka se po rozvodu přestěhovala do Prahy a znovu provdala jako Stroffová. Otec zemřel roku 1942 nebo 1943 v koncentračním táboře. Jaroslav Borovička se o umění začal zajímat již kolem roku 1937, kdy studoval v Praze na Právnické fakultě UK.

Roku 1939 zdědil po otci menší sbírku obrazů a finanční prostředky, které mu umožnily začít budovat vlastní sbírku. Navázal četné kontakty s umělci a spřátelil se s Karlem Černým, kterého finančně podporoval.[1] Těsně před válkou pracoval jako pomocná síla v Karáskově galerii, kde odcizil asi 30 cenných bibliofilských tisků. Některé byly u něj nalezeny při domovní prohlídce a Jiří Karásek trestní oznámení, které se šetřilo už v době Protektorátu, z altruistických důvodů stáhnul. V letech 1939-1943 působil Borovička jako umělecký poradce Topičova salonu, poté byl až do roku 1945 totálně nasazen jako pomocný dělník v ČKD Karlín.

Koncem roku 1945 si zřídil vlastní prodejní galerii v Chodské ulici na Vinohradech. V prvních poválečných letech dokončil studia práv a zároveň studoval dějiny umění. Stal se vyhledávaným soudním znalcem moderního umění, jehož služby využívala i Národní galerie. Byl také poradcem Kanceláře prezidenta republiky, vlády a kulturních organizací. Když podával žádost o pas pro dvouměsíční cestu do Francie, doporučilo ji presidium Ministerstva informací.[2]

Roku 1948 se oženil s Dobromilou Černou, s níž měl dvě děti. Jeho obchodu se příliš nedařilo, protože v poválečných letech byl trh zaplaven moderním uměním z konfiskovaného majetku. Roku 1953 byla jeho živnost spolu s jinými zlikvidována komunistickým režimem.

Jako kurátor připravil výstavy Karla Černého v Topičově salonu (1946, 1948) a vydal jeho monografii.[3] Roku 1947 uspořádal ve stejné galerii výstavu Josefa Šímy.[2]

Do roku 1950 byl uměleckým ředitelem podniku Tvar, jehož zřizovatelem byl Svaz československých výtvarných umělců. V letech 1951-1954 byl vedoucím referentem n. p. Antikva v pobočce Na Příkopě 17, poté zástupcem hlavního inženýra a vedoucím znalcem v Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV) a nakonec byl zaměstnán jako aranžér podniku Restaurace a jídelny (RaJ). Podle pozdějšího obvinění u soudu (1959), Borovička po nucené likvidaci svého obchodu v letech 1957–1958 obchodoval nadále s uměním pod krytím a ve spolupráci s jiným obchodníkem s uměním, Karlem Moravcem, který měl možnost provozovat svou živnost až do roku 1958. Moravec ve svém skladišti v Ječné č. 20 uschoval Borovičkovy obrazy, plastiky a jiné umělecké předměty. Borovička vyřizoval kontakty mezi umělci, majiteli obrazů a krajskými galeriemi, kterým je nabízel ke koupi. Tušil přitom, že jeho činnost sleduje Bezpečnost a snažil se svůj majetek rozptýlit na více místech. Krátce před svým zatčením se Borovička rozvedl.

Dne 14. února 1959 byl Borovička vzat do vazby a ještě téhož roku v červnu odsouzen za spekulaci k pěti letům vězení a zabavení majetku (což byl jeden z cílů celého procesu).[4] Spolu s ním byl souzen Karel Moravec a Borovičkova sestra Božena Gürtlerová, která u sebe měla část jeho sbírky. Podle soudu byla Borovičkova "spekulační činnost brzdou výstavby socialismu" a jeho vlastnictví značného množství obrazů "přesahovalo normální potřebu občana, majícího zálibu ve sbírání". Borovička se u soudu hájil tvrzením, že "obraz originál není předmětem potřeby, jak vyžaduje skutková podstata trestného činu spekulace, pro který je stíhán". Stejně tak u odvolacího soudu i advokát František Čeřovský argumentoval, že "umělecké výtvory ducha nelze považovat za předmět potřeby". Matka Jaroslava Borovičky, Božena Štroffová, která se v době jeho věznění starala o jeho dva syny, musela v hmotné nouzi prodat svůj jediný obraz, Paridův soud Bohumila Kubišty.[5]

Borovička odpykával trest ve Valdicích a byl podmínečně propuštěn až roku 1963. Při odchodu z vězení se pod nátlakem zavázal ke spolupráci s Ministerstvem vnitra, ale to spolupráci roku 1968 ukončilo pro jeho "neserioznost, špatný charakter a nedocházení na schůzky".

Roku 1965 se díky velkorysosti a odvaze ředitele Národní galerie Jiřího Kotalíka, který napsal doporučující posudek, mohl Jaroslav Borovička znovu vrátit k výtvarnému umění a získal zaměstnání v tehdy nově zřízeném Art Centru. Zde využil své dřívější kontakty a často vyjížděl do zahraničí, kde jednal s umělci a zahajoval výstavy českého umění (např. 14 Grafiker aus Prag, Folkwang Museum, Essen).

Roku 1967 se oženil s německou sklářskou výtvarnicí Edith Marií Heinze, v lednu 1968 odešel z Art Centra a nadále žil v Západním Německu s československým pasem. Po srpnové okupaci se rozhodl zůstat v zahraničí. Usadil se nejprve v Essenu a na jaře 1969 se přestěhoval do Düsseldorfu, kde se stal ředitelem tamní Kunsthalle a přednášel dějiny umění na Akademii. Působil jako soudní znalec a poradce velkých korporací a bankovních domů pro umělecké akvizice. Připravil zde např. retrospektivní výstavy Fernanda Botera nebo Fernanda Légera. Roku 1977 odešel do důchodu. V emigraci tragicky zahynul jeho syn Ivan.[6] Dcera Jaroslava se nikdy nezbavila psychického stresu, spojeného s otcovým uvězněním.

Po roce 1989 se vrátil do Čech a roku 1993 byl soudně rehabilitován a získal zpět větší část své sbírky. Koncem 90. let se pokusil založit nadaci, která by umožnila jeho sbírku trvale vystavit. Poté, co byl zřejmě podvodem o část obrazů připraven, začal sbírku rozprodávat. Zemřel téměř v zapomnění roku 2009 ve věku 97 let.[7]

Sbírka Jaroslava Borovičky

Borovička měl ve sbírce některá klíčová díla klasické české moderny[8] (Emil Filla, Václav Špála, Josef Čapek, František Tichý, Otto Gutfreund, Alfréd Justitz) i díla současníků jako Karel Černý, členové skupiny 42: Kamil Lhoták, Jan Kotík, František Gross, dále obrazy Josefa Istlera, Václava Hejny, Oty Janečka, současné francouzské umění i africkou plastiku. V poválečné době patřil k nejvýznamnějším sběratelům českého moderního umění. Z jeho sbírky pochází řada nejdražších děl, která se později objevila na českých aukcích.[9][10][11]

Celkem 861 položek, které uváděla roku 1959 obžaloba u soudu jako Borovičkův majetek, bylo oceněno na jeden a půl milionu korun.[12] Z nich bylo 441 položek převedeno do sbírek Národní galerie, dalších 120 děl do regionálních galerií a zbytek byl roku 1960 vydražen v podniku Starožitnosti v Mikulandské ulici. Jak uvádí Jan Koblasa, dražba byla fingovaná a mohli se jí zúčastnit pouze zaměstnanci Ministerstva vnitra a novináři. Skvosty moderního umění byly k dostání za desetikoruny, aby režim ukázal, že je to bezcenný brak. Dražby se nesměli zúčastnit normální občané ani umělci, kteří si chtěli svá díla koupit zpět.[13]

Reference

  1. ↑ Rusinko M, 2018, s. 193
  2. ↑ a b Rusinko M, 2018, s. 195
  3. ↑ Jaroslav Borovička: Malíř Karel Černý (s úvodním slovem Jana Patočky), Praha 1946
  4. ↑ Rusinko M, 2018, s. 198
  5. ↑ Jan H. Vitvar, výstava Sobě ke cti, umění ke slávě, Respekt 12.1.2020
  6. ↑ Marcela Chmelařová, Jaroslav Borovička (1912 - 2009), Art+, 2.8.2012
  7. ↑ Rusinko M, 2018, s. 204
  8. ↑ Marcela Chmelařová, Výročí Jaroslava Borovičky. 100. výročí narození obchodníka a sběratele, Art+, 21.8.2012
  9. ↑ Jaroslav Borovička: Nejvýznamnější sběratel české moderny, o kterém jste nikdy neslyšeli, Hospodářské noviny, 17.8.2012
  10. ↑ Fillovo Zátiší se sokolem se vydražilo za 9 milionů korun, Týden.cz, 29.11.2014
  11. ↑ Sběratel dal v aukci za obraz přes osm milionů, Lidovky cz, 23.4.2006
  12. ↑ Rusinko M, 2018, s. 196
  13. ↑ Jan Koblasa, 2002, s. 149

Literatura

  • Marcela Rusinko, Snad nesbíráte obrazy? Cesty soukromého sběratelství moderního umění v českých zemích v letech 1948-1965, MUNI a P&B Publishing, Brno 2018, ISBN 978-80-7485-157-5
  • Vít Vlnas a kol., Sobě ke cti, umění ke slávě: Čtyři století uměleckého sběratelství v českých zemích, Západočeská galerie v Plzni, B&P Publishing, 2019, ISBN 978-80-7485-197-1 (B&P), ISBN 978-80-88027-35-5 (ZPG)
  • Marcela Chmelařová, Cesty soukromého sběratelství moderního umění v českých zemích v letech 1948 – 1965, disertační práce, FF MUNI Brno 2016
  • Marcela Chmelařová, Sběratel Jaroslav Borovička. In: Galerie výtvarného umění v Chebu 2014
  • Jan Koblasa, Záznamy z let padesátých a šedesátých, Vetus Via, Brno 2002, ISBN 80-86118-70-3

Externí odkazy

Zdroj