Janko Polić Kamov

Janko Polić Kamov
Narození 17. listopadu 1886
Rijeka
Úmrtí 8. srpna 1910 (ve věku 23 let)
Barcelona
Povolání básník a spisovatel
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Janko Polić Kamov (17. listopadu 1886, Rijeka – 8. srpna 1910, Barcelona) byl chorvatský básník, dramatik a romanopisec, představitel chorvatské literární moderny.

Život

Dětství

Kamov se narodil v Rijece v rodině obchodníka jako Janko Mate Vinko Polić. Jeho otec byl liberálně smýšlejícím vlastencem, a tak se malý Janko již v brzkém věku setkával s chorvatskými umělci všeho druhu – v rodině Polićových se často recitovalo básně, hrálo divadlo a zpívaly vlastenecké písně. Budoucí spisovatel od mala četl nejen knihy psané chorvatsky, ale také se seznámil s díly italských revolucionářů či klasickou poezií. Základní školu dokončil v roce 1897 s vyznamenáním, i když na doby svých školních let vzpomíná s odporem jako na dobu, kdy z něj chtěla katolická církev a stát učinit otroka svých zájmů. Již tehdy se začínala projevovat jeho buřičská povaha, kterou podpořilo také svobodomyslné domácí prostředí.

Buřičská léta dospívání

Janko Polic Kamov (Rijeka)

Janko Polić se začal pokoušet o vlastní autorské texty pod pseudonymem Moimir Trsatski v časopise Soko, jenž psal pro obveselení své rodiny se svými bratry Milutinem a Nikolou. Na gymnáziu pak založil se spolužáky tajný spolek Cefas, v němž se kromě literatury a kultury jeho členové zabývali myšlenkami anarchismu. Mimo jiné měli šílený plán, podle nějž chtěli od Chorvatů v Americe získat prostředky na nákup výbušnin a vyhodit do povětří celé Chorvatsko, aby v nastalém chaosu uskutečnili revoluci. Janko Polić pro svou odbojnou povahu začal mít problémy ve škole, až byl nakonec z rijeckého gymnázia vyloučen a nucen dostudovat v Senji, kde byl ubytován v klášteře. I odtud však byl vyloučen a poslední pokus dokončit střední školu uskutečnil v Záhřebu, což se mu také nepodařilo. Seznámil se s místní bohémou, obcházel divoké večírky, nevěstince a jednoho dne se přidal k potulné herecké společnosti, s níž odjel z města. Za několik měsíců se vrátil do Záhřebu. Tehdy mu bylo teprve 18 let.

Život v zahraničí

Po smrti rodičů se Janko Polić vydal do Benátek, kde bydlel se svým bratrem, jenž tam studoval hudební kompozici. Již tehdy se u něj objevila tuberkulóza kostí. Na stejnou nemoc po dvou letech zemřel právě jeho bratr Milutin. Polić psal, ale živořil. Během svého benátského pobytu napsal v roce 1906 román Isušena kaljuža (Vyschlá kaluž), který vyšel až o 50 let později. Posléze se toulal Itálií, střídavě žil v Římě, Florencii či Miláně.

Vstup do literatury

V roce 1907 se vrátil do Záhřebu poté, co prodělal těžké plicní onemocnění. Marně se pokoušel vydat své texty, až mu na pomoc přišel jeho bratr Vladimir. V rychlém sledu vydal dvě sbírky básní Psovka (Nadávka) a Ištipana hartija (Vyrvaná stránka) a dvě dramata Tragedija mozgova (Tragédie mozků) a Na rodnoj grudi (Na rodné hroudě).

Prokletý Chámův syn

Vydání Polićových sbírek způsobilo v Záhřebu šok. Básníkova buřičská povaha se přetavila v jeden z nejoriginálnějších uměleckých opusů dějin chorvatské literatury. Jeho díla jsou naplněná hněvem, nenávistí vůči šosácké maloměšťácké morálce, církvi i dějinám národa, erotikou, sarkasmem a černým humorem. Tehdy také Polić přijal pseudonym Kamov, tedy Chámův syn, podle biblické postavy Noemova syna Cháma, jehož Noe proklel. Definitivně se tak Kamov stal prvním a jediným prokletým básníkem chorvatské moderny. Dobová kritika jeho díla sepsula jako megalomanské ohavnosti. Bydlel se svým bratrem a dál psal, ale jeho dramata Lakrdija naše dobe (Fraška naší doby), Žene, žene (Ženy, ženy) a Mamino srce (Matčino srdce) divadla jednoznačně odmítala. Více se mu dařilo jako novináři – o jeho cestopisné texty měly zájem četné noviny a časopisy. Honoráře však dostával nepravidelně, a tak se vydal opět do zahraničí.

Poslední cesta a smrt

Kamov cestoval Itálií, Francií, až se v roce 1910 dostal do Barcelony. Zde napsal poslední články a po třídenní agónii zemřel ve špitále pro chudé a sirotky. Pohřben byl v neoznačeném masovém hrobě. V budově špitálu, v němž vydechnul naposledy ve věku nedožitých 24 let, se dnes nachází Katalánská národní knihovna.

Odkaz

Janko Polić Kamov po sobě zanechal jen několik literárních textů. Ve své době byl nepochopen, odmítán a označován hanlivými přívlastky jako nejstrašlivější chorvatský básník či mistr temné kletby. Jeho dílo, vyznačující se originalitou a nesmírným sebevědomím, se však po právu zařadilo do kánonu chorvatské literatury, a snese srovnání s takovými jmény jako byli Charles Baudelaire nebo Arthur Rimbaud.

Dílo

Poezie

  • Psovka (1905)
  • Ištipana hartija (1907)

Obě Kamovovy sbírky jsou psány v zpěvném duchu a přinášejí šokující témata a obrazy. Jsou plné temnoty, smrti, ironie a znevažování hodnot, které tehdejší kulturní veřejnost zastávala. Je jim cizí vlastenectví a tzv. slavná historie. Naopak, Kamov se upíná k všemocné síle přírody a zejména smrti.

Próza

Isušena kaljuža je formálně těžko uchopitelný román, v němž je minimalizován děj a vypravěč vyjadřuje své pocity zhnusení ze společnosti, v níž žije. Jde o existencialistický filozofický román, v němž autor brilantně buduje osobnost hlavního hrdiny. Kamov se v něm také vypořádává s tehdejšími literárními poměry v Záhřebu. O jeho nepochopení svědčí i to, že byť napsán v letech 1906–1907, vyšel knižně až v roce 1956.

Drama

  • Mamino srce
  • Samostanske drame
  • Čovječanstvo

České překlady

  • Darmošlap (Bitanga), přeložil Jan Doležal, Runa, Praha 2012 (výbor z povídek vč. titulní novely)
  • Vysušená kaluž (Isušena kaljuža), přeložil Jaroslav Geraskov Otčenášek, Academia, Praha 2022 (překlad obdržel v roce 2023 anticenu Skřipec, udělovanou Obcí překladatelů za nekvalitní a jinak problematické překladové počiny, a byl následně stažen z prodeje[1])

Reference

  1. ↑ Vysušená kaluž: zajímavosti [online]. Databazeknih.cz [cit. 2023-11-12]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Literatura

Zdroj