Jan Vlasák (herec)

Jan Vlasák
Jan Vlasák jako Alois Valenta v televizním seriálu První republika (2013)
Jan Vlasák jako Alois Valenta v televizním seriálu První republika (2013)
Narození 3. února 1943 (81 let)
Čáslav
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Alma mater Janáčkova akademie múzických umění
Choť Eliška Vlasáková
Děti Jan Vlasák ml.
Andulka Vlasáková
Barunka Vlasáková
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Vlasák (* 3. února 1943 Čáslav) je český herec.

Biografie

Narodil se v roce 1943 v Čáslavi a vyrůstal v blízké vesnici Dolní Bučice. Údajně již v pěti letech bylo jeho snem stát se hercem, a proto po večerech utíkal z domova na zkoušky ochotnického divadelního souboru v Dolních Bučicích. I přes zásadní nesouhlas otce, který chtěl, aby se syn stal inženýrem, si o pár let později u těchto ochotníků zahrál několik drobných rolí.[1][2]

Vystudoval čáslavské reálné gymnázium a poté, když se dvakrát za sebou neúspěšně pokusil o přijetí na pražskou DAMU (v mezidobí pracoval jako kulisák v kolínském divadle), složil napoprvé přijímací zkoušky na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU). Již během studia vystupoval v prvních profesionálních úlohách, v malých rolích na scéně brněnského Státního divadla – hrál například v Dürrenmattově Herkulovi a Augiášově chlévě 8. poslance, v Brechtově Matce Kuráži a jejich dětech písaře z Čech a také dostal roli Havlíka v Tylově Janu Husovi. Během studií se oženil a jeho ženě se narodilo první dítě. Studium činoherního herectví na JAMU završil v roce 1966[3][4] absolventským představením Skleněný zvěřinec dramatika Tennessee Williamse v režii Aloise Hajdy, v němž ztvárnil roli Toma Wingfielda.[1][2]

Nabídku stát se jedním z prvních herců vznikajícího brněnského Divadla na provázku z rodinných důvodů odmítl (s angažmá nebyl spojen stabilní příjem) a nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti; od ředitele Divadla na provázku Petra Scherhaufera si kvůli tomu vysloužil přezdívku „Zrádce věci divadelní“. V Uherském Hradišti setrval do roku 1969;[5] v Komedii plné omylů zde sehrál první ze svých četných shakespearovských postav a vystoupil zde také v první velké roli Kristiána v Cyranovi z Bergeracu.[1][2]

V roce 1969 přijal angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče a po čtyřech sezónách přestoupil do tamního Státního divadla, kde strávil následujících devět let (1972–1980)[5] a kde ztvárnil řadu zásadních rolí včetně Cyrana či Hamleta. Setkal se zde i s hereckými kolegy, kteří ho provázeli v další herecké kariéře – pařili k nim například Jan Kačer, Radim Koval, Jitka Smutná nebo Tomáš Töpfer. Když Jan Kačer po velkém úspěchu ostravské inscenace Rváči obdržel v roce 1979 nabídku režírovat v pražském Divadle E. F. Buriana, odvedl s sebou do angažmá i Jana Vlasáka. Ten zde však setrval jedinou sezónu 1980–1981 a v roce 1981 odešel do Státního divadla Brno, kde byla jeho první rolí titulní postava v Shakespearově Othellovi. Režisér Alois Hajda mu od počátku věnoval důvěru a obsadil ho do hlavních rolí v různých hrách – Jan Vlasák díky tomu ztvárnil například Salieriho v Amadeovi, Mánka v Gazdině robě, Francka v Maryše či profesora Higginse.[6][2]

V roce 1984 Jan Vlasák získal angažmá v Praze v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. Jeho první rolí byl Jago v Othellovi. Do roku 1990 včetně vystoupil na scéně tohoto divadla téměř ve dvaceti inscenacích (Clárin v inscenaci Život je sen, Candidae v Krobotově inscenaci Candide [7] aj.); kromě toho hrál s pražským Studiem Bouře (Scaramouche-Dobčinskij v Lásky hra osudná aneb Revizor na Žižkově, šašek Feste ve hře Dvanáctá noc aneb Ať si to každý přebere jak chce).[6]

Na přelomu let 1988 a 1989 jej režisér František Derfler přizval ke spolupráci v rámci tehdy vzniklého bytového „Divadla u stolu“ na hře (scénickém čtení filozofických esejů významného českého myslitele Josefa Šafaříka) Průkaz totožnosti. Dne 17. listopadu 1989 se zúčastnil demonstrace a během následujících dnů jezdil na venkov, kde promlouval k odborářům a dělníkům. Do aktivní politiky ovšem nikdy nevstoupil a pokračoval v herecké kariéře.[8][2]

V roce 1990 přijal nabídku angažmá v pražském Národním divadle, kde setrval do roku 2000;[5] zde – alespoň zpočátku – účinkoval v několika významných rolích – ztvárnil například Jana Marhoula, Charlese ve Smrti obchodního cestujícího či Písania v Cymbelínovi. V době angažmá v Národním divadle se podílel i na jiných projektech, účinkoval v literárních večerech pořádaných Lyrou Pragensis, vystupoval v inscenacích A studia Rubín, Divadla v Řeznické či v divadle Ta Fantastika. V roce 1997 se zúčastnil mezinárodního projektu s divadlem Black Box Praha, pro které v angličtině nazkoušel roli v dramatu Translations Briana Friela.[8][2]

Od poloviny 90. let do roku 2005 působil také jako pedagog na VOŠ herecké v Praze-Michli, a to vždy po tři roky ve dvojici s některou hereckou kolegyní: Marií Málkovou, Lenkou Termerovou a Jitkou Smutnou.[9][2]

Po odchodu z Národního divadla přijal na krátkou dobu angažmá v Divadle Rokoko, kde ztvárnil např. postavu Willyho Lomana ve Smrti obchodního cestujícího. Souběžně hrál i v jiných divadlech a projektech – například v Divadle v Řeznické účinkoval v Ionescově hře Král umírá a v Jarryho Králi Ubu (s Jaroslavem Duškem), účinkoval opakovaně v rámci Letních shakespearovských slavností (např. Malvolio ve hře Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete v režii Viktora Polesného) či ve smíchovském Švandově divadle. V roce 2004[5] odešel z Rokoka na volnou nohu, ale v roce 2006 nastoupil do Městských divadel pražských, kde působí dodnes. I v tomto angažmá ztvárnil řadu velkých rolí – např. Arganta ve Scapinových šibalstvích, Knoflíkáře v Peeru Gyntovi, Tatínka ve Zlatých úhořích či titulní úlohu v Králi Learovi.[9][2]
Zatím nejnovějšími jsou hlavní role Kníže vídeňský Vincentio v inscenaci Něco za něco (2018, Divadlo pod Palmovkou) a André, osmdesátník (trpící Alzheimerovou chorobou) v inscenaci Otec (2017, Divadlo Rokoko).[10][11]

Účinkoval v řadě televizních inscenací a seriálů (Tři králové, PF 77, Hodina tance a lásky, Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Cukrárna, Cirkus Bukowski, První republika) a filmů (Výchova dívek v Čechách, Milenci a vrazi, Vratné lahve, Bathory), příležitostně spolupracuje se zahraničními produkcemi (filmy Duna, Hostel), po mnoho let pracuje v rozhlase a v dabingu.[9][2]

Rodina

S manželkou Eliškou, psycholožkou a spisovatelkou, žije již přes padesát let. Mají spolu tři děti – syna Jana (žije dlouhodobě v zahraničí), Barunku (kvůli diagnóze simplexní schizofrenie žije od 18 let v ústavu v Seleticích) a Andulku.[12]

Dílo

Rozhlasové role

  • 1994 Milan Navrátil na motivy arabské pohádky: O rybáři a člověku z moře, účinkovali: Blanka Bohdanová, Jan Vlasák (rybář Abdalláh), Petr Štěpánek, Jaroslav Satoranský, Stanislav Fišer, Vladimír Brabec, Sylva Turbová, Miroslava Pleštilová, Jiří Holý a Jiří Šrámek. Režie: Maria Křepelková[13]
  • 2019 David Greig: Vzdálené ostrovy, Český rozhlas, překlad David Drozd. Rozhlasová úprava a dramaturgie Martin Velíšek. Hudba Jan Šikl. Režie Petr Mančal. Osoby a obsazení: Kirk - majitel ostrova (Jan Vlasák), Kirkova neteř (Ivana Uhlířová), John - přírodovědec (Marek Holý) a Robert - přírodovědec (Jiří Racek) a (Rostislav Novák).[14]
  • 2020 – Alois Jirásek: Lucerna (Praha)[15]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c BALONOVÁ, Izabela. Jitka Smutná, Jan Vlasák – herecká a pedagogická metoda. Praha, 2010, s. 9. Diplomová práce. Přístup také z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/89787
  2. ↑ a b c d e f g h i KRATOCHVÍLOVÁ, Zdena a ZNOJILOVÁ, Veronika. Jan Vlasák. Gymnázium Čáslav, 2009/2010. Nepublikováno.
  3. ↑ TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století. III. díl, Q–Ž. V Praze: Paseka, 1999, s. 468. ISBN 80-7185-248-1.
  4. ↑ Vivat academia. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 1997. Dostupné online. S. 161. 
  5. ↑ a b c d FIKEJZ, Miloš. Český film: herci a herečky. III. díl, S–Ž. Praha: Libri, 2008, s. 699. ISBN 80-7277-331-3.
  6. ↑ a b BALONOVÁ, Izabela. Jitka Smutná, Jan Vlasák – herecká a pedagogická metoda. Praha, 2010, s. 10. Diplomová práce. Přístup také z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/89787
  7. ↑ Candide. In: Virtuální studovna Divadelního ústavu [online]. ©2018 [cit. 4. 2. 2018]. Dostupné z: http://vis.idu.cz/ProductionDetail.aspx?id=10250&mode=0
  8. ↑ a b BALONOVÁ, Izabela. Jitka Smutná, Jan Vlasák – herecká a pedagogická metoda. Praha, 2010, s. 11. Diplomová práce. Přístup také z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/89787
  9. ↑ a b c BALONOVÁ, Izabela. Jitka Smutná, Jan Vlasák – herecká a pedagogická metoda. Praha, 2010, s. 12. Diplomová práce. Přístup také z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/89787
  10. ↑ Něco za něco. In: Virtuální studovna Divadelního ústavu [online]. ©2018 [cit. 4. 2. 2018]. Dostupné z:http://vis.idu.cz/ProductionDetail.aspx?id=48650&mode=0
  11. ↑ Otec. In: Virtuální studovna Divadelního ústavu [online]. ©2018 [cit. 4. 2. 2018]. Dostupné z: http://vis.idu.cz/ProductionDetail.aspx?id=47930&mode=0
  12. ↑ VLASÁK, Jan a OPLATKOVÁ, Martina. Jan Vlasák: Člověk nemůže jen lízat smetanu. Naše rodina. 2008, č. 6 (5. 2. 2008).
  13. ↑ [1]
  14. ↑ VELÍŠEK, Martin. David Greig: Vzdálené ostrovy. Vltava [online]. Český rozhlas, 2019-09-03 [cit. 2019-09-04]. Dostupné online. 
  15. ↑ VENCLOVÁ, Renata; HLAVICA, Lukáš. Alois Jirásek: Lucerna. Pohádková hra z českého podzámčí o poddanství, strachu z vrchnosti a odvaze postavit se za svá práva [online]. Český rozhlas, 2020-03-13 [cit. 2020-03-14]. Dostupné online. 

Literatura

  • BALONOVÁ, Izabela. Jitka Smutná, Jan Vlasák – herecká a pedagogická metoda. Praha, 2010. 92 s. Diplomová práce. Ved. práce Mgr. Martin Pšenička, Ph.D. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Přístup také z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/89787
  • KRATOCHVÍLOVÁ, Zdena a ZNOJILOVÁ, Veronika. Jan Vlasák. Gymnázium Čáslav, 2009/2010. Nepublikováno.
  • Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 229, 230, 340, 353, 473, 474.
  • FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 699–701. 
  • Postavy brněnského jeviště: umělci Národního, Zemského, Státního a Národního divadla v Brně: Český divadelní slovník. III, 1884–1994. Uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno: Národní divadlo, 1994. 791 s. S. 139–141.
  • TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 468. 
  • VLASÁK, Jan a RESLOVÁ, Marie. Jan Vlasák: Jsem sám sobě překážkou. Divadelní noviny [online]. Publikováno 4. února 2015 [cit. 4. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.divadelni-noviny.cz/jan-vlasak-jsem-sam-sobe-prekazkou
  • ANDREJSKOVÁ, Jana a kol. To je let--: 1880–1975–2010: 130 let Gymnázia a 35 let Střední odborné školy pedagogické Čáslav. Čáslav: Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická ve spolupráci s Helma Beta, 2010. 103 s. ISBN 978-80-254-6748-0.

Externí odkazy

Zdroj