Jakub Alfeův

Svatý
Jakub Alfeův
Socha sv. Jakuba Menšího
Socha sv. Jakuba Menšího
apoštol a mučedník
Narození neznámé
Úmrtí 1. století
Jeruzalém
Příčina úmrtí Poprava ukamenováním
Svátek 3. května
Rodiče Marie Kleofášova
Úřady apoštol
Uctíván církvemi všechny křesťanské církve s kultem svatých
Atributy valchařská tyč, kniha
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Socha sv. Jakuba Menšího v kostele Mafra Palace, Portugalsko

Svatý Jakub je jedním z dvanácti apoštolů, které si Ježíš vyvolil, a bývá v Novém zákoně obvykle uváděn s dodatkem syn Alfeův[1][2][3]. Bývá též ztotožňován s Jakubem, jenž je označován dodatkem Menší či Mladší (řecky HO MIKROS, ο μικρος)[4], a to zřejmě kvůli svému jmenovci Jakubovi Většímu, který byl buď vyšší postavy nebo o něco starší věkem. Někdy je ztotožňován s Jakubem Spravedlivým, zvaným „bratr Páně“. Jakub Menší byl synem svaté Marie Kleofášovy, která stála pod křížem s Ježíšovou matkou[5]. Protože jméno Kleofáš je zcela řeckého původu (Κλωπας, KLÓPAS, či Κλεοπας, KLEOPAS, doslova „Slavného otce“), kdežto Alfeus je v podstatě pořečtělý hebrejský výraz (חַלְפִּי, CHALPI, doslova „Zaměněný“)[6], má se za to, že otec svatého Jakuba byl nazýván oběma jmény.

Podle tradice byla svatá Marie Kleofášova blízkou příbuznou Panny Marie a svatý Jakub Mladší tím pádem Ježíšovým bratrancem. Její dcerou měla být svatá Salome Jeruzalémská (zvaná též sv. Marie Salome), manželka Zebedeova, tj. matka (dalších dvou z Dvanácti apoštolů) : sv. Jakuba Staršího = Většího a sv. Jana Evangelisty. Obě jsou připomínány 24. dubna. Podle jedné z legend byl Jakub Mladší svým vzhledem podobný Ježíšovi a Ignác z Antiochie, který se s Ježíšem nikdy nesetkal, si přál putovat do Jeruzaléma a spatřit Jakuba, aby si mohl představit, jak asi Kristus vypadal.

Evangelijní činnost

Se jménem tohoto apoštola se pojí apokryf Protoevangelium Jakubovo[7], které opěvuje svatost a panenství Panny Marie.

Ti, kdo pokládají svatého Jakuba za prvního jeruzalémského biskupa, věří, že jeho působištěm byl především Jeruzalém. Skutky apoštolů zdůrazňují, že tento Jakub měl v Jeruzalémské církvi vůdčí postavení. Na apoštolském koncilu, který se konal (v letech 49-50 n.l.) po smrti Jakuba Většího, spolu s Petrem pomohl překonat nebo lépe integrovat původní židovskou dimenzi křesťanství spolu s požadavkem nenakládat obráceným pohanům povinnost podřizovat se veškerým předpisům Mojžíšského zákona (například obřízka)[8]. Svatý Pavel z Tarsu, který mu připisuje zvláštní vidění Vzkříšeného[9], když mluví o své návštěvě Jeruzaléma, zmiňuje Jakuba dokonce před Petrem, a označuje za "sloupy církve" oba zároveň. Ještě i z dalších míst je patrné významné postavení Jakuba, např. když Petr po vysvobození z vězení žádá, aby to oznámili Jakubovi a bratřím[10].

Mučednická smrt

Nejstarší informaci o smrti tohoto Jakuba nám podává židovský historik Josefus Flavius. Ve svých Židovských starožitnostech, napsaných v Římě koncem 1. století, vypráví, že o Jakubově smrti bylo rozhodnuto nezákonnou iniciativou velekněze Annáše (syna toho Annáše, kterého zmiňují evangelia), který využil prodlevy mezi sesazením římského prokurátora Festa a příchodu jeho nástupce Albina a roku 62 nařídil jeho ukamenování. Křesťanská tradice vypráví, že se ho po statečném vystoupení v Jeruzalémském chrámu chopili nepřátelé a shodili ho z cimbuří chrámové hradby a začali jej kamenovat. Když umíral, modlil se za ty, kdo ho zabíjeli. Tu někdo z davu vykřikl: „Přestaňte, vždyť on se za vás modlí k Bohu!“ Slyšel to jeden valchář, vzal sochor, jímž se sukno máčí ve vodě a udeřil jím Jakuba do hlavy tak, že jej usmrtil. Historik Eusebius napsal o jeho nestranné spravedlnosti i o úctě ke starozákonní tradici a zbožnosti. Mnoho Židů si jej pro jeho vlastnosti velmi vážilo a mnozí z nich přijímali křesťanství. Byl nazýván "spravedlivý" a o jeho hluboké zbožnosti se tradovalo, že trávil tolik času na modlitbách, až se mu zvětšila kolena tak, že měl nohy podobné nohám velblouda.

Ostatky

Pohřben byl na místě umučení. Tam umístěný náhrobní kámen se dochoval do doby císaře Hadriána (vládl v l.117 - 138 n.l.) Pak až do 4. století se o jeho hrobu nevědělo, až byly jeho ostatky znovu nalezeny a mohlo tak dojít k jejich uložení do kostela v tom místě. Část relikvií byla v 6. století přenesena do Říma společně s ostatky apoštola Filipa do chrámu "Dvanácti apoštolů". Jeho svátek je slaven v liturgickém kalendáři spolu s apoštolem Filipem. Ve starém kalendáři byl jejich svátek uváděn 1. května, což souviselo s přenesením jejich ostatků a hlavně s posvěcením římské baziliky Dvanácti apoštolů 1. 5. 570. Noci před jejich svátkem se podle lidové tradice říká filipojakubská noc. V novém římskokatolickém kalendáři došlo k přesunu svátku o dva dny pro památku Josefa Dělníka a Atanáše, učitele církve, na 3. května. Starokatolické církve(z Utrechtské unie) jej slaví stále v původním termínu, 1. května.

Patronace

Svatý Jakub Mladší je patronem Uruguaye, Fríska a Dieppe, z živností cukrářů, kramářů, kloboučníků, paštikářů, koželuhů většinou společně se svatým Filipem. Navíc je také patronem umírajících, kvůli jeho shovívavosti se svými vrahy. V Anglii je svatému Jakubovi zasvěceno 26 kostelů, často společně se svatým Filipem.

Ikonografie

Atributy svatého Jakuba Mladšího jsou valchářská tyč (tyč s proděravělou deskou = nástroj jeho smrti, viz výše), kyj, kamení, kniha, svitek. Bývá zobrazován podle nástroje umučení zpravidla s kyjem, ale také na mnoha obrazech, jak ho shazují z chrámové hradby nebo jako dítě s malým mlýnkem.

Odkazy

Reference

  1. Mt 10, 3 (Kral, ČEP)
  2. Mk 3, 18 (Kral, ČEP)
  3. Sk 1, 13 (Kral, ČEP)
  4. Mk 15, 40 (Kral, ČEP)
  5. J 19, 25 (Kral, ČEP)
  6. HELLER, Jan. Výkladový slovník biblických jmen. Praha: Advent-Orion/Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7172-865-9/80-7021-725-1. S. 493, 520. 
  7. DUS, Jan A; POKORNÝ, Petr. Neznámá evangelia (Novozákonní apokryfy I.). Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-839-8. S. 254. 
  8. Sk 15, 13 (Kral, ČEP)
  9. 1Kor 15, 7 (Kral, ČEP)
  10. Sk 12, 17 (Kral, ČEP)

Literatura

  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 

Související články

Externí odkazy

Zdroj