Ján Borodáč

Ján Borodáč
Pamětní deska Jána Borodáče v Klenově
Pamětní deska Jána Borodáče v Klenově
Narození 18. června 1892
Prešov
Úmrtí 18. února 1964 (ve věku 71 let)
Bratislava
Místo pohřbení Hřbitov Slávičie údolie
Alma mater Pražská konzervatoř
Povolání spisovatel, pedagog, režisér, herec, překladatel, divadelní režisér, dramatik, publicista a vysokoškolský učitel
Zaměstnavatel Slovenské národní divadlo
Ocenění národní umělec (1955)
Řád republiky
Řád práce
Choť Oľga Borodáčová
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Národní umělec Ján Borodáč, pseudonymy Ján Debnár, Janko Bystrý (18. června 1892 Prešov – 18. února 1964 Bratislava) byl slovenský herec, dramatik, překladatel, publicista, divadelní režisér a pedagog, který se stal zakladatelem a tvůrcem slovenského profesionálního divadla.

Život

hrob Jána Borodáče na hřbitově ve Slavičím údolí

Vystudoval učitelský ústav a dva roky pak působil jako učitel na východním Slovensku (Pstrina, Kvačany). V roce 1913 však musel narukovat a jako voják byl po vypuknutí první světové války odvelen na ruskou frontu. Zde byl zraněn a upadl do ruského zajetí, kde se naučil rusky, seznámil se s ruskou literaturou a zapojil se do ochotnické divadelní činnosti.

V roce 1918 se vrátil na Slovensko, kde začal opět učit a organizovat ochotnická divadelní představení. Práce v divadle se mu natolik zalíbila, že v roce 1919 odjel do Prahy, kde vůbec jako první Slovák začal studovat herectví na Pražské konzervatoři. Studium ukončil v roce 1921.

V sezóně 1921/1922 hrál v Propagačním souboru Slovenského národního divadla zvaném Marška (z německého slova Marschkompanie). Zde se setkal se svojí budoucí manželkou herečkou Olgou Országhovou a herci Jozefem Kellem, Andrejem Bagarem a Gašparem Arbétem. Šlo o vůbec první slovenské profesionální herce. Marška prováděla zájezdovou činnost po Slovensku se záměrem propagovat vznik slovenského profesionálního divadla. Soubor se však po jedné sezóně rozpadl.

V roce 1922 odejel Borodáč učit do Sabinova, kde se později i oženil a se svojí manželkou Olgou začal hrát v ochotnickém kroužku. O dva roky později, v roce 1924, se Slovenské národní divadlo rozhodlo angažovat manžele Borodáčovy. On sám pak začal vyučovat hereckou techniku na dramatickém oddělení Hudební a dramatické akademie, začal též se svými prvními režijními pracemi. V roce 1929 se stal dramaturgem a uměleckým šéfem Činohry Slovenského národního divadla.

V roce 1932 se činoherní soubor rozdělil na slovenskou a českou činohru. Vedoucím slovenské činohry se stal právě Ján Borodáč. V době Slovenského státu přešlo Slovenské národní divadlo z rukou soukromé společnosti pod správu vládního komisaře. I on sám byl tehdy pod vlivem dobových nacionalistických nálad, což dosvědčují jeho dramatické prvotiny – Chlapci na stráži a Juro Jánošik i poměrně nešťastné úpravy slovenských klasických divadelních her, např. Chalupkovo Kocúrkovo alebo Len aby sme v hanbe neostali a Palárikových Inkognita a Drotára, jež vyzněly jako agitka válečného Slovenského státu.

Po druhé světové válce byl pověřen obnovou Východoslovenského národního divadla (dnes Štátne divadlo) v Košicích. Spolu s manželkou zde působil až do roku 1953 a využil svoje praktické zkušenosti, které nabyl při budování Slovenského národního divadla v Bratislavě. Taktéž změnil svoji divadelní rétoriku a vrhl se na socialistický realismus. Po návratu do Bratislavy opět pracoval jako režisér ve Slovenském národním divadle a jako pedagog na Vysoké škole múzických umění, kde učil herectví a režii. V Bratislavě pracoval a pobýval až do své smrti v roce 1964.

Dílo

Jako herec vytvořil v letech 1921 a 1948 na jevištích Slovenského národního divadla a Východoslovenského národního divadla téměř sto postav. Jeho význam však spočívá v tom, že organizoval slovenský divadelní život a významnou mírou se zasloužil o vybudování slovenského profesionálního divadelnictví. Jako režisér sledoval zejména národně-buditelské cíle. Slovenské národní divadlo hrávalo také v odnárodněných a pomaďarštěných městech, kde se snažilo získat diváky pro nové slovenské divadlo.

Ve 20. a 30. letech patřily k jeho nejvydařenějším inscenacím Tajovského hry Statky – zmätky a Ženský zákon, Palárikovo Zmierenie alebo Dobrodružstvo pri obžinkoch a Hviezdoslavova drama Herodes a Herodias. Zasloužil se o rozkvět dramatické tvorby Ivana Stodoly, uváděl také divadelní hry Jána Chalupky, Ladislava Nádaši-Jégého, Vladimíra Hurbana Vladimírova a jiných.

Hry inscenoval velmi realisticky, někdy až popisně. Pod vlivem Stanislavského a moskevského MCHATu se postupně dopracoval až k psychologickému realizmu. Komedie mu byly bližší než tragédie. Také z děl ruských a sovětských autorů si vybíral hlavně veselohry, ale inscenoval i tragédie. Mezi jeho nejlepší poválečné inscenace patří Čechovovy Tři sestry inscenované v Košicích. Ze začátku úroveň jeho inscenací často kolísala, protože musel tvořit velice rychle a na umění mu nezůstával čas.

Kromě toho také psal různé studie o divadle a překládal divadelní hry z ruštiny. Za svoji dlouholetou práci ve slovenské divadelnictví byl oceněn několika cenami a tituly (Státní cena – 1952, národní umělec – 1955, Řád práce – 1960 a Řád republiky – 1962).

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Borodáč na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy

Zdroj