Impala

Jak číst taxoboxImpala
alternativní popis obrázku chybí
Samec impaly
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád sudokopytníci (Artiodactyla)
Čeleď turovití (Bovidae)
Podčeleď impaly (Aepycerotinae)
Gray, 1872
Rod impala (Aepyceros)
Sundevall, 1847
Binomické jméno
Aepyceros melampus
Lichtenstein, 1812
Mapka s rozšířením
Mapka s rozšířením
Mapka s rozšířením
     A. m. melampus
     A. m. petersi
Poddruhy
  • A. m. petersi
  • A. m. melampus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Impala (Aepyceros melampus - z řeckého αιπος, aipos = vysoký a κερος, ceros = roh + melas = černá a pous = noha) je středně velká africká antilopa. Jde o jediný druh podčeledi Aepycerotinae a rodu Aepyceros.

Popis

Samci impaly váží 45 až 80 kg a jejich výška v kohoutku bývá 80 až 95 cm. Samice je většinou menší a váží 40 až 60 kg. Rohy jsou černé, až 90 cm dlouhé a lyrovitě stočené. Vyskytují se pouze u samců. Hlava je celkově malá, oči poměrně velké a uši úzké a zašpičatělé. Zbarvení impal je převážně rudohnědé, na bocích světle hnědé a na břiše světlé. Na hlavě se od nosu k čelu a mezi ušima táhne černý pruh. Pro impaly jsou charakteristické i 2 černé pruhy na hýždích a černá skvrna na spěnkách. Obě pohlaví se přitom zbarvením nijak neliší.

Rozšíření

Vyskytuje se v savanách na území Keni, Tanzanie, Svazijska, Mosambiku, Namibie, Botswany, Zambie, Zimbabwe, jižní Angoly, severozápadní Jihoafrické republiky a Ugandy. Populace druhu je přitom odhadována na 2 miliony jedinců.[2]

Způsob života

Skákající impala

Impaly jsou přizpůsobivé, vždy se však zdržují nedaleko vodních ploch. Živí se převážně travinami a listy stromů. Samice s mláďaty tvoří během období dešťů stáda čítající až 200 kusů. Dospělí samci si obhajují teritoria a stáda samic, která na jejich území vstoupí, začnou bránit od ostatních dospělých samců. Každé ze samic se přitom v případě potřeby snaží zabránit v tom, aby jeho teritorium opustila. Mladí samci jsou ze stád vyhnáni a shlukují se proto do menších mládeneckých skupin.

Březost trvá zpravidla 7 měsíců, samice rodí většinou 1 mládě. Rodící samice opouští stádo a po porodu vytváří s jinými kojícími samicemi menší skupinky. V jedné z nich přitom může být až 20 mláďat, která často nechávají ve skrytu keřů i zcela osamocená, častěji však s dozorem. Mláďata kojí po dobu 4 až 6 měsíců a ke stádu se s nimi opět připojují, až když jsou dostatečně odrostlá. V období sucha samci impal svá teritoria opouští a tvoří společně s jinými skupinami velká smíšená stáda. Impaly se poměrně často projevují hlasitým frkáním. Na vyrušení reagují rychlým útěkem, doprovázeným až 10 m dlouhými a 3 m vysokými skoky,[3] při kterém mohou dosáhnout rychlosti až 90 km/h[4] (podle jiných údajů 80 km/h při běhu na vzdálenost 1500 m[5]). Hlavní hrozbu pro ně představují levharti, gepardi, lvi a psi hyenovití.[6]

Dožívá se 12-15 let.[6]

Poddruhy

Počet poddruhů není ustálen (některé zdroje uvádějí až 6),[7] na základě výsledků mitochondriální DNA analýzy však bývají v současné době uznávány obvykle 2:[8]

  • Impala černočelá (Aepyceros melampus petersi)
  • Impala jihoafrická (Aepyceros melampus melampus)

Odkazy

Reference

  1. Červený seznam IUCN 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02]
  2. IUCN SSC Antelope Specialist Group. Aepyceros melampus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2016 [cit. 2020-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. https://www.stoplusjednicka.cz/komu-je-nejvic-do-skoku-nejlepsi-skokani-mezi-zviraty
  4. Photo de Adoption d'un bébé Impala par une maman Zèbre !! [online]. Safari-photo.org [cit. 2010-08-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-04-20. (francouzsky) 
  5. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz, 1998-2005. Dostupné online. 
  6. a b Impala [online]. Switcheroo Zoo [cit. 2010-08-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-07-18. (anglicky) 
  7. HLUŠKA, Tomáš. Impala [online]. BioLib [cit. 2010-08-29]. Dostupné online. 
  8. LOUISE GRAU NERSTING a PETER ARCTANDER: Phylogeography and conservation of impala and greater kudu. Molecular Ecology (2001) 10 , 711–719 online[nedostupný zdroj]

Literatura

  • Zvíře. Redakce David Burnie et al.; překlad Jiří Šmaha. Praha: Euromedia Group, k. s., 2002. ISBN 8024208628. 

Externí odkazy

Zdroj