Ilteber

Ilteber anebo Elteber (staroturecky: RBTLI, ilteber[1]) byl následníkem krále autonomního ale poplatného kmene, nebo politického zřízení v hierarchii Turkuckých kaganátů a Chazarské říše.

V písemných pramenech (Orchonské runové texty v Mongolsku) ze 7. století, se uvádí že vládcové národů jako Jenisejští Kyrgyzové, Karlukové, Oghuzové (Uzové), Ujgurové[2], Türgešové, Karachánové, Kimakové, Kypčaci[3] a ďalší, jakožto vazalové Turkuckých říší, používali titul ilteber anebo elteber. U Jenisejských Kyrgyzů byl elteber nejčasnější známý titul. Kljaštornij a Bartold píšou že vládce Š'poku-a-čan (643 — 680) používal variantu si-li-fa → si-fu.[2] Podle Suprunenka také Kyrgyzové měli titul elteber, ve variantě – išbara.[4] Tuto variantu titulu používali též Sejentaové.[2]

Nejstarší existující zmínka o tomto titulu, z roku 680, je uvedena v křesťanských zdrojích Kavkazské Albánie. Tento výraz je určen pro vládce Severokavkazských Hunů ve variantě – alp ilutuer, pro knížata Chórezmu – chatimolitber a v předislámském období Volžského Bulharska, v období jeho vazalství na Chazarech, – baltavar.

V případě Chazarské říše, vládcové vazalských národů měli titul elteber nebo některou z jeho variant, Volžské Bulharsko, až do roku 969, – jiltawar nebo iltäbär (poté byli nezávislí a vytvořili mocný stát), Burtasové a Severokavkazští Hunové – ilutwer, ilutver. Titul u Barsilů nesl dědičný guvernér ve variantě m-tavar → michtar.[5]

Je známo, že ilteber Almuš se setkal se slavným muslimským cestovatelem Ibn Fadlánem a při zprostředkování poselstva k přijetí islámu požádal o pomoc Abbásovce z Bagdádu.

Reference


V tomto článku byl použit překlad textu z článku Илтәбәр na tatarské Wikipedii.

  1. ↑ Ethno Cultural Dictionary, TÜRIK BITIG
  2. ↑ a b c KLJAŠTORNIJ, Sergej Grigorjevič. "Narod Asparucha" gunny Kavkaza i drevnetjurkskij Olimp // Drevnejšie gosudarstva Vostočnoj Evropy. - ("Народ Аспаруха" гунны Кавказа и древнетюркский Олимп // Древнейшие государства Восточной Европы.). [s.l.]: Moskva, 1999. 123 s. (rusky) 
  3. ↑ ŽAKIP, B. Oe. А 31 Ajbyn. Enciklopedija In. D. Mahranov - Kazak enciklopedijasy - А 31 Айбын. Энциклопедия [B: Д. Махранов - Қазақ энциклопедиясы]. [s.l.]: Almaty, 2011. 880 s. ISBN 9965-893-73-X. (kazašsky) 
  4. ↑ SUPRUNENKO, G. P. Nekatorye istočniki po drevnej istorii kyrgyzov // Istorija i kuľtura Kitaja [Sbornik pamjati akademika V. P. Vasiľeva] - (Некоторые источники по древней истории кыргызов // История и культура Китая [Сборник памяти академика В. П. Васильева]).. Moskva: [s.n.], 1974. Dostupné online. S. 236–248. (rusky) 
  5. ↑ MIFTACHOV, Zufar Zainievič; CHUZIACHMETOV, A. N. Kurs lekcii po istorii tatarskogo naroda, Lekcija 8 Pereselenie Bulgarskich plemen v Srednee Povolže. Kazaň: Gosudarstvennyj pedagogičeskij universitet, 2002. - 1998 2002. ISBN 5-89120-050-3, ISBN 9785891200500. (rusky) 

Literatura

  • GOLB, Norman; PRICAK, Omeljan. The Jews of Khazaria. 2nd ed.. Lanham MD: Rowman & Littlefield Publishers, Inc,, 2006. (anglicky) 
  • KLJAŠTORNIJ, Sergej Grigorjevič. "Narod Asparucha" gunny Kavkaza i drevnetjurkskij Olimp // Drevnejšie gosudarstva Vostočnoj Evropy.. [s.l.]: Moskva, 1999. 123 s. (rusky) 
  • BROOK, Kevin Alan. Khazarian Hebrew Documents of the Tenth Century.. [s.l.]: Ithaca: Cornell Univ. Press, 1982. (anglicky) 
  • ARTAMONOV, Michail Illarijonovič. Istoria chazar. - (История хазар.). [s.l.]: Moskva, 2001. 338 s. (rusky) 

Související články

Zdroj