Iljušin Il-76

Il-76
Il-76MD ruského letectva
Il-76MD ruského letectva
Určení víceúčelový transportní letoun
Původ Sovětský svaz/Rusko
Výrobce TAPO (dříve)
Aviastar-SP
Konstruktérská skupina Iljušin
Šéfkonstruktér G. V. Novožilov
První let 25. března 1971
Zařazeno červen 1974
Charakter Ve službě
Uživatel Ruské letectvo
Ukrajinské letectvo
Indické letectvo
Výroba 1971–dosud
Vyrobeno kusů 960
Varianty Iljušin Il-78
Berijev A-50
KJ-2000
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Iljušin Il-76 (kód NATO „Candid“) je víceúčelový čtyřmotorový strategický transportní letoun navržený sovětskou konstrukční kanceláří Iljušin. Poprvé byl plánovaný v roce 1967 jako komerční nákladní letoun a náhrada za turbovrtulové Antonovy An-12. Byl navržen tak, aby dokázal dopravit těžké stroje do odlehlých, špatně obsluhovaných oblastí. První prototyp stroje vzlétl 25. března 1971 a ještě téhož roku byl předveden na aerosalonu v Paříži. Sovětské letectvo obdrželo první sériové kusy v roce 1974. O dva roky později byla zalétána civilní verze pro Aeroflot, postupně vznikaly různé obměny.

Vojenské verze Il-76 byly široce používány v Evropě, Asii a Africe. Vznikly i verze pro tankování paliva za letu nebo velitelské centrum. Výroba modernizovaného letounu pokračuje i v současnosti, v roce 2012 poprvé vzlétla hluboce modernizovaná verze Il-76MD-90A (Il-476).

Il-76 zažil rozsáhlou službu jako komerční nákladní letoun s rampou, zejména pro nadměrné nebo těžké předměty, které nelze jinak přepravovat. Byl také použit jako záchranný transportní prostředek pro civilní evakuace, jakož i pro humanitární pomoc a pomoc při katastrofách po celém světě. Díky své schopnosti operovat z nezpevněných ranvejí byl užitečný v nezastavěných oblastech. Specializované modely byly také vyráběny pro letecké hašení a výcvik stavu beztíže.

Vznik

Základní požadavky na nový transportní letoun pro vojenské letectvo SSSR byly jeho velitelstvím navrženy a schváleny 28. června 1966. OKB S. V. Iljušina dostala 27. listopadu 1967 nařízení na vývoj a výrobu armádou koncipovaného stroje, který bude schopen nést užitečné zatížení 40 tun (88 000 lb) na vzdálenost 5 000 km (2700 NMI; 3 100 mil) v době kratší než šest hodin, který je schopen pracovat z krátké a neupravené dráhy a bude schopen vyrovnat se s nejhoršími povětrnostními podmínkami (např. na Sibiři a v arktické oblasti Sovětského svazu). Ve výzbroji měl nahradit upravené dopravní typy Iljušin Il-12D, Iljušin Il-14T i turbovrtulové An-12 a Antonov An-22.

Na podzim 1969 byla maketa Il-76 v měřítku 1:1 předvedena maketní komisi. V prosinci téhož roku byl typový návrh odsouhlasen s následnou realizací stavby prvního prototypu. V roce 1970 byl vedením projektu pověřen Iljušinův zástupce, šéfkonstruktér Genrich Vasiljevič Novožilov.

Vývoj a konstrukce

Civilní varianta Iljušinu Il-76 v Iráku.
Prosklený nos Il-76TD
Podvozek Iljušinu Il-76

Slavnostní roll-out se konal v březnu 1971 a ihned poté byla zahájena první etapa pozemních testů. K záletu prvního prototypu (imatrikulace SSSR-86712, výr. č. 01-01) došlo 25. března 1971 se zkušební osádkou velitele E. I. Kuzněcova z továrního letiště Chodynka.[1] Po úspěšném dokončení zkušebního programu byl podroben únavovým testům konstrukce a kompletně rozlámán.

Druhý létající prototyp (SSSR-86711, 01-03) z tovární haly vyroloval v dubnu 1973. Po další návštěvě aerosalonu v Paříži byl v závěru zkoušek při pojíždění poškozen a následně zrušen.

Sériová produkce Il-76 byla zahájena v roce 1973 a probíhala ve výrobním závodě č.84 v Taškentu v Uzbekistánu. K úvodnímu vzletu prvního sériového stroje (SSSR-76500, 033401016) došlo 8. května 1973 se zkušební osádkou A. M. Ťurjumina. Po ukončení všech zkoušek byl stroj odstaven na základně v Žukovském a sešrotován.

Druhý sériový letoun (SSSR-76501, 033401019) vzlétl v říjnu 1973 s již instalovanou kabinou střelce s dvojicí kanónů GŠ-23 ráže 23 mm a na zádi umístěným naváděcím radarem pod SOP. V prosinci 1976 byly do provozu uvedeny další dva sériové exempláře (SSSR-76502, 063407206 a SSSR-76503, 063408209), které sloužily ke školení prvních osádek. Pravidelné lety na linkách Aeroflotu byly zahájeny 26. září 1977.

V roce 1990 byly vyvinuty modernizované varianty MF, TF, ale kvůli finančním problémům hlavního odběratele – sovětského a po roce 1991 ruského letectva – nebyly vyrobeny ve velkém. Prototyp delší varianty Il-76MF s větší kapacitou poprvé vzlétl 1. srpna 1995. Produkce byla zastavena kolem roku 1997. Některá obchodní letadla byla, počínaje rokem 2004, modernizována na Il-76TD-90VD, s využitím nových motorů PS-90 pro splnění evropských norem hluku. V roce 2005 ČLR v Rusku objednala 34 nových Il-76MD a 4 tankery Il-78, a v továrně v Taškentu v Uzbekistánu bylo dokončeno 16 neúplných strojů. Produkce Il-76 se nachází v nové továrně Aviastar-SP v Uljanovsku v Rusku, ve spolupráci s továrnou ve městě Taškent.

Poslední zásadní modernizace, Il-76MD-90A (Il-476), má zvýšit užitnou hodnotu letounu (úspora paliva, větší vzletová hmotnost 210t, zvýšený dolet). Toho je dosaženo mimo jiné díky novým motorům PS-90A, přepracovanému křídlu, moderní avionice atd. První let se uskutečnil 22. září 2012.

Nehody a incidenty

V populární kultuře

Il-76 si zahrál ve Speciálu ze Středního východu pořadu Top Gear s britskou premiérou 26. prosince 2010. Na začátku pořadu s ním moderátoři i s auty přistávají na irácké letiště v otevřeném nákladovém prostoru. Po dobu cca pěti minut je možné vidět některé detaily z vnitřku letadla.

Varianty

Jedna z prvních variant Il-76TD v Zürichu
Kokpit indického Il-76
Zadní střelecká věž Il-76
Nákladový prostor Il-76MD
  • Il-76 – základní verze o nosnosti 30 000 kg.
  • Il-76M – (Modificirovannyj), kód NATO Candid B, vojenská verze z roku 1977 se zvýšeným maximálním zatížením na 47 000 kg a kanónovou výzbrojí v zadním střelišti.
  • Il-76MD – (Modificirovannyj Dalnyj) verze s prodlouženým doletem, vyšší vzletovou hmotností a zesíleným křídlem. Prototyp (SSSR-86871, 0013434002) byl zalétaný v roce 1981.
  • Il-76MD Skalpel létající nemocnice vyrobená ve dvou kusech (RA-86905, 0023436054 a RA-86906, 0023436064). První z nich byla 6. června 1990 sestřelena střelou Stinger během přistávacího manévru na letišti v Kábulu.
  • Galaraj – indické označení Il-76MD.
  • Il-76MF – prodloužená verze Il-76MD o 6,6 m s novými motory PS-90A-76 o vzletovém tahu po 156,94 kN, nosnost 52000 kg. Stanoviště střelce pod směrovým kormidlem bylo z důvodu úspory hmotnosti vypuštěno. Konstrukce křídla byla zesílena. Výroba prvního prototypu byla zahájena v únoru 1994, roll-out proběhl na počátku roku 1995, zálet pak 1. srpna téhož roku se zkušební osádkou velitele Anatolije N. Knyševa.[6] Druhý vyrobený kus vyroloval v Taškentu v listopadu 1999.
  • Il-76MF-100 – Il-76 s motory CFM56-5C2.
  • Il-76P/TP/DMP – protipožární verze s nádrží VAP-2 na 42 000 kg vody a vypouštěcím zařízením. Nejmodernější verze je schopna nést až 50 000 kg hasicí směsi.
  • Il-76K/MDK/MDK-2 – stroje upravené pro simulaci nulové gravitace.
  • Il-76PP – (Postanovščik Poměch) letoun určený k elektronickému boji vybavený ECM a rušícím zařízením (SSSR-86889, 0013434009), slouží jako doprovod A-50.
  • Il-76MT – dvě letadla sloužící jako létající nemocnice s operačním sálem a pooperačním pokojem.
  • Il-76VPK/Il-82 – dvojice letadel Aeroflotu přestavěných na létající velitelské stanoviště.
  • Il-76PS/PSD/Il-84 – navrhovaná verze pro úkoly SAR, vyroben pouze jeden stroj (SSSR-76471, 0033446345).[7]
  • Il-76LL/MA – testovací letadla, létající laboratoře.
  • Il-76SK – létající velitelské stanoviště určené pro vyhodnocování letových testů.
  • Il-76T – (Transportnyj), kód NATO Candid A, první civilní nákladní verze se zesílenou konstrukcí centroplánu a větší zásobou paliva. Pohon zajišťovala čtveřice proudových motorů Solovjev D-30KP.
  • Il-76TD - (Transportnyj Dalnj) verze vzniklá dalším vývojem „Téčka“ se zesíleným křídlem a podvozkem s výkonnějšími motory D-30KP 2. série. V křídle byly zabudovány další dvě palivové nádrže, které prodloužily dolet o 400 km. První stroj (SSSR-76464, 0033448407) převzal Aeroflot v květnu 1985.
  • Il-76TD-90
  • Il-76TF - civilní verze MF
  • Il-78 – kód NATO Midas, tankovací verze zalétaná 26. června 1983 zkušební osádkou velitele V. S. Bělousova, celkem vyrobeno 45 kusů
  • Il-78M – modernizovaná tankovací verze, zálet 7. března 1987.
  • Il-78MK – tankovací verze určená pro export.
  • Il-78V – verze s upravenými tankovacími podvěsy.
  • Berijev A-50 – kód NATO Mainstay, verze pro včasnou výstrahu a řízení, na níž spolupracovala konstrukční kancelář G. M. Berijeva a TMZ G. Dimitrova. Letoun má prodloužený trup, zařízení pro tankování paliva za letu, satelitní anténu a přehledový radiolokátor Šmel. Radar je schopný sledovat současně až 60 cílů na vzdálenost do 250 km. Celkem bylo vyrobeno asi 40 kusů.
  • A-50M – upravené letouny s výkonnějším radiolokátorem a palubními počítači.
  • A-50U – modernizované stroje s novým výkonnějším radiolokátorem a prodlouženou vytrvalostí.
  • Adnan – irácké stroje Il-76MD přestavěné na AEW a vybavené otočným krytem o průměru 9 m s radiolokátorem.
  • Il-76MD-90A (Il-476) – hluboká modernizace letounu, větší dolet, nové motory, křídlo, skleněný kokpit atd.
  • Berijev A-100 – vzdušné středisko řízení a včasné výstrahy vyvinuté na základě Il-76MD-90A.

Specifikace (Il-76TD-90)

Technické údaje

  • Osádka: 5
  • Kapacita: 42 t (Il-76M), 48 t (Il-76MD), 60 t (Il-76MD-90A)
  • Délka: 46,59 m
  • Rozpětí: 50,5 m
  • Výška: 14,76 m
  • Nosná plocha: 300,0 m²
  • Hmotnost (prázdný): 92 500 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 195 000 kg
  • Pohonná jednotka: 4 × dvouproudový motor Solovjev D-3030KP, každý o tahu 117,7 kN

Výkony

  • Maximální rychlost: 900 km/h (490 kt, 560 mph) 0,82 Mach, záleží na výšce
  • Dolet: 5 000 km pro (Il-76MD-90A/TD-90VD) s nákladem 52 tun; 4 000 km (Il-76M/T); 4 400 km (Il-76MD/TD), 4 200 km (Il-76MF/TF)
  • Dostup: 13 000 m
  • Plošné zatížení: 566,7 kg/m²
  • Poměr tah/hmotnost: 0,228–0,252

Odkazy

Reference

  1. ↑ Milan Cvrkal, Letectví a kosmonautika, Transportní Iljušin Il-76, 2003, č. 20, str. 53
  2. ↑ ASN Aircraft accident Ilyushin Il-76MD 15-2280 Kerman. aviation-safety.net [online]. [cit. 2024-01-26]. Dostupné online. 
  3. ↑ Accident description [online]. Aviation Safety Network, 2023-09-23 [cit. 2023-09-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ СМИРНОВ, Иван. Что известно о крушении Ил-76 в Мали: были ли там бойцы ЧВК «Вагнер». NEWSru [online]. 2023-09-23 [cit. 2023-09-24]. Dostupné online. (rusky) 
  5. ↑ V Rusku se zřítil vojenský letoun. Vezl buď ukrajinské zajatce, nebo střely. www.seznamzpravy.cz [online]. [cit. 2024-01-25]. Dostupné online. 
  6. ↑ Milan Cvrkal, Letectví a kosmonautika, Iljušin Il-76MF/TF, 2003, č. 19, str. 15
  7. ↑ Milan Cvrkal, Letectví a kosmonautika, Transportní Iljušin Il-76, 2003, č. 21, str. 46

Literatura

  • DONALD, David. Kapesní encyklopedie Vojenská letadla. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. ISBN 80-7181-701-5. S. 80. 
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x. 
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 232, 233, 366 a 376. 
  • CVRKAL, Milan. Iljušin Il-76MF/TF. Letectví a kosmonautika. 2003, roč. 79., čís. 19, s. 14–17. ISSN 0024-1156. 
  • CVRKAL, Milan. Transportní Iljušin Il-76. Letectví a kosmonautika. 2003, roč. 79., čís. 20, s. 52–55. ISSN 0024-1156. 

Externí odkazy

Zdroj