Hynek Jaroslav Mejsnar

Hynek Jaroslav Mejsnar
Narození 17. října 1837
Jilemnice
Úmrtí 29. dubna 1895 (ve věku 57 let)
Nové Město
Povolání překladatel a učitel
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hynek Jaroslav Mejsnar[p 1] (17. října 1837 Jilemnice[1] – 29. dubna 1895 Praha-Nové Město[2]) byl český středoškolský profesor a klasický filolog, literárně činný jako básník, překladatel a autor proslovů. Vyučoval zejména na gymnáziích v Táboře (1864–1885) a v Praze (od r. 1885). Po roce 1892 zasedal v pražském sboru obecních starších a několik měsíců také v městské radě. Překládal ze starořečtiny (např. Homérova Ilias, Odysseia a Žabomyší válka; Hésiodovo O původu bohů), ruštiny (např. Krylovovy bajky), dalších slovanských jazyků a norštiny. Přednesl řadu projevů ve verších i próze (souborně Proslovy, verše a řeči příležité některé, 1887). Byl oceňován jako výborný pedagog, plodný překladatel a nadšený vlastenecký řečník; stal se čestným členem studentských spolků a na rodném domě mu byla osazena pamětní deska.

Život

Studium a zaměstnání

Narodil se 17. října 1837 v Jilemnici. V letech 1849–57 studoval na jičínském gymnáziu a v letech 1857–1860 klasickou a slovanskou filologii na pražské univerzitě. Poté nastoupil jako suplující učitel v Banské Bystrici, odkud přešel roku 1861 do Klatov a o rok později do Litomyšli. Roku 1864 získal stálé místo jako profesor na gymnáziu v Táboře, kde strávil téměř 21 let.[3] Od roku 1885[4] do konce života vyučoval na akademickém gymnáziu v Praze.[3]

V letech 1870–1885 také vyučoval ruštinu na hospodářské škole. V roce 1885 byl jmenován přísežným znalcem při c. k. zemském soudu v řeči ruské, řecké a německé. Roku 1889 se stal mimořádným učitelem ruštiny na českoslovanské obchodní akademii a na vyšší dívčí škole.[5]

Po prázdninách 1894 onemocněl rakovinou jazyka[5] a po dlouhé nemoci, při níž ho léčil např. MUDr. Karel Maydl a MUDr. Václav Kopfstein-Penk,[6] zemřel 29. dubna 1895 v Praze.[3] Pohřben byl na Olšanech.[2]

Veřejná činnost

Od mládí byl společensky aktivní. Jako student byl členem jilemnického divadelního souboru Kollár[7] a pořádal vlastenecké zábavy.[8] V Litomyšli spoluzakládal Sokola.[9]

Svou veřejnou činnost rozvinul v Táboře, kde publikoval v místním časopise básně (viz Dílo), pořádal poučné přednášky, vystupoval na slavnostních shromážděních, skládal sokolské verše a překládal cizojazyčná hudební díla pro místní pěvecký sbor. Například v květnu 1867 přednášel sedlákům v Mladé Vožici o hospodářském pokroku a spolčování.[10] V listopadu 1877 přiblížil posluchačům v táborské občanské besedě život Josefa Jungmanna.[11] O rok později v městském divadle promluvil o životě J. K. Tyla[12] a měl veršovaný proslov při svěcení školy v Mladé Vožici.[13] Věnoval se i Boleslavu Jablonskému; v dubnu 1881 o něm přednášel na slavnostním večeru[14] a o pět let později měl hlavní projev při odhalování básníkova pomníku v Kardašově Řečici.[15] Jeho závěrečná slova „Bratří, nedejme se! Milujme se, nedejme se a bude v Čechách lépe!“ byla shromážděným zástupem souhlasně přijata a nadšeně opakována.[16] V červenci 1883 promluvil o Josefu Vlastimilu Kamarýtovi[17] a v následujícím roce měl proslov ke krajinskému sjezdu českého učitelstva v Táboře.[18]

V přednáškách a proslovech pokračoval i po přestěhování do Prahy. Z mnoha vystoupení můžeme zmínit např. oslavnou řeč při předání záslužného kříže prof. Františku Kottovi (staroměstské gymnázium Praha 1885),[19] na počest Boženy Němcové (Měšťanská beseda v Praze 1887),[20] o významu českého vysokého školství v minulosti a přítomnosti (studentský sjezd ve Třeboni 1887),[21] o ruském kritiku Bělinském (literární spolek Slavia Praha 1887),[22] k otevření nového divadla (Tábor 1887),[23] o Elišce Krásnohorské (Pražský spolek českých učitelek 1888),[24] o Bohuslavu Balbínovi (Svatováclavská záložna Praha 1888),[25][26] při předávání záslužného kříže řediteli Josefu Baudišovi (akademické gymnázium Praha 1890)[27] a o Janu Nerudovi (Měšťanská beseda v Praze 1891).[28] Slavný byl jeho proslov při odhalování pamětní desky J. K. Tylovi na tehdejším Linhartském náměstí v Praze 10. července 1887,[29] který zakončil slovy „Milujme se a věrně při sobě stůjme, abychom spatřili jednou hojné osení svobody a lásky, jejíhož semene Tyl v půdu českou kladl, žijíce pod zákonem, jehož základem právo a strážcem spravedlnost.“[30]

Mejsnarovy proslovy vyšly souborně v knize Proslovy, verše a řeči příležité některé (1887, online).

Zapojil se i do politického boje. V Táboře sice nepřijal možnost kandidovat roku 1882 do říšské rady (místo něj nastoupil Karel Dostál),[31] ale účastnil se volebních schůzí.[32] 26. října 1892 byl spolu s dalšími zvolen do pražského sboru obecních starších na Novém Městě za Národní stranu svobodomyslnou (mladočechy).[33][34] Od listopadu 1893 do června 1894 byl také členem městské rady. Věnoval se hlavně otázkám pražského školství.[35]

Zemřel roku 1895 v Praze a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Dílo

Přispíval vlastními pracemi i překlady z řečtiny, polštiny, ruštiny, srbštiny, italštiny a němčiny do řady časopisů.[5] Několik básní (např. Proč?, Vzorná láska,[36] Dárek, Jahody[37]) např. uveřejnil roku 1865 v časopise Tábor. Spolupracoval také s táborskou sokolskou jednotou; např. roku 1883 složil Píseň sokolů táborských k jejich prvnímu výletu[38] r. 1884 báseň k úmrtí Miroslava Tyrše[39] Další vlastní i přeložené práce veršem i prózou vyšly v dalších periodicích, např. Světozor, Zlatá Praha, Osvěta, Lumír, Listy filologické aj. (rozsáhlý, byť neúplný seznam je uveden např. v nekrologu ve Světozoru 3. května 1895[5] a v Ottově slovníku naučném[3]). Pro táborský pěvecký sbor překládal texty písní a operních arií.[40]

Byl autorem např. těchto knižně vydaných prací:[41]

  • Proslov k slavnostnímu divadelnímu představení v den volby pana měštanosty a slavné městské rady dne 3. prosince 1870 (1870)
  • Na památku černého dne 12. srpna L.P. 1881, když lehlo popelem veliké naše Národní divadlo v Praze (1881)
  • Proslovy, verše a řeči příležitostné některé (1887)
  • Operovaný, neboli, Šestinedělník v nemocnici (asi 1895)

Překlady:

Přispíval také do Ottova slovníku naučného (pod značkou Mjr.)[42] a do encyklopedické publikace Čechy (díl 8, Táborsko).[5]

Hodnocení

Je známý především pro svými překlady z řečtiny a esejemi o klasické literatuře, současníci ale také oceňovali jeho proslovy a účast v národních spolcích.[43] Byl vzorný učitel, přítel studentstva a vlastenec.[44] Pro svou inteligenci a humor byl také vyhledávaným společníkem.[45] Táborští sokolové před jeho odchodem do Prahy na slavnostním večeru připomněli jeho úderné básně, které pro ně složil, i organizační pomoc v roli učitele tělocviku.[46] Sympatie k němu projevovali také představitelé česky smýšlejících židů: pomáhal studentům, vychovával je vlastenecky, pěstoval důkladnou znalost češtiny a vedl je k literárnímu vzdělávání. Byl příznivcem českožidovského hnutí, poskytoval jeho členům přátelské rady. Z jeho židovských žáků se později proslavili např. advokát Josef Žalud a lékař Moric Reiner.[47]

Studentské spolky Štítný (1886)[48] a Krakonoš (1892)[49] ho jmenovaly čestným členem.

O jeho vlasteneckém smýšlení se tradovala historka, že při vítání císaře Františka Josefa na jubilejní zemské výstavě si místo předepsané uniformy státního úředníka oblékl čamaru.[45]

Jako první Čech přeložil celého Homéra.[5] Ke kvalitě překladů ale měli současníci občas výhrady – vadila jim určitá násilnost v řeči, záliba v tvorbě nových výrazů, využívání slov z jiných slovanských jazyků i jistý nedostatek poetičnosti.[5][3][45] Například recenzent Květů ocenil jeho pečlivost při překladu Iliady, ale kritizoval výběr neobvyklých slov, někdy vulgárních, a poznamenal, že nevidí pokrok oproti předchozí Odysei.[50] O několik let později pochválili ve Světozoru jeho překlad Aischylovy Oresteie, který považovali za plynný, srozumitelný a správně český; použití neobvyklých slov se podle nich nelze vyhnout.[51] Časopis Ruch r. 1886 pochválil jeho překlad Krylovových bajek, v nichž zachoval jadrnou rázovitost.[52]

Někdy se v táborském místním tisku zapojoval do polemik, občas anonymně. Jednu z takových nepříjemných debat měl např. roku 1868 s mladým Emanuelem Miřiovským.[53][54] Profesoru Aloisu Studničkovi se po letech přiznal, že v nepodepsaných článcích odporoval jeho snahám o zachování některých táborských památek, zejména hradeb a bran, před zbouráním; Studničku jeho postoj k historickému dědictví nepříjemně překvapil.[55]

Národní listy v nekrologu připomněly jeho mladočeské smýšlení i památné projevy při slavnostech B. Jablonského v Kardašově Řečici a J. K. Tyla v Praze.[29]

Krátce po jeho smrti vyhlásil spolek Krakonoš finanční sbírku[56] a z výtěžku byla 9. srpna 1896 na jeho rodném domě v Jilemnici v Dolení ulici slavnostně odhalena pamětní deska.[57][58]

Rodina

12. září 1865 se v Jilemnici oženil s Marií Knoblochovou (1843–1890), dcerou místního obchodníka.[59][60] Měli spolu sedm dětí:[61]

  • Dcera Marie (1866–1913) se stala vychovatelkou
  • Syn Vladimír Mejsnar (1868–1908) vystudoval práva a pracoval jako sekretář pražského magistrátu.[62] Psal také básně a prózu pod pseudonymem Cyril Vítek.[63]
  • Dcera Olga (1870–??) se stala industriální učitelkou. Provdala se za c. k. finančního radu Prokopa Hrušku (1866–??).[64]
  • Dcera Ludmila (1874–??) byla rovněž učitelkou. Provdala se za inženýra zemského výboru Ladislava Čecha (1872–??).[65]
  • Syn Jaroslav Mejsnar (1876–??) vystudoval medicínu, pracoval jako obvodní lékař v Častolovicích a překládal odborné články z ruštiny.[66]
  • Syn Božetěch (1878–??) vystudoval práva a byl uváděn jako magistrátní akcesista
  • Měli ještě dceru Jiřinu (1882–??).

Po smrti první manželky se 12. srpna 1893 v kostele Panny Marie Sněžné oženil s Barborou Portíkovou (1848–??), dcerou domkáře z Ostružna u Jičína.[67]

Odkazy

Poznámky pod čarou

  1. ↑ V úředních dokumentech je zpravidla uváděn jako Ignác Mejsnar. V literatuře se někdy setkáme i se jménem Hynek Jaromír Mejsnar nebo s příjmením Meisnar. Viz reference.

Reference

  1. ↑ SOA Zámrsk, Matrika narozených Jilemnice 1824-1841, sign. 4922, ukn 4209, s. 216. Dostupné online.
  2. ↑ a b Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Štěpána, sign. ŠT Z12, s. 72. Dostupné online.
  3. ↑ a b c d e VYSOKÝ, Hynek. Mejsnar Hynek Jaroslav. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1901. Dostupné online. Svazek 17. S. 43–44.
  4. ↑ Zprávy domácí a z venkova. Osobní. Ohlas od Nežárky. 1885-09-19, roč. 15, čís. 38, s. 373. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  5. ↑ a b c d e f g † Hynek Jaromír Mejsnar. Světozor. 1895-05-03, roč. 29, čís. 25, s. 299–300. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  6. ↑ Poděkování. Národní politika. 1895-05-03, roč. 13, čís. 121, s. 7. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  7. ↑ DUBSKÝ, Antonín. Vzpomínáme stých narozenin Hynka Jaroslava Mejsnara. Národní politika. 1937-10-16, roč. 55, čís. 284, s. 8. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  8. ↑ TURNOVSKÝ, Josef Ladislav. Nové rovy české. Osvěta. Roč. 26, čís. 2, s. 185. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  9. ↑ DUBSKÝ, Antonín. Z dějin litomyšlského Sokola. Národní politika. 1920, roč. 46, čís. 8–10, s. 197. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  10. ↑ První polní kázání. Tábor. 1867-05-18, roč. 4, čís. 3, s. 5. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  11. ↑ Jungmannův večer. Tábor. 1877-11-17, roč. 14, čís. 46, s. 5. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  12. ↑ Tylův večer. Tábor. 1878-03-16, roč. 15, čís. 11, s. 44. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  13. ↑ Z Mladé Vožice. Beseda učitelská. 1878-03-21, roč. 10, čís. 12, s. 143. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  14. ↑ Večer Jablonského. Tábor. 1881-04-02, roč. 18, čís. 14, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  15. ↑ Boleslavu Jablonskému. Rozhledy literární. 1886-09, roč. 1, čís. 4–5, s. 146. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  16. ↑ Den slavnostní 8. srpna. Ohlas od Nežárky. 1886-08-14, roč. 16, čís. 33, s. 286–287. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  17. ↑ Na oslavu J. Vl. Kamarýta. Tábor. 1883-07-21, roč. 20, čís. 29, s. 5. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  18. ↑ Krajinský sjezd učitelstva českého v král. městě Táboře. Beseda učitelská. 1884-08-14, roč. 16, čís. 34–35, s. 471. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  19. ↑ Slavnost tichá a přece velmi tklivá. Ohlas od Nežárky. 1885-11-12, roč. 15, čís. 47, s. 452. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  20. ↑ Literatura a umění. Slavnostní akademie. Ženské listy. 1887-04, roč. 15, čís. 4, s. 65–66. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  21. ↑ Studentský sjezd v Třeboni. Ohlas od Nežárky. 1887-08-19, roč. 17, čís. 34, s. 335. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  22. ↑ „Slavia“. Literární listy. 1887-12-01, roč. 8, čís. 23, s. 392. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  23. ↑ Nové městské divadlo v Táboře. Ohlas od Nežárky. 1887-08-19, roč. 17, čís. 51, s. 485. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  24. ↑ Pražský spolek českých učitelek. Beseda učitelská. 1888-02-16, roč. 20, čís. 8, s. 110. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  25. ↑ Slavnostní řeč. Blahověst. 1888-12-15, roč. 38, čís. 35, s. 546. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  26. ↑ Zpráva jednatelská. Obzor. 1889-11-20, roč. 12, čís. 22, s. 333. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  27. ↑ Odevzdání záslužného kříže p. Jos. Baudišovi. Beseda učitelská. 1890-06-12, roč. 22, čís. 24, s. 335. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  28. ↑ Zpráva výboru zábavního. Výroční zpráva výboru Měšťanské besedy v Praze. 1892, roč. 1891, s. 12. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  29. ↑ a b Hynek Mejsnar. Národní listy. 1895-04-29, roč. 35, čís. 117, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  30. ↑ Odhalení pamětní desky Josefa Kajetána Tyla. Národní listy. 1887-07-11, roč. 27, čís. 188, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  31. ↑ Poradní schůze voličů. Národní listy. 1892-11-02, roč. 22, čís. 296, s. 2. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  32. ↑ Volby do říšské rady. Ohlas od Nežárky. 1885-05-23, roč. 15, čís. 21, s. 208. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  33. ↑ Kandidátní listina. Národní listy. 1892-10-23, roč. 32, čís. 293, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  34. ↑ Doplňovací volby do sboru obecních starších. Národní listy. 1892-10-27, roč. 32, čís. 297, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  35. ↑ Zpráva o schůzi sboru obecních starších dne 1. května 1895. Věstník obecní král. hlavního města Prahy. 1895-06-20, roč. 2, čís. 5, s. 51. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  36. ↑ MEJSNAR, Hynek. Proč?. Tábor. 1865-06-17, roč. 2, čís. 7, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  37. ↑ MEJSNAR, Hynek. Dárek. Tábor. 1865-07-29, roč. 2, čís. 13, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  38. ↑ Píseň sokolů táborských. Sokol. 1883, roč. 9, čís. 9, s. 85. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  39. ↑ MEJSNAR, Hynek. Za Miroslavem Tyršem. Sokol. 1884, roč. 10, čís. 10, s. 17. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  40. ↑ Produkce zpěváckého spolku. Tábor. 1872-04-27, roč. 9, čís. 17, s. 4. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  41. ↑ Podle Souborného katalogu ČR, není-li uvedeno jinak.
  42. ↑ Spolupracovníci. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1888. Dostupné online. Svazek 1. S. 1n.
  43. ↑ NEČÁSEK, Antonín. Hynek Jaromír Mejsnar. In: VILÍM, Jan. Národní album. Praha: J. R. Vilímek, 1899. Dostupné online. S. 285–286.
  44. ↑ Hynek Mejsnar. Zlatá Praha. 1895-05-03, roč. 12, čís. 25, s. 300. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  45. ↑ a b c LOUKOTKA, František. Hynek Jaromír Mejsnar. Národní politika. 1935-04-26, roč. 53, čís. 115, s. 1. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  46. ↑ Z Tábora. Sokol. 1885, roč. 11, čís. 11, s. 109. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  47. ↑ † Prof. Hynek Mejsnar. Českožidovské listy. 1895-05-01, roč. 1, čís. 16, s. 9. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  48. ↑ Osobní. Ohlas od Nežárky. 1886-11-20, roč. 16, čís. 47, s. 404. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  49. ↑ K činnosti naší akademické mládeže. Národní listy. 1892-12-28, roč. 32, čís. 358, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  50. ↑ Přednášky v oboru literárním. Květy. 1879-02, roč. 1, čís. 2, s. 250. Dostupné online [cit. 2020-03-21]. 
  51. ↑ Literatura. Světozor. 1882-03-10, roč. 16, čís. 11, s. 131. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  52. ↑ Literatura. Jarní novinky. Ruch. 1886-05-25, roč. 8, čís. 15, s. 240. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  53. ↑ Zasláno. Tábor. 1868-04-25, roč. 4, čís. 49, s. 7. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  54. ↑ Zasláno. Panu Emanueli Miřiovskému. Tábor. 1868-05-02, roč. 4, čís. 50, s. 4. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  55. ↑ STUDNIČKA, Alois. Paměti a zkušenosti ze zapadlých dob. Zlatá Praha. 1920-08-23, roč. 37, čís. 45–46, s. 368. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  56. ↑ Památce prof. Hynka Mejsnara. Českožidovské listy. 1895-12-15, roč. 2, čís. 7, s. 9. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  57. ↑ Slavnost odhalení pamětní desky Hynku Jar. Mejsnarovi. Národní listy. 1896-08-12, roč. 36, čís. 221, s. 4. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  58. ↑ Pamětní deska Hynka J. Mejsnara v Jilemnici
  59. ↑ SOA Zámrsk, Matrika oddaných Jilemnice 1852-1882, sign. 5764, ukn 4226, s. 74. Dostupné online.
  60. ↑ Úmrtí. Národní listy. 1890-06-12, roč. 30, čís. 160, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-03-22]. 
  61. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 101 • 1837 • Mejsnar, Ignác. Dostupné online.
  62. ↑ SOA Praha, Matrika zemřelých Slapy 32, s. 79. Dostupné online.
  63. ↑ Vladimír Mejsnar Archivováno 18. 5. 2021 na Wayback Machine. v kartotéce Jaroslava Kunce
  64. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 74 • 1866 • Hruška, Prokop. Dostupné online.
  65. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 254 • 1872 • Čech, Ladislav. Dostupné online.
  66. ↑ Jaroslav Mejsnar Archivováno 9. 9. 2020 na Wayback Machine. v kartotéce Jaroslava Kunce
  67. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika oddaných u Panny Marie Sněžné, sign. PMS O6, s. 27. Dostupné online.

Externí odkazy

Zdroj