Eliška Krásnohorská

Eliška Krásnohorská
Eliška Krásnohorská na kresbě Jana Vilímka
Eliška Krásnohorská na kresbě Jana Vilímka
Rodné jméno Alžběta Dorota Pechová
Narození 18. listopadu 1847
Praha, Rakouské císařství
Úmrtí 26. listopadu 1926 (ve věku 79 let)
Praha, Československo
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Pseudonym Eliška Krásnohorská
Povolání básnířka, libretistka, spisovatelka, překladatelka
Národnost česká
Stát Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Literární hnutí Ruchovci
multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jedna z posledních fotografií E. Krásnohorské (okolo r. 1926)

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Dorota Pechová (18. listopadu 1847 Praha-Staré Město[1] – 26. listopadu 1926 Praha-Nové Město[2]), byla česká básnířka, libretistka, spisovatelka a překladatelka.

Životopis

Narodila se v Praze v druhém manželství řemeslníka Ondřeje Pecha (1804–1850) a Doroty Kateřiny Vodvářkové (1816–1892) jako sedmé dítě z osmi sourozenců. Z prvního manželství s Marií Svobodovou (1804–1834) měl její otec tři děti – pozdějšího lékaře Josefa (1826–1893), dále Karla (1829) a Marii (1832). Z druhého manželství pak pocházel hudební skladatel Jindřich (1837), fotograf Adolf (1839–1902), Juliana Pallová (1843), Eliška a nejmladší Dorota (1850–1919), učitelka a malířka.

Otec mylně odvozoval svůj původ ze šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory, podle kterého si Eliška později zvolila pseudonym. Matka, která pocházela z Blatné, zajistila dětem vzdělání, zprvu v Plzni. Eliška získala patřičné vědomosti v pražské německé dívčí škole Svobodově a s pomocí strýce Vojtěcha, bratrů i přátel je systematicky rozšiřovala. Naučila se mj. hře na klavír, zpěvu (byla členkou Hlaholu plzeňského) a malovat. Mezi literární osobnosti okruhu ruchovců ji uvedli Karolina Světlá a Vítězslav Hálek[3]

Zabývala se emancipačním hnutím žen, byla členkou a pak i starostkou Ženského výrobního spolku českého, který spoluzaložila roku 1871 s Karolinou Světlou a Věnceslavou Lužickou. S tou spoluzaložila v roce 1873 časopis Ženské listy a stala se jeho redaktorkou, psala sem také své články.

Sehnala přes 4 810 podpisů pod petici říšské radě za otevření (státního) dívčího gymnázia, aby dívky získaly maturitu a poté povolení studovat na univerzitě. V Petici nezmínila Minervu, neboť tento spolek ještě neexistoval. Liknavý postoj vídeňské vlády, nezájem veřejnosti a českých žurnalistů ji přiměl k založení soukromého dívčího gymnázia. V červnu 1890 vypracovala provolání Vzdělanstvu českému! v němž ohlásila budoucí založení Minervy, spolku pro ženské studium, který toto dívčí gymnázium bude vydržovat. Žádost o povolení spolku podepsal místodržitel František hrabě Thun 16. července 1890. Žádost o otevření gymnázia povolil ministr školství Paul Gautsch 26. července 1890. Na ustavující valné hromadě 27. září 1890 pak Minerva, spolek pro ženské studium převzal první středoevropské soukromé dívčí gymnázium Minerva do své péče.

Krásnohorská je autorkou jedné z prvních úvah o ženském hnutí Ženská otázka česká (1881).[4][5]

Přispívala jednak do časopisu Osvěta, kde se zabývala literární kritikou, a do mnoha dalších časopisů (Lumír, Světozor, Zlatá Praha, aj.). Patřila k osobnostem salónu Anny Lauermannové-Mikšové, se kterou určitý čas také bydlela.

Angažovala se mimo jiné ve sporu o rukopisy, v němž patřila k zastáncům jejich pravosti. Tento názor vášnivě obhajovala, druhou stranu v čele s T. G. Masarykem osočovala z nedostatku vlastenectví a v duchu svých názorů vytvořila na toto téma básnickou sbírku.

Od mládí trpěla bolestmi kloubů. Za svůj život se nikdy nevdala a ve stáří byla odkázána na pomoc svých přátel.

Eliška Krásnohorská, jako jedna z nejvýraznějších bojovnic za rovnoprávné vzdělávání dívek, byla vůbec první ženou, jmenovanou v nové republice prezidentem Masarykem řádnou členkou Československé akademie věd a umění.[6]

Památky

Socha na Karlově náměstí v Praze
  • Pomník – socha z bílého mramoru stojí uprostřed Karlova náměstí v Praze, její autorkou je sochařka Karla Vobišová-Žáková, byla odhalena roku 1931. Oproti původnímu umístění na nároží křižovatky byla roku 1982 po zbudování výstupu stanice metra posunuta hlouběji do parku.
  • Portrétní busta z roku 1894 je vsazena v nice na průčelí novorenesanční budovy Ženského výrobního spolku čp. 1940/II, nynější budově Českoslovanské obchodní akademie v ulici Resslova 5.
  • Pamětní desku Elišky Krásnohorské z roku 1927 na téže budově školy vytvořila Karla Vobišová-Žáková.
  • Rodinná hrobka je v Praze na Olšanech. (hrob: Olšanský hřbitov VI, odd. 3, hrob 38)[7]
  • Bylo po ní pojmenováno 1. reálné dívčí gymnázium v Praze.
  • Ulice v Opavě, ul. Elišky Krásnohorské, malá klidná sídlištní ulice na okraji Opavy, nachází se zde například samoobsluha nebo Speciální mateřská škola Eliška
  • V domě čp. 169, V ulici Černá 169/15, poté dožila svůj život spisovatelka Eliška Krásnohorská, která zde zemřela 26. listopadu 1926. O rok později byla z iniciativy Jednoty Karoliny Světlé umístěna na budovu bronzová pamětní deska vyhotovená Karlou Vobišovou-Žákovou. Tato sochařka je zároveň autorkou mramorového pomníku Elišky Krásnohorské na Karlově náměstí.

Dílo

Hrob na Olšanských hřbitovech v Praze

Publicistika

  • Obraz novějšího básnictví českého (1877)
  • Dvě básnířky lidu (1880)
  • České básnictví posledních dvou desetiletí (1895 a 1896)
  • Z nových směrů a proudů (1897)

Poezie

Její poezie nepatří k příliš kvalitní [zdroj?] a lze o ní říci, že je velmi svázaná s dobou vzniku. Její dílo obsahuje subjektivní lyriku, deklamovánky, výchovné povídky.[4]

  • Z máje žití (1871)
  • Ze Šumavy (1873)
  • Ke slovanskému jihu (1880)
  • Vlny v proudu (1885)
  • Letorosty (1887)
  • Bajky velkých (1889) – ostrá satira
  • Na živé struně (1895)
  • Rozpomínky (1896)
  • Zvěsti a báje (1916)
  • Ozvěny doby (1922)
  • Sny po divadle (1922)

Drobná epika

  • Vlaštovičky (1883)
  • Šumavský Robinson (1887)

Romány

  • Svéhlavička (1899) – dívčí román, převyprávění románu Der Trotzkopf od Emmy von Rhoden,
  • Svéhlavička nevěstou (1900), dívčí román, vlastní pokračování románu Svéhlavička.
  • Svéhlavička ženuškou (1900), dívčí román, další pokračování cyklu o Svéhlavičce.
  • Celínka (1901) – dívčí román
  • Celínčino štěstí (1902) – dívčí román.
  • Svéhlavička babičkou (1907), pod pseudonymem T. Dvorská, dívčí román, čtvrtý a poslední díl cyklu o Svéhlavičce.

Paměti

  • Z mého mládí – paměti
  • Co přinesla léta – paměti, kromě jejích libret se pravděpodobně jedná o její nejlepší dílo

Libreta k operám

Letopočty uvádí rok dokončení libreta, nikoliv uvedení opery.

Překladatelská činnost

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv.Jiljí na Starém Městě pražském
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Vojtěcha, sign. VO Z12, s. 237
  3. ↑ VAVROUŠEK, Bohumil; NOVÁK, Arne. Literární atlas československý. Díl 2. Praha: Prometheus, 1938. Kapitola Eliška Krásnohorská, s. 8. 
  4. ↑ a b NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české. Olomouc: R. Promberger, 1936–1939. S. 673–677. 
  5. ↑ SKOVAJSA, Marek. Občanský sektor. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-681-0. Kapitola Od přijetí spolkového zákona v roce 1867, s. 52. 
  6. ↑ Podle "Střípků z mozaiky", in Čas: časopis Masarykova demokratického hnutí, červenec – září 2015, roč. XXIII. čís. 111. ISSN 1210-1648, str. 37–40
  7. ↑ Doprovodná informační cedule umístěná u hrobu Elišky Krásnohorské na Olšanském hřbitově v Praze. (Olšanský hřbitov VI, odd. 3, hrob 38)

Literatura

  • ČERNÝ, František. Hana Kvapilová. Praha: Orbis, 1960. S. 92, 96, 176, 293, 303. 
  • UHROVÁ, Eva. Anna Honzáková a jiné dámy. [Česko]: E. Uhrová, 2012. 268 s. ISBN 978-80-260-3152-9. 
  • TARDONOVÁ, Veronika. Eliška Krásnohorská a Ženské listy (1873–1926). Pardubice: Univerzita Pardubice. Fakulta filozofická, 2009 [cit. 2021-02-05]. Vedoucí práce Milena Lenderová. Bakalářská práce. Dostupné online.
  • HECZKOVÁ, Libuše. Píšící Minervy. Vybrané kapitoly z dějin české literární kritiky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2009. 404 s. ISBN 978-80-7308-282-6.
  • František Ruth, Kronika královské Prahy, II.díl, L. Körber Praha 1904, s. 539
  • Eva Hrubešová, Josef Hrubeš, Pražské sochy a pomníky, nakl. Petrklíč Praha 2002, s. 102, ISBN 80-7229-076-2
  • Růžena Baťková a kolektiv, Umělecké památky Prahy 2. – Nové Město, Vyšehrad, Academia Praha 2000, s.688, ISBN 80-200-0627-3
  • Emanuel Poche, Prahou krok za krokem, Panorama Praha 1985, s. 245

Související články

Externí odkazy

Zdroj