Gustav von Nauta

Gustav von Nauta
Přednosta technického odboru námořní sekce ministerstva války
Ve funkci: 1881 – 1884
Předchůdce	Tobias von Oesterreicher
Nástupce	Karl von Schaffer
Velitel námořní pěchoty
Ve funkci: 1875 – 1880
Předchůdce	Johann Nepomuk Pauer von Budahegy
Nástupce	Karl von Lindner
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	kontradmirál (1881), kapitán řadové lodi (1866), fregatní kapitán (1861)
Narození	20. března 1828 Komárno
Úmrtí	1. září 1893 (ve věku 65 let) Tarvisio
Děti	Gustav Engelbert von Nauta
Profese	námořní důstojník
Ocenění	Řád železné koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Gustav von Nauta (německy Gustav Benedikt Ritter von Nauta) (20. března 1828 Komárno – 1. září 1893 Tarvisio) byl rakousko-uherský admirál. U c. k. námořnictva sloužil od roku 1847 a zúčastnil se několika válek. Absolvoval řadu cest do zámoří a později byl velitelem několika válečných lodí. V roce 1881 dosáhl hodnosti kontradmirála a v závěru kariéry byl vysokým úředníkem v námořní sekci na ministerstvu války (1881–1884). Po odchodu do výslužby byl povýšen do šlechtického stavu (1884).

Byl synem c. k. hejtmana Gustava Nauty, dlouholetého důstojníka u 45. pěšího pluku v Itálii. Narodil se v Komárně, studoval na vojenské škole ve Veroně a v roce 1844 vstoupil k armádě. Tři roky sloužil u 45. pěšího pluku v Miláně a v roce 1847 přešel k námořnictvu. Jako kadet se během revolučních bojů v Itálii zúčastnil blokády Benátek a Ancony (1848–1849). V roce 1849 získal hodnost praporčíka a na zcela nově postavené fregatě SMS Novara absolvoval cestu do jižní Itálie a Španělska (1851). Postupoval v hodnostech (poručík II. třídy 1854^[1], poručík I. třídy 1856)^[2] a jako dělostřelecký důstojník vystřídal službu na různých lodích. Věnoval se také výcviku kadetů námořní akademie a sloužil u jednotek námořní pěchoty a poté na parnících SMS Taurus a SMS Curtatone kotvil v Istanbulu (1855–1856).

Na korvetě SMS Carolina absolvoval cestu do jižní Afriky a Brazílie (1856–1858) v rámci významné vědecké mise kapitána Wüllerstorf-Urbaira (vlajkovou lodí expedice byla SMS Novara).^[3] Po návratu do Evropy se v roce 1859 zúčastnil války se Sardinií. K datu 23. března 1861 byl povýšen do hodnosti fregatního kapitána^[4] s přidělením k námořní základně v Benátkách, v roce 1864 byl přeložen jako zástupce velitele námořní základny do Puly.^[5] Jako velitel parníku SMS Santa Lucia se v roce 1864 zúčastnil dánsko-německé války. V roce 1865 na korvetě SMS Dandolo^[6] doprovázel císaře Maxmiliána I. do Mexika, kde pobýval do roku 1867 a mezitím byl ke dni 30. července 1866 povýšen na kapitána řadové lodi.^[7]

Po návratu z Mexika byl ze zdravotních důvodů dočasně penzionován (1868–1871), do aktivní služby se vrátil na podzim 1871 jako důstojník námořní základny v Pule. V letech 1872–1873 byl velitelem obrněné lodi SMS Lissa, která byla s posádkou 620 mužů vlajkovou lodí eskadry.^[8] Na přelomu let 1874–1875 působil u arzenálu v Pule^[9], kde pak v letech 1875–1880 zastával funkci velitele námořní pěchoty (Matrosenkorps).^[10][11] Jako staniční lodi mu sloužily fregata SMS Novara a obrněná loď SMS Bellona.^[12] Od srpna 1880 byl velitelem obrněné lodi SMS Custozza.^[13]

V letech 1881–1884 působil ve Vídni jako přednosta technického odboru v námořní sekci na ministerstvu války.^[14][15] K datu 1. listopadu 1881 byl povýšen do hodnosti kontradmirála.^[16][17] Na jaře 1884 byl penzionován^[18] a několik let žil v soukromí ve Vídni^[19], v roce 1891 přesídlil do Gorice.^[20]

Během svého pobytu v Mexiku se v roce 1866 oženil ve Veracruz. Jeho manželkou se stala Isabella D'Ollieri (1845–1893), dcera pruského konzula. Z manželství se narodilo šest potomků, z nichž čtyři zemřeli v dětství. Synové Heinrich (1866–1921) a Gustav (1868–1934) sloužili také u námořnictva a za první světové války dosáhli oba hodnosti kontradmirála.^[21]

Při příležitosti odchodu do výslužby byl v roce 1884 povýšen do šlechtického stavu s titulem rytíř. Během služby u námořnictva se stal nositelem několika vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[22]

• Válečná pamětní medaile (1864)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1865)
• Válečná medaile (1873)
• Řád železné koruny III. třídy (1884)

• rytířský kříž Řádu Guadalupe (1867, Mexiko)
• Řád knížete Danila I. II. třídy (1881, Černá Hora)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl I. 1808–1895; Biblio Verlag Osnabrück, 1997; s. 308–313 (heslo Gustav von Nauta) ISBN 3-7648-2511-1

Zdroj