Grigorij Pavlovič von Lamsdorf

Grigorij Pavlovič von Lamsdorf
Alternativní přepis přídomku: Lambsdorff, Lambsdorf, Lamzdorf
Přehlídka v Pskově 22. června 1943. G. P. Lamsdorf kráčí s praporem, plukovník Sacharov s důstojníky je vpředu.
Přehlídka v Pskově 22. června 1943. G. P. Lamsdorf kráčí s praporem, plukovník Sacharov s důstojníky je vpředu.
Narození 19. února 1910
Petrohrad, Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Úmrtí 18. března 2004 (ve věku 94 let)
Barcelona, ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko
Národnost ruská
Rodiče Pavel Konstantinovič Lamsdorf-Galan a Natalia Nikolajevna Chvostova
Civilní činnost elektroinženýr
Vojenská kariéra
Hodnost major ROA
Doba služby španělská frankistická armáda 1936 – 1939

francouzská armáda 1939 – 1940
RNNA 1942

KONR 1943 – 1945
Sloužil Španělsko

Francouzská republikaFrancouzská republika Francouzská republika

Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Složka pěchota
Jednotka RNNA
714. pluk 599. pěší brigády
Války španělská občanská válka, druhá světová válka
Bitvy bitva o Francii
Vyznamenání

Grigorij Pavlovič von Lamsdorf (rusky Григорий Павлович фон Ламсдорф; 6. únorajul./ 19. února 1910greg.[pozn. 1]Petrohrad, Ruské impérium – 18. března 2004[1], Barcelona, Španělsko) byl ruský bílý emigrant a major Ruské osvobozenecké armády.

Mládí

Narodil se v Petrohradu v rodině rodové šlechty. Jeho otec byl tajemníkem Senátu[pozn. 2], matka byla dcerou senátora a strýc z otcovy strany byl ministrem zahraničí[2]Ruského impéria v letech 1900 až 1906. Měl mladšího bratra a sestru.[3] Po říjnové revoluci se jeho rodina v roce 1917 uchýlila do bezpečí do Kislovodska. Jeho otec byl během občanské války vězněn na území Kubáně.[2] Po bojích ruské občanské války v roce 1920 rodina opustila Rusko na srbské lodi odplouvající z Novorossijska.[2][3]

Mezi válkami

Po emigraci nejprve žil v Istanbulu, poté se přestěhoval do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců do hlavního města Bělehradu. Jeho otec s rodinou se stali hosty na panství bývalého rakousko-uherského velvyslance v Rusku[pozn. 3] v Novim Sadu. V tomto městě navštěvoval ruské gymnázium.[2]

V roce 1928 se přestěhoval s rodinou do Paříže ve Francii, kam se rodina vydala, protože otec chtěl dát dětem lepší vzdělání.[2] Zde pokračoval ve studiu na ruském gymnáziu, po jeho ukončení získal technické vzdělání[4] v elektrotechnickém oboru a stal se inženýrem. Na svá studia si vydělával rozvozem novin.[2]

Po ukončení studia krátce pracoval ve svém oboru, psal fejetony pro noviny Obroda (rusky Возрождение) do humoristické rubriky a navštěvoval vyšší vojenské kurzy generálporučíka N. N. Golovina[pozn. 4] (rusky Никола́й Никола́евич Голови́н) jako nezapsaný posluchač.[2] V meziválečné Paříži se zapojoval do kulturního života ruské emigrace.[5]

Po vypuknutí španělské občanské války rozhodl se aktivně do ní zapojit. V létě roku 1936 se oženil ve 12:00[pozn. 5] a už v 16:00[3] po skončení obřadu, seděl ve vlaku na cestě do Španělska, kde se chtěl připojit na straně španělských nacionalistů do bojů proti komunistům. Ve Španělsku byl však dočasně uvězněn, protože byl považován za sovětského agenta.[3][6] Poté byl španělskými úřady vrácen do Francie. Po druhém přechodu hranice už mohl zůstat ve Španělsku.[2] V Zaragoze vstoupil do španělské cizinecké legie na straně armády generála Franca[4], kde v bojových akcích na aragonské frontě[2] byl povýšen na desátníka a později na seržanta. V bojích v roce 1937[7] utrpěl zranění levého oka[3]. Jako rekonvalescent byl vyslán na důstojníckou školu a po absolvování kurzů povýšil na poručíka.[2] Byl vyznamenán třemi španělskými vyznamenáními.[4][5] Zúčastnil se přehlídky vítězství dne 3. května 1939 ve Valencii v řadách vítězných nacionalistických vojsk.[6] Po konci občanské války v roce 1939 se vrátil do Paříže. Ve Francii byl zatčen za vyhýbání se vojenské službě[3] (nelegální překročení hranic)[6], protože se nemohl přiznat, že bojoval na straně generála Franca.[pozn. 6]Vězněn byl měsíc.[3]

Druhá světová válka

Po zahájení druhé světové války v roce 1939 byl odveden do francouzské armády. Bojoval ve francouzské 9. armádě, která se nacházela v průběhu bojových operací v Belgii. Během vojenských operací v roce 1940 byl vyznamenán francouzským Válečným křížem za záchranu dělostřelecké baterie před německými výsadkáři.[8] Podle jeho vlastních slov dostal toto vyznamenání za to, že "utíkal pomaleji než samotní Francouzi".[7] Němečtí vojáci ho zajali v nemocnici, z níž následně uprchl do neobsazené části Francie.[2] Po porážce Francie byl na podzim roku 1940 demobilizován z francouzské armády.[5] Po odchodu z francouzské armády se zapojil do protiněmeckého odboje, protože Německo vnímal jako spojence SSSR díky Paktu Ribbentrop-Molotov.[1][4] Po propuštění z armády pracoval v Paříži jako inženýr.

V době probíhající zimní války uprchlý Stalinův tajemník Boris Bažanov propagoval myšlenku vytvoření ruské armády bojující na straně Finska proti Rudé armádě. Lamsdorf, který navštěvoval jeho přednášky, byl nadšen myšlenkou formování vojenských jednotek ze sovětských válečných zajatců pod velením bílých emigrantů. Po útoku Německa na SSSR nastoupil do služby jako tlumočník na velitelství skupiny armád Střed u generála Maxe von Schenckendorffa. Podle jeho vlastních slov ho ovlivnila německá propaganda, která tvrdila, že wehrmacht chce v SSSR zničit stalinský režim. Proto považoval za svou povinnost podpořit toto německé úsilí.[7] Později působil jako tlumočník v 6. tankové divizi.[2]

Související informace naleznete také v článku Ruská národní lidová armáda.

Na jaře 1942 byl převelen do Osintorfu a podílel se na formování RNNA ve spolupráci se Sacharovem, Kromiadim a Ivanovem. Jeho úkolem bylo organizovat sabotáže a podvratnou činnost v sovětském týlu. S ohledem na rostoucí protiněmecké nálady byli bílí emigranti odvoláni, jednotka po četných dezercích k sovětským partyzánům rozpuštěna a Lamsdorf se vrátil do Paříže.[2]

V roce 1943 se stal součástí organizační skupiny pověřené formováním 1. gardové brigády Ruské osvobozenecké armády (ROA), kde se následně stal velitelem střeleckého praporu v hodnosti kapitána.[5][9] Při přehlídce ROA v Pskově dne 22. června 1943 nesl ruskou trikolóru, která se později stala oficiální vlajkou Ruské federace.[8] Po přehlídce v Pskově byly jednotky brigády ROA nasazeny v boji proti partyzánům a za liniemi Rudé armády k průzkumné a sabotážní práci. Po přeběhnutí SS-Družína na stranu sovětských partyzánů Hitler dne 29. září 1943 nařídil přemístění některých východních legií na západní frontu jako nespolehlivých jednotek.[8] Lamsdorf byl stažen i s jednotkou do Francie, kde poté studoval v důstojnické škole ve Verdunu.[7] O povaze protipartyzánských operací se vyjádřil takto:[2]

„ Михаил Соколов: Написано, что этот батальон три раза привлекался к участию в антипартизанских операциях, который был под Псковом, в Стремутке.
Григорий Ламздорф: Операции были такие, что я сидел с этим самым Ковалевым, и договаривались мы. Вот это была вся операция. 		Michail Sokolov[pozn. 7]: Píše se, že tento prapor byl třikrát nasazen v protipartyzánských operacích v oblasti Pskova, konkrétně u Stremutky.
Grigorij Lamsdorf: Ty operace vypadaly tak, že jsem seděl s tím samým Kovalevem[pozn. 8] a domluvili jsme se[pozn. 9]. To byla celá ta "operace". 		“
— Grigorij Lamsdorf v rozhovoru pro Rádio svoboda, 8. ledna 2004

V roce 1944 působil pod velením generála Žilenkova jako propagandista.[3]

Od začátku března 1945 sloužil v okupovaném Dánsku jako náčelník štábu 714. pluku 599. pěší brigády.[5] Zde mu byla udělena hodnost majora ROA.[2][6] Jeho jednotka měla být začleněna do 2. divize ROA.[4] Jako člen oddílu I. K. Sacharova se zapojil do bojů proti Rudé armádě na oderské frontě, kde sloužil v protitankovém úderném oddílu.[9] Ke konci války v květnu 1945 se nacházel v Dánsku.[6]

Po válce

Po skončení bojů v roce 1945 se mu podařilo přesunout do francouzské okupační zóny. Pracoval jako překladatel pro francouzskou armádu, kde se snažil zachránit vlasovce před vydáním do SSSR. Ve Francii byl také odsouzen za službu v nepřátelské armádě k trestu smrti. Ale francouzské úřady po zjištění, že není Francouz, změnily tento trest na dvacetiletý zákaz pobytu ve Francii.[2]

V roce 1947 byl odhalen jako bývalý vlasovec, zatčen a internován ve francouzském táboře pro nežádoucí osoby.[3] Z tohoto tábora byl osvobozen důstojníkem americké rozvědky Vladimírem Sergejevičem Chlebnikovem (rusky Владимир Сергеевич Хлебников), který v něm rozpoznal potenciál užitečného agenta pro protisovětské aktivity.[2][3] V roce 1947 se přestěhoval do Mnichova v americké okupační zóně, kde žil do roku 1949.[3]

Později žil ve španělském městě Lleida v Katalánsku[6]. Na konci 40 let 20. století[6] se pokusil zapojit na straně Francie do Indočínské války, ale nebyl shledán zdravotně způsobilým pro vojenskou službu. Ze Saigonu se vrátil zpět do Španělska,[7]kde se v roce 1951 opět shledal se svou ženou.[3] Následně žil ve městech Sitges, kde vlastnil hotel, a v Barceloně. Hotel později prodal a odešel do důchodu.[2] Zemřel v Barceloně 18. března[1] roku 2004[9].

Po celý život si zachoval pouze ruské občanství a nepřijal občanství žádné jiné země.[3][7]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Další data narození jsou uváděna v roce 1913, 1905 nebo 1906. Důvodem je časté falšování dokumentů.
  2. ↑ V Ruské říši byl nejvyšším státním orgánem zákonodárné, výkonné a soudní moci, podřízeným carovi a jeho členové jím byli jmenováni. Zřízen Petr I. Velikým 22. únorajul./ 5. března 1711greg..
  3. ↑ V rozhovoru je uvedeno jméno hraběte Chotka jako majitele panství.
  4. ↑ Ruský profesor vojenských věd žijící a pracující v emigraci v Paříži.
  5. ↑ Bohužel v rozhovoru je uveden pouze čas, ale nikoliv datum.
  6. ↑ Francie spíše podporovala komunisty a pro fašisty jako pátou kolonu měla připraveny internační tábory.
  7. ↑ Novinář vedoucí rozhovor
  8. ↑ Sovětský velitel partyzánů
  9. ↑ Že jsou oba Rusové a nebudou na sebe útočit

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ламсдорф, Григорий Павлович na ruské Wikipedii.

  1. ↑ a b c ДОММЕ, Евгений Викторович. Ламсдорф Григорий Павлович [online]. 2013-08-16 [cit. 2025-05-25]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r СОКОЛОВ, Михаил. Продолжительность жизни. Граф Григорий Ламздорф. Радио Свобода. 2004-01-08. Dostupné online [cit. 2025-05-24]. (rusky) 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m ВРОНСКАЯ, Джин. Похождения графа Ламздорфа. www.sovsekretno.ru [online]. Совершенно Секретно Трейд, 2002-12-01 [cit. 2025-05-24]. Dostupné online. (rusky) 
  4. ↑ a b c d e Ламсдорф Григорий Павлович. www.hrono.ru [online]. [cit. 2025-05-24]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e Белая Россия - Ламздорф Григорий Павлович. www.belrussia.ru [online]. BelRussia, 2013-12-17 [cit. 2025-05-25]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e f g TERESHCHUK, ANDREI. THE BIOGRAPHY OF G.P. LAMSDORFF IN THE CONTEXT OF RUSSIAN MILITARY EMIGRATION IN EUROPE DURING WORLD WAR II. www.ijors.net [online]. INTERNATIONAL JOURNAL OF RUSSIAN STUDIES, 2018 [cit. 2025-05-25]. Čís. 2018/1. Dostupné online. ISSN 2158-7051. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d e f АНДРЕЕВИЧ, Терещук Андрей. Г. П. Ламсдорф в гражданской войне в Испании и II мировой войне. Петербургский исторический журнал. 2018, čís. 1 (17), s. 290–297. Dostupné online [cit. 2025-05-25]. ISSN 2311-603X. 
  8. ↑ a b c АЛЕКСАНДРОВ, Глеб. Русские эмигранты на Восточном фронте — Мегадайджест «Спутника и Погрома» 2012. sputnikipogrom.com [online]. [cit. 2025-05-25]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b c ЯКОВКIНЪ, Евгенiй. Наброски к биографии. Ламздорф (Ламсдорф) Григорий Павлович (1910-2004). [online]. LIVEJOURNAL, 2011-03-01 [cit. 2025-05-25]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Zdroj