Gottfried Hohenlohe-Schillingsfürst

Gottfried princ Hohenlohe-Schillingsfürst
Rakousko-uherský velvyslanec v Německu
Ve funkci:
4. srpna 1914 – 11. listopadu 1918
Panovník František Josef I., Karel I.
Předchůdce Ladislaus Szögyény-Marich
Nástupce funkce zanikla
C. k. tajný rada (1913)
C. k. komorník (1891)
Vojenská služba
Hodnost 1900: kapitán, 1906: major, 1917: generálmajor
Narození 8. listopadu 1867
Vídeň
Úmrtí 7. listopadu 1932 (ve věku 64 let)
Vídeň
Choť Marie Jindřiška Rakousko-Těšínská (od 1908)
Rodiče Konstantin z Hohenlohe-Schillingsfürstu a Marija Petrovna Vitgenštejn
Děti Alžběta z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürstu
Natálie z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürstu
Bedřich z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürstu
Příbuzní Konrad z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürstu (sourozenec)
Profese diplomat a politik
Ocenění rytíř Řádu zlatého rouna
Commons Prince Gottfried von Hohenlohe-Schillingsfürst
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gottfried Maxmilián Maria princ zu Hohenlohe-Schillingsfürst (Gottfried Maximilian Maria Prinz zu Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst) (8. listopadu 1867, Vídeň – 7. listopadu 1932, Vídeň) byl rakousko-uherský generál a diplomat z významné německé šlechty. Od mládí sloužil souběžně v armádě a diplomacii, dosáhl hodnosti generálmajora a důležitou úlohu měl v době první světové války jako rakousko-uherský velvyslanec v Německu (1914–1918). Po roce 1918 žil v soukromí. Jeho starší bratr Konrad (1863–1918) byl mimo jiné rakouským ministrem vnitra, ministerským předsedou a císařským nejvyšším hofmistrem.

Životopis

Svatební portrét prince Gottfrieda Hohenlohe a jeho manželky, arcivévodkyně Marie Henrietty (1908)

Pocházel z významného německého rodu Hohenlohe, patřil k linii Hohenlohe-Schillingsfürst. Narodil se jako čtvrtý syn c. k. generála jízdy a císařského nejvyššího hofmistra prince Konstantina Hohenlohe (1828–1896) a jeho manželky Marie Pauliny, rozené princezny zu Sayn-Wittgenstein (1837–1920). Gottfried absolvoval prestižní katolické gymnázium ve Vídni, poté vstoupil do armády (1887)[1] V roce 1889 byl povýšen na poručíka a v letech 1893–1895 si doplnil vojenské vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni. V hodnosti nadporučíka byl v roce 1895 zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Jako štábní důstojník sloužil mimo jiné u 9. jezdecké brigády v Pardubicích.[2] V roce 1898 byl povýšen na kapitána a byl přidělen k jezdecké divizi v Krakově.[3] Mezitím vstoupil do diplomatických služeb a v letech 1902–1907 působil jako vojenský atašé v Petrohradě.[4][5][6] V této funkci navázal řadu prospěšných kontaktů, osobní náklonnost mu projeoval i car Mikuláš II..[7] Během diplomatické mise v Rusku byl Hohenlohe povýšen na majora a jmenován křídelním pobočníkem (Flügeladjutant) císaře Františka Josefa.[8] V letech 1907–1908 byl velvyslaneckým radou v Berlíně.[9] Do této funkce byl jmenován na podnět ministra zahraničí Lexy z Aehrenthalu. V důsledku sňatku v roce 1908 Hohenlohe dočasně ukončil veřejné aktivity a několik let strávil v soukromí.

Mise v Petrohradě a velvyslanec v Německu

Po balkánské krizi byl v únoru 1913 pověřen mimořádnou diplomatickou misí do Petrohradu, která měla zmírnit napjaté vztahy s Ruskem. Vzhedem ke svému dřívějšímu působení v Petrohradě a jako příslušník nejvyšší šlechty s příbuzenskými vazbami na rodinu Habsburků byl u carského dvora přijat příznivě, v jednání s ruskými ministry (Sazonov) ale nedošlo ke shodě v problematice Balkánu. Hohenlohe byl navíc konfrontován s nepřátelským postojem ruské veřejnosti vůči Rakousku-Uhersku.[10] Do Ruska byl vyslán z iniciativy následníka trůnu Františka Ferdinanda, s nímž měl velmi přátelské vztahy, i když se v některých detailech zahraniční politiky míjeli. Hohenlohe mimo jiné předvídal celosvětový válečný konflikt a prosazoval preventivní válku se Srbskem. V dubnu 1914 byl jmenován rakousko-uherským velvyslancem v Berlíně, opět na popud Františka Ferdinanda..[11] Fakticky funkci převzal až 4. srpna 1914 již během probíhající první světové války.[12] V této důležité funkci se za první světové války snažil prosazovat rovnoprávné postavení mocností Trojspolku. Během války se ale začala zhoršovat ekonomická situace Rakouska-Uherska a po nástupu Karla I. na trůn se Gottfried stal zastáncem myšlenky uzavření separátního míru. Mimo aktivní vojenskou službu byl v roce 1917 povýšen do hodnosti generálmajora a téhož roku se stal rytířem Řádu zlatého rouna (spolu se svým starším bratrem Konradem). Diplomatickou misi v Německu ukončil 11. listopadu 1918 a od té doby žil v soukromí.

Rodina

V roce 1908 se oženil s arcivévodkyní Marií Henriettou (1883–1956), dcerou vrchního velitele rakousko-uherské armády arcivévody Bedřicha. Zásnuby proběhly počátkem roku 1908 v Tatranské Lomnici, sňatek se konal 3. června 1908 v Badenu u Vídně. V době uzavření sňatku byl Gottfried Hohenlohe velvyslaneckým radou v Německu, podle protokolu by se Marie Henrietta jako manželka diplomata v zahraničí musela vzdát titulu císařská a královská Výsost. Na to Hohenlohe odmítl přistoupit a v roce 1908 diplomatické služby opustil.[11] Z manželství se narodily tři děti. Dcery Marie Alžběta (1909–1987) a Natálie Isabela (1911–1989) zůstaly neprovdané, syn Bedřich Konstantin (1913–1945) sloužil za druhé světové války v německé armádě a zemřel v zajetí na Kavkazu.

Gottfriedův starší bratr princ Konrad Hohenlohe (1863–1918) byl dvakrát rakouským ministrem vnitra (1906, 1915–1916) a v roce 1906 krátce předsedou rakouské vlády.

Tituly a ocenění

Od narození užíval titul prince s nárokem na oslovení Jasnost (Durchlaucht). V roce 1891 získal hodnost c. k. komořího.[13] V souvislosti s diplomatickou misí do Ruska v roce 1913 obdržel titul c. k. tajného rady[14] Jako velvyslanec v Německu byl k datu 3. června 1917 povýšen do hodnosti generálmajora v záloze.[15][16] Jako voják a diplomat byl nositelem několika vyznamenání v Rakousku-Uhersku a v zahraničí.[17][18] V roce 1917 se stal rytířem Řádu zlatého rouna.[19]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus für 1889; Vídeň, 1888; s. 603 dostupné online
  2. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer für 1896; Vídeň, 1895; s. 175, 581 dostupné online
  3. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer für 1901; Vídeň, 1900; s. 204 dostupné online
  4. ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1903; Vídeň, 1903; s. 44 dostupné online
  5. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer für 1904; Vídeň, 1903; s. 206 dostupné online
  6. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1905; Vídeň, 1905; s. 250 dostupné online
  7. ↑ SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; s. 174 ISBN 978-80-278-0059-9
  8. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer für 1907; Vídeň, 1906; s. 95, 159 dostupné online
  9. ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1908; Vídeň, 1908; s. 46 dostupné online
  10. ↑ SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; s. 175–177 ISBN 978-80-278-0059-9
  11. ↑ a b HOLEC, Roman: Bratislavskí Habsburgovci; Bratislava, 2019; s. 87
  12. ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1915; Vídeň, 1915; s. 46 dostupné online
  13. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1894; Vídeň, 1894; s. 189 dostupné online
  14. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 345 dostupné online
  15. ↑ SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Wien, 2007; s. 73 dostupné online
  16. ↑ STEINER, Jörg, C.: Schematismus der Generale und Obersten der k.u.k. Armee 1918; Vídeň, 1992; s. 58 dostupné online
  17. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Gottfrida Hohenlohe in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 379 dostupné online
  18. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Gottfrieda Hohenlohe in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1917; Vídeň, 1917; s. 53 dostupné online
  19. ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých; (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie; Praha, 1991; s. 272

Literatura

Externí odkazy

Zdroj