Gabriel Cornelius Ritter von Max

Gabriel von Max
Gabriel Max
Gabriel Max
Rodné jméno Gabriel Max
Narození 23. srpna 1840
Praha
Úmrtí 24. listopadu 1915 (ve věku 75 let)
Mnichov
Místo pohřbení Starý jižní hřbitov v Mnichově (48°7′37″ s. š., 11°33′52″ v. d.)
Národnost rakouská
Vzdělání Akademie der Bildenden Künste München
Alma mater Akademie výtvarných umění v Mnichově
Akademie výtvarných umění v Praze
Akademie výtvarných umění ve Vídni
Povolání malíř, vysokoškolský pedagog
Rodiče Josef Max a Anna Max
Děti Colombo Max
Corneille Max
Příbuzní Josef Max otec, Emanuel Max strýc
Ocenění Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1895)
Podpis Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Gabriel Max se sourozenci (zprava Jindřich (Heinrich) Max, matka Anna, Gabriel Max, sestra Lina, strýc Emanuel s manželkou, bratr Albert)

Gabriel Cornelius Max (23. srpna 1840 Praha-Nové Město[1] – 24. listopadu 1915 Mnichov[2]) byl česko-německý malíř. Většinu tvůrčího života strávil v Mnichově, kde dokončil studium a později vyučoval na malířské akademii. Pro jeho díla jsou typické citově nabité a psychologicky propracované postavy, vyzařující pocity lítosti a soucitu. Malby mají romantickou atmosféru a mystický nádech, nejsou zcela realistické. Namaloval i několik obrazů opic a řadu ilustrací. Inspirovala ho především vlastní fantazie. Ve své době byl mezinárodně uznávaný a velmi oblíbený i v Praze. Zabýval se darwinismem a spiritismem. Zanechal po sobě rozsáhlou vědeckou sbírku, zahrnující mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů (dnes uložena v mannheimském muzeu REM).

Život

Pocházel z rodiny sochaře Josefa Maxe, jeho matka byla dcerou sochaře Schuhmanna. V dětství ve volném čase obkresloval obrazy Führicha a Cornelia;[3] později se bavil zpodobňováním rázovitých postav z pražského podsvětí.[4] Roku 1855 mu zemřel otec a Gabriel se zapsal na pražskou malířskou akademii, kde studoval ve třídě prof. Eduarda von Engertha. Odtud přešel na Akademii do Vídně k profesoru Christianu Rubenovi. Tam na sebe upozornil velkým talentem a originalitou. Po určité době strávené v Praze se rozhodl odcestovat za dalším studiem do Paříže. Cestou se zastavil na Akademii v Mnichově, kde již zůstal. Dokončil tam studium u profesora Carla Pilotyho (1863-67). V roce 1869 si otevřel vlastní ateliér a roku 1879 byl na Akademii jmenován profesorem historické malby. K jeho žákům patřil např. Georgios Jakobides[3][5] nebo Jakub Schikaneder.

Měl chmurnou, samotářskou povahu. Většinu času trávil v ateliéru.[3] Byl známý svou důkladností a svědomitostí.[6] Říkalo se o něm, že se někdy i několik hodin dívá na nedokončený obraz, aniž by se ho dotkl, aby si promyslel další postup. Ačkoliv žil v ústraní, měl v uměleckých kruzích řadu dobrých přátel a patřil k nejpopulárnějším mnichovským umělcům.[3] Byl oblíbený i v Čechách; Jan Neruda jej v Národních listech roku 1875 označil za geniálního umělce, mistra techniky a miláčka pražského publika (i když v další části fejetonu mu vytýká některé konkrétní nedostatky právě dokončených obrazů).[7] Účastnil se výročních výstav v Rudolfinu,[8] časopis Světozor často publikoval černobílé reprodukce jeho obrazů.[9] Získal bavorský řád sv. Michala I. třídy.[6] Stal se čestným členem mnichovské akademie. Roku 1900 jej bavorský regent povýšil do šlechtického stavu.[10]

Zájem o darwinismus a spiritismus

Zabýval se i darwinismem a spiritismem, zajímal se o historický vývoj člověka.[11] Shromáždil rozsáhlou etnografickou, prehistorickou a antropologickou sbírku,[12] která obsahovala mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů.[13] Za vědeckou práci dostal u příležitosti 60. narozenin čestný doktorát univerzity v Jeně.[12] Sbírku získalo roku 1917 muzeum v Mannheimu.[14]

Rodinný život

Oženil se v Mnichově roku 1873 s Emmou (1840-1929), dcerou bavorského štábního lékaře Kitzinga[15] a měl s ní tři děti. Oba synové se později stali malíři: Colombo Max (10.5.1877-5.9.1970) a Corneille Max (10.5.1875-22.2.1924).[16] Gabriel trávil Léta s rodinou na chatě u Starnberského jezera, pro své hosty postavil další dům.

Brzy po rozvodu s první manželkou se v Mnichově roku 1893 podruhé oženil, jeho vyvolenou se stala Ernestine Harlunder.[16]

Dílo

Gabriel Max byl charakterizovaný nejdřív jako melancholický snílek, když roku 1862 na kreslil jako student ve Vídni ilustrace ke skladbám Beethovena, Mendelssohna a Liszta. Za jejich originální umělecké provedení získal vyznamenání od Arnošta Sasko-Koburského.[3] Později se projevil také jako trpký satirik.[8] Jeho obrazy vyjadřují jak myšlenkovou hloubku, tak pocity soucitu a utrpení. Malíř se snažil vystihnout tragický zápas lidské slabosti s touhou po něčem vznešeném. Ženy, které často znázorňoval, mají bledou pleť, temné oči a dávají najevo své city; většinou nejsou krásné, často ani sympatické, ale poetické, jakoby hledaly ztracené nebo nedosažené životní štěstí. Velmi časté jsou náboženské motivy.[3]

Historické a náboženské obrazy

  • Richard Lví srdce u mrtvoly otce — první větší plátno, namalované krátce po úmrtí vlastního otce[3]
  • Svatá Ludmila zemřelá u svého lůžka (1864), Memorial Art Gallery of the University, Rochester, USA
  • Svatá Julie, popř. Ukřižovaná mučednice (1865) — obraz zaujal myšlenkou i provedením a stal se ve své době senzací.[6] Roku 1887 jeho reprodukci otiskl Světozor spolu se stejnojmennou básní Jaroslava Vrchlického.[17]
  • Hlava Kristova (1874)
  • Dokonáno jest! (1882), zpodobňující zemřelého Krista na kříži. Obraz měl opět velký divácký ohlas. Jan Neruda si ale také povšiml, že malíř velmi pečlivě nastudoval z literatury tvar nápisové tabulky na kříži, aby byl co nejrealističtější; podle něj tím opět projevil svou mimořádnou pečlivost a svědomitost.[6]
  • Ahasver nad mrtvolou dítěte, datováno (1888)
  • Vizionářka z Prévorstu při věštbě (1892), podruhé ji Max portrétoval pod jejím jménem Friederike Hauffe v roce 1895. Zemřela jako devětadvacetiletá.

Vytvořil také řadu obrazů opic, vyznačují se někdy láskou (Autoportrét s opičkou), jindy trpkým humorem[10] (např. Opička s citrónem)[18]

Galerie

  • Gabriel Max – Matka s dítětem (1880)
    Gabriel Max – Matka s dítětem (1880)
  • Gabriel Max – Autoportrét s opicí (1910)
    Gabriel Max – Autoportrét s opicí (1910)
  • Gabriel Max – Smuteční pochod (studie) (1915)
    Gabriel Max – Smuteční pochod (studie) (1915)
  • Gabriel Max – Svatá Julie (1866)
    Gabriel Max – Svatá Julie (1866)
  • Gabriel Max – Panna Anna Kateřina Emmerichová u vytržení
    Gabriel Max – Panna Anna Kateřina Emmerichová u vytržení
  • Gabriel Max – Návštěva v ateliéru (1888)
    Gabriel Max – Návštěva v ateliéru (1888)
  • Gabriel Max – Mladá Španělka s vějířem (pravděpodobně 80. léta 19.století)
    Gabriel Max – Mladá Španělka s vějířem (pravděpodobně 80. léta 19.století)







Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici na Novém Městě Pražském
  2. ↑ Umění a věda. Národní politika. 26. 11. 1915, s. 9. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g Prof. Gabriel Max. Světozor. 1889-10-18, roč. 23, čís. 48, s. 574–575. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  4. ↑ Jak byl zatčen Gabriel Max. Národní listy. 1915-12-01, roč. 33, čís. 332, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  5. ↑ Max Gabriel Cornelius - Galerie Marold (www.marold.cz)
  6. ↑ a b c d Gabriel Max. Humoristické listy. 1882-02-04, roč. 24, čís. 5, s. 34. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  7. ↑ NERUDA, Jan. „Kristus křísí dceru Jajrovu“ — „Ahasver u mrtvoly dítěte“. Národní listy. 1875-12-29, roč. 15, čís. 357, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  8. ↑ a b Jubileum Gabriela Maxe. Národní listy. 1900-08-26, roč. 40, čís. 235, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  9. ↑ Viz např. obsah ročníku 22 (1887-1888).
  10. ↑ a b Vynikající malíř profesor Gabriel šl. Max zemřel. Národní listy. 1915-11-26, roč. 33, čís. 327, s. 9. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  11. ↑ Gabriel von Max (www.wechselausstelungen.de). www.wechselausstellungen.de [online]. [cit. 2011-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-07. 
  12. ↑ a b Výtvarné umění. Národní listy. 1900-09-16, roč. 40, čís. 256, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  13. ↑ Schädelkult-Kopf und Schädel in der Kulturgeschichte des Menschen (www.kunst-und-kultur.de)
  14. ↑ Die Sammlung Gabriel von Max (www.rem-mannheim.de)[nedostupný zdroj]
  15. ↑ Soupis pražských obyvatel, Max Gabriel
  16. ↑ a b VAVŘÍNEK, Karel, a kol. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2008. Brandýs nad Labem: Martin, 2007. 483 s. ISBN 978-80-85955-36-1. S. 267–268. 
  17. ↑ VRCHLICKÝ, Jaroslav. Svatá Julie. Světozor. 1887-12-30, roč. 22, čís. 5, s. 72–73. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. [nedostupný zdroj]
  18. ↑ Viz ukázku.

Literatura

Externí odkazy

Zdroj